Poslední dvě poschodí beru snad po pěti schodech. Odemykám a rychle za sebou dveře přibouchnu. Okamžitě doma zatemňuji okna. Nejsem sám. Někdo je v bytě semnou. Slyším přibližující se kroky. Je to ona.
Má přítelkyně. Ani se na mne moc nepodívá. Kdyby ano, viděla by jak se celý ještě klepu a nezeptala by se tak ledabyle: "Jak bylo v práci?". Kráčím k ní, unavené oči zapadlé v tváři hledí přímo do těch jejích, pomněnkových. Nesnažím se zadržet slzy, beru její ruku do mé a ptám se: "Skutečně chceš slyšet, co se mi dnes stalo v práci?" Chvějou se jí rty a brada poklesla, hruď se jí těžce, ale rychle zvedá. Je ze mne nervózní. "Ach drahý, ano, pověz, co strašného se ti v práci přihodilo!" Dávám svoji ruku kolem jejích ramen a odvádím ji ke stolu. "Tak poslouchej, má maličká hvězdičko v temném vesmíru, budu vyprávět."
Vše začalo s příchodem nového kolegy do skladu, ve kterém jsem si do té doby vystačil úplně sám. V malé firmě nebylo třeba více skladníků, ale s rozšířením sortimentu se musel rozšířit i personál. Petr, to je ten nový kolega, se zpočátku choval naprosto bezchybně. Sice jsme na spoustu věcí měli odlišné názory, ale nakonec jsme si vždy vyhověli a naše spolupráce se dala označit za příkladnou. Jenže, jak šel čas, začali jsme si Petrem lézt na nervy. Tedy jinak, on lezl na nervy mně. Ačkoli služebně i věkově mladší, začal se vzpírat, neposlouchal mé pokyny, dělal nepořádek a neustále seděl u počítače, na kterém sledoval zábavná videa, tedy alespoň podle jeho mínění byla zábavná, a pouštěl si muziku.
Ten osudný den jsem přišel v osm hodin ráno do práce. Petr, jako vždy, zase zaspal. Na jeho stole byla hromada špinavého nádobí. A smrad. Začal jsem zkoumat ten svinčík. Na stole bylo, no nekecám, deset totálně plesnivých hrnečků od kafe! DESET!!! Plus nějaký mastný talíř s příborem a prázdné kelímky od jogurtů. Ale, sakra, deset hrnečků? Na povrchu lógru byla snad centimetr tlustá vrstva plísně. Petr totiž pokaždé, když dopije kafe, ne, že by si umyl po sobě hrneček, to ne, on ho nechá na stole a kafe si udělá do nového! Tak to ne chlapečku, říkal jsem si pro sebe, trest tě nemine. Jdu k počítači. Nastavení. Uživatelské účty. Změna hesla. Potvrzení nového hesla. A máš to!
Dobře jsem se bavil, když jsem viděl Petra, jak se po příchodu do práce půl hodiny snaží zprovoznit počítač. Jeho taktika, zvyšování razance úderů do klávesnice se neosvědčila, a když nevyšla ani poslední možnost, dvakrát praštit myší o stůl, otočil se na mne. "Ty jsi tady něco dělal?" ptá se mě. Dělám překvapeného a ptám se, co že jako tím myslí. "S tím počítačem. Nemůžu se přihlásit." Přistupuju ke stolu a ukazuji na neumyté nádobí, "Jo, je tam nové heslo. Možná ho najdeš na dně některého z těchto hrníčků. Chtělo by je to ale umýt." Petr se na mně dívá šokovaně a povídá: "Co si sakra myslíš, že jsi? Dej mi to heslo, nebo.." nechá větu nakousnutou. Napřímím se a ptám se," Nebo co?" Usměje se, spíš se zašklebí a říká, "Jak myslíš", a odchází do kanceláří.
Asi za pět minut se vrata do skladu rozletěla. Sluneční zář pronikající dovnitř mne oslepila. Ztěží jsem rozeznával dvě tmavé siluety stojící ve vchodu. Šli ke mě a já začal poznávat tváře kancelářských kolegů. Dvě vazby, Němeček a Slováček. "Půjdeš s námi", zahlásil Slováček. Ptal jsem se, co se stalo. Řekli jen, že se to brzy dozvím. Uchopili mne, každý za jednu ruku a táhli do kancelářské budovy a rovnou do místnosti ředitele. U ředitele bylo plno. Němeček se Slováčkem mě postrčili doprostřed a zůstali stát u dveří. Po mé pravici stál Petr a odporně se usmíval. Po levici jsem měl vrátného Mezlíka. Šilhavý a uslintaný šupák, který pomalu nechápal, jak funguje závora. Hrál si se svazkem klíčů. Pohazoval si s ním v ruce a značné množství klíčů, od všech dveří ve firmě, cinkali jak Santovi saně. Koukal na mě, nebo možná někam za mě, to se dalo těžko poznat a z huby mu tekla slina, jak hladovému vlkovi z mordy, když spatří stádo bizonů. Za stolem seděl v křesle ředitel. Lokty opřené o desku stolu a ruce s prsty propletenými měl pod bradou. Na jedné ředitelově straně stál účetní Švorc a na druhé straně bylo křeslo. V křesle evidentně někdo seděl, ale kdo? Nevěděl jsem, křeslo bylo otočeno zády ke mně.
Ředitel si vzal slovo: "Danieli, máme takový menší problém, dalo by se říct." Zeptal jsem se, jaký problém má na mysli. "Řekněme, že je ve firmě počítač, ke kterému nemá heslo nikdo jiný, než ty," díval se mi do očí a pokračoval: "Máme oprávněné obavy, že by se v tomto počítači mohli skrývat citlivé informace o chodu této společnosti, jenž by se dali využít ke zničení našeho dlouhodobého úsilí." Nahlas jsem se zasmál a řekl: "Tak to není...", jenže ta kancelářská krysa Němeček mě nenechal domluvit a zezadu mne uhodil na spánek. Tisíce hvězd před očima a pád na kolena. "To heslo ty sráči!", řval na mě Němeček a nakročil, že mne nakopne do žeber, ale tajemná postava v křesle ho zastavila a řekla: "Dejte mu prášky!" Jaký prášky, napadlo mě. To se všichni zbláznili? Do toho ještě Petr povídá, že mně včera viděl, jak sedím u počítače a dělám "zvláštní věci". Vrátný Mezlík ke mně přistupoval, v jedné ruce klíče a v druhé plastovou krabičku s nějakýma oblbovákama. "Dáš si tabletku?" ptal se mi a řechtal se jak idiot. Natáhl jsem ruku a nečekaně jsem mu vytrhl z ruky svazek klíčů. Pěkně těžký, pomyslel jsem si. Nikdo v místnosti můj manévr nečekal, a stáli jak přikovaní, když jsem klíče vší silou hodil za hlavu ředitele, přímo do zavřených oken, ze kterých se začalo sypat sklo. Než se nadáli, vyskočil jsem na stůl ředitele a z jeho desky jsem proskočil rozbitým oknem ven na uličku mezi skladem a kancelářskou budovou. Přímo pod kola rozjeté dodávky. Jen tak tak jsem se stačil překulit na bok a vyhnout se tak smrtícímu kolosu na pneumatikách. Řidič dodávky se chechtal jak pominutý a bočním okénkem se ohlížel za mnou. Na tváři měl jizvu ve tvaru srpku měsíce. Díval se na mne a nehleděl na cestu, takže přehlédl betonový sloupek na krajnici, narazil do něj v plné rychlosti. Volant prorazil žebra řidiče a rozdrtil srdce a plíci v takovém mžiku, že si chlap ani nevšiml, že právě zemřel. Z dodávky začaly unikat pohonné kapaliny a pomalu se plazily k hořící cigaretě, ležící na zemi, poslednímu hřebíčku do rakve mrtvého špeditéra. To už se v okně objevili tváře kolegů. Zvedl jsem poklop kanálu, vedle kterého jsem dopadl. Podíval jsem se do temných hlubin špíny a smradu. Jak dlouho asi poletím? Z okna se už hrnuli pronásledovatelé. Skočil jsem přesně ve chvíli, kdy za mnou vybuchla dodávka.
?Konec první části.
