Poslední večeře Páně

Některé domovy důchodců jsou utajené LDNky. Normy obestírající život v nich poskytují klientům materiální péči . Peníze jimi odevzdávané do systému je staví do role zákazníků. 

Jejich přímá obsluha je dnes naopak ten poslední proletariát. Od socialistických dob se poměr mezi personálem a osazenstvem těchto zařízení obrátil. Od všemocných bachařů, přilepšujících si z erární kuchyně, nebo z kapes seniorů je dnes zmenšujíci se skupinka pokojských, utírajících zadnice inkontinentních obyvatel a placená stále stejně jako kdysi a ohrožených zástupem nezaměstnaných

Klienti produkují spolu s plínami tuny odpadů. Pracovníci obslužné péče jsou frustrovaní, vyčerpaní a místo osobního přístupu k obsluhovaným, zaměřeným na duchovní potřeby jsou zaneprázdněni likvidací jejich exkremenů, pocházejících z přísunu neadekvátního množství jídla. Jediné na co má vliv doktor je určení dietetické kategorizace. Množstvím se nezabývá. 

Touží opravdu důchodci po pěti denních chodech jídla s minimem pohybu po tomto hýření? Někteří jsou opravdu rozjedení, ale mnoho starých lidí snížilo objem stravy před příchodem do domovů v souladu s potřebami těla a teď jsou zásobováni dávkami jídla, energeticky odpovídajícími fyzicky pracujícím osobám.

O duši desítek a stovek lidí se mají starat v takových zařízeních odborně vyškolení pracovníci a ergoterapeuti. Dobře placení a mnohdy i kvalitní lidé, by měli zapojovat lidi staré nebo omezené nějakým poškozením do života činnostmi, na které cílová skupina dosáhne. Mělo by to plnit funkci animátora známou z rekreačních pobytů.

Jeden takový na stovku lidí může však pouze administrovat a těžko zabezpečí nejdůležitější potřebu starého člověka - blízký sociální kontakt s lidmi, kteří jsou jim na blízku. Obsluhující podle nařízení klientům netykají, ani když to klient žádá. Provedou svoji úklidovou a zabezpečovací práci jako roboti a jako by neexistovali, zmizí do příští technologické zastávky.

Přitom jsou pracovníci obslužné péče jediné osoby z běžného světa, které někteří z těchto lidí týdny potkávají. Emocionální potřeba stařečků a stařenek je vypjatější a snaha pohladit obsluhu, dotýkat se jí nebo se na ni pověsit, je odstupňovaná podle jejich zdravotního nebo psychického stavu.

Pokud podobné pracovní místo vybavíte pracovní náplní redukovanou na utírání zadku a přísun potravy a vybavíte nízkým ohodnocením, soustředí se vám do nich obhroublá sorta zaměstnanců, bez vztahu k vykonávané práci, z nejnižšího patra společnosti, kam dopadli z různých příčin.

Potom i vztah klientů k nim sklouzne do pánovitého postoje zákazníka a posilují se mezi nimi vzájemné negativní emoce. Obě strany se poškozují pomlouvají a někdy i škodí. Vztah bachař - vězeň není možné zlidštit, jen od osobnit.

Kdyby takové pracovní místo bylo koncipováno jako komplex pracovních náplní s požadavkem na kvalifikaci v sociální i zdravotní oblasti a organizováno jako společník pro menší skupinu, mohlo by být z platů pracovníků oddělených profesí zaplaceno to nejcennější, co by mohli klienti získat. Osobní vztah.

Z čekárny na smrt by se stalo líbezné místo, podobné rodině nebo skupině přátel. Ve skupině by se řešily psychické problémy, animozity a konflikty lépe, než v zařízení připomínajícím internát.

Takový člověk, který by vedl větší či menší skupinu, by v závislosti na svých schopnostech a energii, mohl pro každého učinit něco podobného jako Ježíš pro své učedníky. Když ne zázraky, tak denně alespoň jednu společnou večeři s veselým i vážným povídáním a pro někoho i posledním, ať už by to byl umírající klient nebo odcházející terapeut.