Něco se mění.

Byla to obvyklá vyjížďka na kole, ulicí, kterou jezdím často, přesto začala jinak, než jindy. Jeden Hnědočech mířil na Běločecha  (to jako na mne) nějakou zbraní. Jen tak. Asi jsem mu připadal hezčí přes mušku plastové hračky, možná že i skutečného revolveru.

Snad to bylo proto, že jsem čerstvě a hodně na krátko ostříhán, možná proto že se šedinami pomalu přesouvám mezi blonďáky. S komunitou Romů, cikánů a Čechů, co zde bydlí jsem nebyl v žádném vztahu až do včerejška.  Nebyla zima a mně zamrazilo. 

Aktivisté dělnické strany mi upekli potenciálního nepřítele, s kterým jsem žil desítky let v jednom městě. Přesně to  „dělníci“ chtějí. Zatáhnout mne do politiky nenávisti a jednoduchého odsudku.

Dorostla nám mladá nepoučená generace, která nepoznala útisk, a někteří by chtěli vydělovat nebo ovládat jiné, ať už jsou kdokoliv. Co by nás čekalo pod jejich zástavami? Že si udělají postupně nepřátele z každého, kdo se jim znelíbí. Jedněch se zbaví a druhé zotročí, protože už nebude koho utiskovat, Najdou si i odlišnosti které nejsou vidět. Zatím se nebojí smrti, protože se netýká jich samých

Jako zvířata tuší přicházející tsunami, tak i vydělená komunita první vyprazdňuje naše břehy, kamkoliv mimo Evropu.. My kteří dosud vládneme majetky i vlivem to schvalujeme a těšíme se že po židech a němcích se zbavíme obtížného hmyzu.

Ve skutečnosti se necháme postupně a dobrovolně pohltit kalnými vodami xenofobních primitivů. Pokud budeme mlčky přihlížet.