Můj život s kalkulačkou

Různé výpočetní mechanismy mně vždycky fascinovaly. Pominu abakus, jehož kapesní verzi přivezli rodiče ze země, kde včera znamenalo včera. Prodavačky tam na nich počítaly útratu. Rovněž se nebudu rozepisovat o logaritmickém pravítku, jehož kapesní i obří kancelářskou verzi jsem zdědil od táty a i když jsem na něm uměl sčítat, odečítat, násobit, dělit, umo- i odmocňovat, už bych to dnes nedokázal. Přestože ta zařízení nepotřebovala žádnou elektřinu, pohodlnost lidstva je odsoudila do muzea.

Někdy v roce 1972 jeden můj známý – geodet, vytáhl z kapsy váleček pokrytý okénky, v nichž bylo vidět čísla, která byla spojena skládací kličkou. Zařízení připomínalo mlýnek na kávu a fungovalo podobně jako mechanická kasa. Krásné, ale stejně jako počítadlo a logaritmické pravítko, žádné hromadné výpočty, žádná paměť, kromě kroku zpět. Minulost se nedá vrátit a někdejší mechanickou technologii vývoj v téhle oblasti převálcoval.

V roce 1974 jsem skrze spolužáka s možnostmi dosáhnout na zboží z kapitalistické ciziny spatřil první elektronickou kalkulačku. Uměla ještě méně, než logaritmické pravítko a mechanická kalkulačka. Základní výpočty a odmocninu. Paměť ještě neměla a blížila se velikostí kostce másla. Když jste zadali určitý výpočet, dala se zblbnout, zacyklila se a magický, zeleně svítící displej se hemžil čísly, dokud jste ji nevypnuli.

V roce 1975 jsem nastoupil na univerzitu. Obor geografie, v prvním ročníku obsahoval studium kartografie. Náš vyučující nám naložil spousty trigonometrických výpočtů a všechno se řešilo přes logaritmické tabulky. Na závěr bylo 5-ti denní terénní měření a během 6-tého dne jsme měli všechna měření zpracovat.

V RVHP byl rozvoj drobné elektroniky přisouzen také Bulharsku a odtud škola zakoupila za nějakých 12-1400 Kčs kalkulačky ELKA, ne příliš dokonalého designu vybavené svítícím červeným displejem a baterií jsme spotřebovali víc než jednu náplň. Díky několika soukromě drženým kalkulačkám obsahujících logaritmické a trigonometrické funkce, jsme byli hotovi už pátý den, protože jsme výsledky měření počítali průběžně. K nelibosti učitele jsme na logaritmické tabulky ani nesáhli a tak nás, alespoň  při zkoušce tuto dovednost donutil demonstrovat. Zažil jsem soumrak tabulek. Od té doby jsem je nepotřeboval.

Ve třetím ročníku, na zadní sedačce linkového autobusu mezi Prahou a rodným městem student techniky bývalý spolužák Jarda vytáhl programovatelnou kalkulačku Texas Instruments (číslo nevím asi 61). Designově byla podobná té bulharské a čísla se do ní zapisovaly převrácenou polskou logikou, tj. nejprve se zadala čísla a pak operátor. Hlava mi to nebrala a zvrácenou polskou logikou teď označuji kdeco.

Jenomže už jsem byl chycen. Hned jsem si uvědomil, jak dobře by programovatelnost bylo možné využít pro stovky stejných výpočtů v konstrukci kartografických sítí. Co na tom, že kartografii jsem měl už za sebou. Měl jsem představu využití a nikdy jsem nekonal účelně. Tahle nová hračka mi učarovala a začal jsem hledat způsob, jak se dobrat cca 6000 Kčs na tuzexové bony a hledal stroj který by vyhověl mým požadavkům. Volba padla na kalkulátor Sharp PC 1211, v němž byl zabudován jednoduchý BASIC a měla, považte 1400 programových kroků.

Čekaly mně dva roky brigád a šetření. Mezi tím jsem dostudoval a stal se doktorandem na katedře kartografie. Teď už jsem čekat nemohl. Doma jsem vysypal peníze z kasičky a už mně čekal jen problém, vrátit se do Prahy a sehnat ony tuzexové poukázky. Vyrazil jsem do centra Prahy s pro mě nevídaným balíkem peněz. Celou cestu jsem ho v kapse svíral, aby mi ho kapsáři nesebrali. Poblíž tuzexu jsem oslovil ve skupince vexláka o kterém jsem už věděl, zdali nemá v kursu 1:5 bony a on, že tak velkou částku nemá u sebe a musí si pro ně dojet.

Zůstal jsem tam s dalšími dvěma jeho známými, kteří nevypadali na vexláky, spíš na podobně čekající. Najednou jeden z nich řekl, nebudeme tady stát, pojďme tady „K Medvídkům“ V patře jsme si objednali pití a jeden z nich vytáhl tři kelímky a kuličku. Začal s tím druhým hrát skořápky, o kterých jsem já, vesničák do té doby ani neslyšel.

Asi tušíte, jak to dopadlo. Vtáhli mně do hry a po prohře první dvoustovky jsem se už vezl. Ve víře, že ztrátu získám zpět, jsem o úspory přišel za čtvrt hodiny. Když jsem si uvědomil nevratnost situace a že jsem se stal objektem podvodu, bylo to na samovolnou poluci. Neměl jsem ani vindru. „Nedali byste mi aspoň na autobus?“ Zeptal jsem se naivně. Vysmáli se mi. „Vy debilové, připravili jste mně o kšeft“, řekl jim přišedší vexlák, který jel přes půl města pro poukázky. Vypadal přesvědčivě, ale mohl být součástí hry. Kolik takových hejlů asi obrali. Asi se teď mají dobře. Doufám, že se budou smažit v pekle.  

Musel jsem si přiznat, že tato draho vykoupená zkušenost o mně i o psychologii manipulace stála za ty peníze a věděl jsem, že tohle nemůžu nikomu sdělit. Jestli něco nemusím, tak být za debila ještě jednou u kamarádů a příbuzných. Jenomže touha po kalkulátoru nepominula. Do týdne jsem si napůjčoval a směnil stejnou částku a vytoužený přístroj jsem měl na stole. Na jejím dvouřádkovém LCD displeji, se čísla a písmenka generovala na stříbrozeleném podkladu v podobě černých bodů. Bože, ta byla krásná. A poslouchala na slovo, i když neodpustila ani čárku. Tak byla důsledná.

Začalo období splácení dluhů, kdy jsem nahlédl do programování a založil sešit, do kterého jsem si pečlivě zapisoval programy hůlkovým písmem do čtverečkového papíru. Jednou jsem otce přistihl, jak ho hrdě ukazuje nějaké návštěvě. Princip programování v takto omezeném prostoru má svoje specifika a komfort výpočtu byl vykoupen tím, že vstupy a výstupy bylo nutné zadávat a opisovat ručně, pro úsporu paměti.

Výsledky bylo nutné rovněž vynášet na milimetrový papír a dosáhl jsem jisté zběhlosti a úspoře času. Využitelnost těchto prográmků byla dostačující pro akademickou půdu. Hlavní výtěžek byl v zjištění, jak univerzální a opakovatelný je svět programů a že jsem si udělal představu o jejich použitelnosti. Dnes běžné ploché knoflíkové baterie CR2010 byly tenkrát úzký profil, a tak jsem ji umístil do plastového penálu vystlaného sametem, spolu s upravenou 7V baterií a vodiči do těla přístroje. Dosáhl jsem tak na stejný design jako soudruzi z Bulharska.

Odchodem ze školy a s nástupem do nového zaměstnání jsem ještě pro kolegu naprogramoval hlukové výpočty, jenomže bez vlastní kalkulačky byl kolega odkázán na mne. Svět elektroniky se začal vyvíjet stále rychleji a já začal pošilhávat po osmibitovém počítači. Programovatelné kalkulačky se v socialistickém nedostatku dobře prodávaly a tak jsem se, ač nerad vytouženého a milovaného přístroje zbavil, abych si vydělal na nový přístroj. Byl to Commodore 64. Ale to už je jiný, stejně odlišný příběh, jako je odlišný svět kalkulátorů a počítačů.

Mezitím jsem si pořídil běžnou kalkulačku rovněž programovatelnou, i když jen se 42 kroky. Programování stejných úloh, na které jsem měl před tím trojnásobek prostoru, připomínal řešení rébusů a bylo to skvělé logické cvičení a neuplatnitelné výsledky z této činnosti udělaly hru. Svět kalkulaček je dnes stejně uzavřený ve vývoji i použitelnosti na školní, anebo podobně nekomerční prostředí a i když mají grafické displeje a mraky funkcí včetně pamětí, lze je dnes snadno nasimulovat na počítači. Nostalgie po tomhle období je definována slovy mého přítele: „Chtěl bych je potřebovat“

Dovětek.

Zbyl mi z doby vlastnictví kalkulačky SHARP sešit s programy. Nostalgie po tomto přístroji měla dohru po „revoluci“, kdy jsme cestovali po severním Německu.  V Kielu jsem objevil obchod s elektronikou, kde v drobnější inovované verzi stejná kalkulačka ležela ve výprodejovém koši za přijatelnou cenu. Samozřejmě, že jsem ji koupil. Měl jsem ji v takové oblibě, že jsem ji nosil stále sebou v zadní kapse u kalhot.  

Jezdíval jsem tenkrát městskou hromadnou dopravou a trolejbus jsem od domu viděl přijíždět už z dálky. Vždy jsem nasadil rychlý běh a stihl nastoupit. Ten den bylo nasněženo a na schůdkách po cestě pěkné náledí. Kopyta mi vylétla vzhůru, když jsem se smekl při brždění před schůdky. Trolejbus už jsem nestihl a před modřinou na zadku mně zachránila SHARPka. Měkké aluminiové tělo, ač v bakelitovém pouzdře se prohnulo a displej se zlomil. Kalkulátor stále funguje ale na displeji už je vidět jen fleky a rozsypaný čaj. Stále ji mám v šuplíku. Až ji vyhodím, něco skončí.