Rozbřesk vědomí

Nejstarší vzpomínky mám časově pomíchané, tenkrát se nosilo do jeslí už od půl roku, takže šlo o to, některé zážitky zaspat. První paměťovou stopu mám spojenou se sluncem, dopadajícím na moji dětskou postýlku a brášku co stojí u jejího žbrlení a píchá mně do bříška. Mohlo mi být tak rok a půl a on byl o dva roky starší. Dětství je plné fyzikálních pokusů a to byl asi jeden z nich.

Druhá vzpomínka pochází tak ze tří a půl roku života a bylo to na takovém tom velkém pískovišti kousek od domu, které s nástupem demokracie vzaly rychle za své. Stojím tam s bábovičkou v ruce, něco těžkého v kalhotách a slyším volání: mami, tati, brácha se posral. Možná to bylo poprvé co jsem se styděl. Proto ta vzpomínka. Bylo to tehdy politicky odvážné. Bydleli jsme totiž v Leninově, dnes Klíšské  ulici, v druhém bloku z domů, podobných dnešním panelákům, z řady, později doplněné až k dnešní studentské koleji.

Kousek od pískoviště se stavěly garáže a hobry na zateplení se přibíjely hřebíky přes kulaté plíšky. Byly to naše první peníze. Kousek od garáží byla cesta na Ovčí vrch, izolovaný kopeček uprostřed města na němž byl tenkrát ještě zrušený hřbitov (Dnes je tam postaveno učiliště). Navštívit tohle území bylo velké dobrodružství.

Když tenkrát někdo zařval, že z pootevřeného hrobu leze smrtka, nečekali jsme na nic a pelášili pryč a zastavili se až doma. Všichni jsme ji viděli na vlastní oči. První davová halucinace. Pravděpodobně to byl hubený bráškův vrstevník Rachota, ale jeho lebku s klapající čelistí a chrastící kosti si dodnes zřetelně vybavuji.

Moc vzpomínek tam odtud už nebylo a jedna za všechny, kdy se zřítil nově postavený altán na zahrádkách svahu poté, co její majitel, stojíc na střeše volal na manželku ať uvaří oběd, až se podívá, jak to pěkně zrobil. Možná to ale bylo až po té, co jsem se s rodiči odstěhoval nedaleko a navštěvoval staré kamarády. 

V pracovní době našich rodičů se o nás starala sousedka, které jsme říkali Mamka, měla dceru Máju tak o pět let starší a patřily obě tak trochu do rodiny. Mája je dnes paní v letech, bydlí někde v Praze a Mamka Segetová byla energická krásná a zachovalá důchodkyně, kterou jsme chodili jako starší děti často navštěvovat na Střekov do vilky, do které se nastěhovala s novým manželem panem stavitelem Skřivanem. Byl to důstojný a milý pán, který svou paní vřele miloval a ke kterému jsme si našli brzo vztah jako k dědečkovi, když už jsme vlastního mužského předka rodičů postrádali. Jen mi jako malému vrtalo hlavou, jak se vlastně jmenoval po svatbě. Nejspíš Mamek Seget. Svěřil jsem to mamince a tím se stal můj objev obveselením při každé návštěvě.

Jednou  nám pan Skřivan s pláčem oznámil, že mu jeho Mamka v lázních při nějaké proceduře zemřela a už ji nedokázali vzkřísit. „Oni mi ji zabili!“ byla poslední slova, která jsem od něho slyšel. Zhroutil se a nedokázal už dál ve společném bytě existovat. Dožil u svých dětí na sídlišti Vinařská a přežil svou ženu jen o pár měsíců.

Jako dítě si z první mateřské školky už jen vybavuji reje kolem horského sluníčka v mývalích brýlích a promítání pohádek z barevných nepohyblivých obrázků, kdy jsme poprvé seděli obličejem k promítacímu přístroji a marně koukali, kde že jsou ty obrázky, dokud nás nezačaly učitelky přesazovat o sto osmdesát stupňů, čemuž jsme se úporně bránili. 

K tetě do Prahy jsme jezdili na podzim nebo na jaře, střídavě já nebo bráška. Máme z té doby studiové fotografie z ateliéru, kde jsme byli po týdenním vykrmování, obklopeni hračkami, ve chvilce, kdy jsme zrovna nebrečeli, zdokumentováni  na snímky v sépiovém zabarvení. Tahle výkrmna nám asi moc neseděla, úsměv se na fotkách nevyskytoval, ale zážitky z jízd pražskými tramvajemi a trolejbusy a z divadla S+H, stejně jako pražský byt s nádherným výhledem z Vinohrad do Nuselského údolí, spolu s veselou myslí naší tety Elišky zůstaly v paměti zapsané zlatým písmem. Jen strýc byl přísný pán. Jeho mokré polibky jsem vždycky demonstrativně utíral rukávem a nakonec jsem se mu vzepřel před přechodem s červenou na semaforu, kde vyžadoval, abych ho držel za ruku. V historicky prvním vzdoru jsem mu ji odmítl podat se slovy… PRD!. 

Byl jsem jako děcko údajně slabý na plíce a tak jsem absolvoval několikaměsíční pobyty v ozdravovně ve Cvikově. Došlo to tak daleko, že jsem skoro zapomněl na rodiče a nechápal, co mi ten cizí pán, co přivezl ten pomeranč, vlastně chce.  Možná proto jsem se podruhé málem ubránil ve chvíli, kdy jsem měl přejít po přestěhování na jinou školku. Žvatlajíc, kráčel jsem otci po boku, nic zlého netuše, byl jsem najednou odevzdán jakýmsi cizím lidem. Nechtěl jsem o znovunabytého otce přijít. I když mi o školce asi říkal, zřejmě to dost nezdůraznil a nevysvětlil. Tlačen do dveří, dnes už neexistující vilky, na místě dnešního hotelu Vladimír, bojoval jsem marnou bitvu o taťku, který mně musel umístit, protože na něj čekala práce.

To byla rekapitulace zlomků předškolních vzpomínek. Od té chvíle už začíná jiný příběh. Do vzpomínek jsem zapojil časovou osu a většinu zážitků si dobře pamatuji.