Mravenci

Ten 18. červenec byl trochu temný den, lemovaný projevy opozice v marné snaze svrhnout vládu. Pošmourné počasí se poprvé po týdnu oteplilo a pod zataženou oblohou se v rodném městě večer objevila dokonalá duha.  

Daniel Řehák

Jako obvykle jsem zaparkoval a procházel centrem. Všude kolem poletovali rojící se mravenci. Velcí malí, střední. Kam oko dohlédlo – mravenci. Shromažďovali se i na balkónech a vlétali do bytů. Tak velké soustředění tohoto každoročního jevu jsem do té doby nezažil. Při chůzi se jim nedalo vyhnout a zůstávali po nich na chodnících malé flíčky.

V tomto svatebním reji se účastní jen mravenci neútoční, plnící roli, předurčenou chemickým složením stravy transformující je do okřídleného rojení. Každoročně nám připomínají, že patří do skupiny blanokřídlých. Masivním hromadným výletem přečíslí predátory a za cenu obrovských ztrát si některé páry najdou místo pro založení nového společenstva.

Sociální chování v přísně hierarchizovaném společenství tomuto druhu umožnilo přežít stamilióny let bez výrazné změny chování.  Díky nedobrovolné rezignaci většiny jedinců svého druhu na pohlavní funkce a specializaci skupin na úkoly potřebné k přežití, našel mravenec metodu, jak při své maličkosti úspěšně soupeří s ostatními druhy.

Podívejme se na toto společenství jako na jedince a dostaneme jiný, trochu démonický obraz stametrové améby, vysílající z kupkovitého mozku dlouhé údy, zakončené ploškou, na které ohmatávají, loví a hledají potravu. Při takovém pohledu zjistíme, že je nám rovnocenným soupeřem a i když mu pozabíjíme tisíce jednotlivců a rozmetáme hnízdo, je schopen se regenerovat a za pár dní fungovat jako by se nic nestalo.

Člověk ve své vychytralosti přišel na způsob jak zasadit smrtící ránu tomuto organismu. Zneplodní-li matku, zastaví v srdci mraveniště neuvěřitelnou fertilitu, rozloženou v čase.  Přesto je to ještě dlouhé umírání.

Strategie přežití mravenců má mnoho podob, ale organizovanost a vzájemná komunikace na chemické a vibrační úrovni je věc, která používá obecnější principy. Feromonové stopy, a jejich intenzita elegantně optimalizuje jejich návrat do hnízda nebo jejich práce s teplem, kdy stavba i konání jednotlivců distribuuje optimální podmínky v sídlišti. Kooperace při stahování potravy do mraveniště, je vlastně taková malá statistika, kdy se dva jedinci ještě o kořist přetahují a tři a více jedinců svými instinkty nakonec přitáhnou potravu mnohonásobně větší.

Války, které vedou jednotlivé druhy mezi sebou, si nezadají ve strategii s lidskými zkušenostmi. Boj o zdroje může mít podobu odříznutí cesty, prokopání tunelů, ucpání únikových cest atd. Různé formy parazitismu i symbiózy jsou ze světa mravenců notoricky známé, tak je nebudu opakovat.

Důležité je, že tato společenství, při své agresivitě, ničitelském pudu a diverzifikaci dokázala najít soulad s potřebami přírody. Možná je to tím, že dosáhla na své fyzické i duševní limity a Země měla štěstí, že mravenci a jiný sociální hmyz nepřesahují určitou velikost a tím je zařadila do svého ekologického rámce.

Když se z tohoto úhlu podíváme na lidstvo, zjistíme, že strategie přežití u tohoto v podstatě bezbranného tvora má proti mravencům výhodu, že jeho společenství má několik úrovní a na základní, rodinné může být malé a operativní. Kooperace se odehrává na vyšší úrovni a člověk si navíc nese v každé hlavě inteligenci, mnohonásobně převyšující hmyzí společenství.  A pamatuje si.

Řeklo by se, má všechny předpoklady být moudrý a poučit se z toho, jak působí na planetu. Jenomže právě jeho úspěšnost velikost a množství z něj dělá destruktivní sílu, která si začíná ničit vlastní kolébku. Projevují se tu právě takové statistické jevy, které, zatímco ve společnosti mravenčí přináší výhodu, v lidské společnosti srážejí inteligenci druhu na úroveň hloupého zvířete.

Víme, že jedinec může být chytrý a dav je jednoduchá lehce ovladatelná masa. To je paradox. Proč to nefunguje jako u mravenců? Možná, že právě ta nezávislost a nástroje umožňují člověku chovat se sobecky a myslet si, že přežije na úkor ostatních, nebo v lepším případě bez nich.  Představte si, jaké by to bylo, kdyby nějaká superMatka rodila předem definované kasty lidí neschopných rozmnožování. To by byla spolupráce. :)

Vlastně jsme to v nepatrné analogii zažili za feudalismu na úrovni společenského postavení. Dostat se ve vrcholném stádiu mezi šlechtu bylo téměř nemožné. Možná že nás čeká na vyšší úrovni něco podobného ve vztahu k vládcům dnešních korporací. Tito mají v rukách prostředky, na které už nebudou stačit vidle a kosy a možná se dočkáme i těch bezpohlavních kast.