Zlo korumpuje, dobro zavazuje

Pobočka jedné banky a před ní dva mladí naháněči. „Chtěl byste tankovat a nakupovat levněji? Dáme vám naši úvěrovou kartu, okamžitě můžete disponovat 30000,- Kč. Ušetříte měsíčně tisíce korun“. „Za pět minut je to vyřízené.“ 

Normálně bych mávl rukou a odešel. Jasně, že to znám. Abych ušetřil, musím utrácet, běžný chyták. Dokonce jsem byl už dříve informován od manželů, z nichž jeden měl jistou pozici v téže bance, jak to s  výhodou využívají. Zvítězila zvědavost. Jakpak to asi dělají, v čem je smysl takové prvoplánově výhodné nabídky.

Registrace a podpis smlouvy trval 15 minut, ale budiž. Alespoň jsem je mohl trochu popohánět. Některé údaje do smlouvy se mi moc dávat nechtělo, ale testování praktik a metod získávání obětí je můj koníček. Bez toho to nešlo. 

„Když nám seženete další klienty, budete mít výhody… “ (následoval výčet). Na to jsem už nic neříkal a vypadl z jejich oficíny jak cukrář. Brzo mi přišla obálka s verifikačním kódem, aby byla platnost karty stvrzena. To byl okamžik, kdy jsem zahájil ústup. Proč?

Obchody, ve kterých se sleva uplatňovala, byly z těch předražených, kam nemám potřebu chodit. Benzínová pumpa, na níž mohu uplatnit slevu je jen v jiném městě, než bydlím. Slevy se uplatní až od jisté částky, na kterou se svou měsíční útratou ani nedosáhnu. (jó kdyby to platilo na složenky a inkaso.) Poslední argument, Přečerpám li a včas nesplatím, roztočím spirálu vysokých úroků a splátek, následně sankcí.

Jestli mně něco nebaví, tak je to sledování peněz na mém kontě a hlídání pohledávek. Na to, jak jsem se později dozvěděl, právě banka čeká a zoufalce, který opomene vrátit kredit, pěkně oholí a zahojí se na něm.

Mladí a nezkrotní, kteří mně vtáhli do děje, se ještě pokoušeli nabízet mi zoufale přes telefon další skvělé služby, ale nepochodili. Stačí, že už mají moje údaje a mohou s nimi kupčit. Bylo mi jich líto. Kvůli nim samým.  Manažeři, kteří je do systému instalovali a nutí za bídný peníz vnucovat lidem vábničku v podobě ďábelské nabídky, jsou také v tom koloběhu těmi vykořisťovanými, i když si to uvědomují méně. To mám potvrzeno osobně. A to tahle finanční instituce patří ještě k těm serióznějším. 

Mládenci asi ještě netuší, že slouží něčemu, co ničí jejich duši a v globálním měřítku i planetu. Pokud se nechají vlákat do kolotoče „profesního růstu“ narazí někde ve střední pozici na bariéru, nad níž se už nedostanou. Tam sedí ti, kteří by to, co jejich podřízení dělají ani neuměli, ale hlavně by to nikdy nedělali. Mají peníze, vliv a moc a nikoho už mezi sebe nepustí, leda celebrity, aby je pobavily.

Na jiném místě v jiný čas.

Přiletěl jsem ze zahraničí bez drobných a nasedl do vozu vybaven jen dvoutisícovou bankovkou. Dojel jsem na křižovatku k tunelu na Letné. Ulice Korunovační  z Dejvic byla jako vždy ucpaná  na dlouhé minuty. Když už jsem doskákal na rovinku u vodárenské věže, přitočil se k autu jeden ze dvou mládenců s kbelíkem a začal mi umývat přední sklo. Gestikuluji, mávám, potrubuji, že ne, že si to nepřeju. Nevšímal si mně a pokračoval v práci. Otevřel jsem okno a vysvětluji mu, že nemám drobné, abych mu zaplatil. Pokrčil rameny, řekl: „Nevadí“ a šel k jinému autu. Nevypadalo to, že by tu činnost prováděl pro peníze. Odjel jsem z křižovatky jako opařený. Byl jsem konfrontován s dobrým skutkem.

I když jsem se styděl před klukem, co mi umyl okno u auta, cítil jsem se lépe, než při přemlouvání k odebrání finanční služby, která obohatí jiného.  Proč asi?