Vnitřní kompas

Při jednom televizním šotu jsem se s hrůzou přistihl, že souhlasím s výrokem iránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, souvisejícím s pokryteckým postojem izraelského státu k jejich jadernému programu.  Ten, kterého jsem měl za hrozbu a nebezpečí, mi najednou připadal blíž realitě, než Netanjahu a řada dalších zástupců demokratických států, kteří v jednom šiku brojí proti iránskému režimu a vyhrožují mu válkou. 

Irán je uzavřená autokracie a svým postojem i působením je především totalitní dovnitř státu. Navenek, oproti afghánským mudžáhidům i pseudospojencům v Pákistánu, není takovým nebezpečím, jak nám je předkládáno. Jasný postoj, který jsem k tomuto totalitnímu režimu měl, mi asi rozostřila „blbá nálada“ ze současného stavu naší společnosti a ekonomiky.

Popravy a pronásledování vlastních obyvatel za odlišné názory jsou v Iránu na denním pořádku. Poprava je vražda, ale když se povýší na masakr nebo mechanický a bezcitný holokaust, všichni to začnou vnímat jinak. Na tolik osobních tragédií najednou jedinec nemá kapacitu. Vymyká se to lidské zkušenosti a je-li to podpořeno ideologickým zdůvodněním, stává se to normou. Odtud už je jen krůček k tomu, aby člověk chápal a schvaloval jednání diktátorů, lemovaných miliony obětí. Tak daleko od světonázoru „žít a nechat žít“.

Každé společenství zplodí nějaké řídící orgány, to je obecný princip. Chtěl bych věřit na konspirační teorie, ale ukazuje se, že jejich násilné chování a mocenské ambice vychází z obranných mechanismů. To co vlády reprezentují a skrývají je princip, opakující stejné vzorce na každé velikostní úrovni. Faktor času pak některým státům nebo seskupením přidává historickou výhodu.   

Vládnoucí garnitury jsou esencí celku. Jsou jeho odrazem a zpětně ovlivňují masu. Mají prostředky na to, aby se chránily a vymýšlely postupy ke svému udržení. Rafinované postupy zahrnují všechny způsoby ovlivňování, které známe i z našeho osobního života. Jen jsou dotažené na systém a institucionálně posvěcené.

Ztracený a manipulovaný človíček nedohlédne na hrátky protistran a nástroje humánní či nehumánní, kterými je ovládán, korumpován, manipulován. Jsou tak vzdálené obyčejnému životu, že si neuvědomuje, jak moc je jimi ovlivňován. To co mělo občanu sloužit, se stává zároveň jeho zotročením.

Nepříjemné pocity, které máme, když jsme svědky zneužívání demokracie a následně tímto systémem zneužíváni, nás vhání do náruče radikálních řešení. To je nebezpečí, které si naše „demokratická elita“ neuvědomuje. Už jednou byla smetena a stále to může přijít, i když dějinné podmínky tomu zatím nepřejí.

Podvědomě cítíme, že instalace diktátora v sobě skrývá nebezpečí, že se zvrhne a nebude mít nad sebou žádnou kontrolu. Oč lepší je demokratický systém, který vypadá tak bezzubě a zneužitelně. Stále je naděje, že nějaký samo opravný proces demokratickou vládu obrodí a poskytne snesitelný prostor pro existenci.

Nejlepší podmínky pro život si v dnešním světě získávají ti, kteří jsou chytří a bezcitní. Tato skutečnost vyjádřená heslem: „Ať mi vládne kdokoliv jakkoliv, budu li se mít dobře“ se promítá i do charakteru států. Mezi státy to funguje podobně, dokonce bez zátěže osobní morálky zúčastněných, takže zamlžování a zatajování informací o tom, na čí úkor se ten který stát má lépe než ty druhé, je normou. Na pokřivené a omezené informace se vůbec nedá spoléhat.

Proto pro nastavení vnitřního kompasu, pro rozhodování, komu svěřit vládu nad sebou, máme jen vlastní pocity. Lásku, nenávist, strach a soucit. Jen s nimi budeme konat rozhodnutí. Takže jediná možnost a správná cesta je začít u sebe.

Všechny pocity lze zneužít a první v pořadí je nenávist a láska, dvě polohy téhož. Ty lze vypěstovat, stejně jako strach. Se soucitem je to trochu jinak. Dočasně se dá se zneužít, ale vykřesat ho z člověka, kterému empatie chybí, nelze. Proto výchova ke správnému využití soucitu, je to, co postrádám v dnešní škole.  Hledání soucitu v nás je úloha pro budoucí vývoj lidstva. Jeho nedostatek by měl být léčen a absence kriminalizována.

 Soucit, rozšířený na všechny lidi, zvířata, rostliny a celý živý i neživý svět je jediné, co opravňuje člověka považovat se za vládce planety. Budeme li mu naslouchat, budou i naše rozhodnutí správná.