Enkláva fantastické zpěvnosti

Nezapomenu na den, někdy v roce 1966, kdy jsme s rodiči v bosenském městě Jajce viděli v obchodě s elektronikou televizní přenos z nějaké jugoslávské estrády, na které houpavým hlasem na  exotickou a nepochopitelnou melodii, zpíval jakýsi interpret v šedém obleku a s jakým zaujetím ho prodavači natěšeně pozorovali. To se ještě po Bosně ženy pohybovaly s šátky na hlavách, ve strakatých uprostřed svisle sešitých kalhotosukních a muži měli ty homolovité filcové čepičky známé z albánského folklóru.

Je to už nějakých deset let, co jsem navštívil Černou horu. Ještě byla volnou součástí Srbska, posledním přístupem Srbů k moři,  ale už se tam platilo eury. Tam jsem se už poněkolikáté potkal s jejich hudební produkcí. Konečně mně patřičně zasáhla a poprvé jsem si ji důsledně zamiloval. Je to něco úplně jiného než to chorvatské, co jsme znali z totalitního rádia, například v provedení skupin typu Dubrovački trubaduri.

Černohorská riviéra byla přehlídkou těch nejkrásnějších děvčat Balkánu a také ukázkou, jak málo na krátkých turistických cestách nahlédneme do duší našich slovanských bratří. Když večer, při procházkách na promenádě letoviska Budvy, kde stánek MC Donald zeje prázdnotou, protože za poloviční cenu dostanete pljeskavicu z mletého masa, velkou  jak kolo od vozu, míjíte jednotlivé diskotéky, ozývá se  z mnoha stánků i světová hudební produkce. Když tam nahlédnete, najdete tam pár zahraničních turistů. Kde je nabito, tam se hraje muzika místní. Pokud se tam na živo vyskytl nějaký místní interpret, málem se tam srbská bosenská a černohorská mládež  ani nevešla.

A že těch interpretů mají. Když nahlédnete do srbsko-bosenského hudebního nebe, najdete stovky zpěváků a zpěvaček, a co víc, všichni na velmi vysoké úrovni. Nedá se říct, kdo je lepší nebo horší. Vysvětluji si to tím, že když už někdo překoná koloraturu složité národní melodiky, splní jakousi pěveckou maturitu a může do arény. Dnes, kdy probíhají různé soutěže  superstar vím, že touha zpívat je v mnoha z nás, ale ta bezbarvá anglo - americká produkce, kterou naši soutěžící kopírují, je proti balkánské řeknu – banální.

Složitý vývoj balkánského poloostrova se nejvíc odrazil v odlišném vývoji hudební produkce a její vnitřní složitosti a uzavřenosti ostatní Evropě. V zásadě se na území bývalé Jugoslávie vyskytují tři okruhy lidové hudební produkce. Je to chorvatská, silně ovlivněná italským bel cantem, Bosenská turská (muslimsko-turecká) muzika na hranici poslouchatelnosti pro evropské posluchače a srbská, která je průnikem obou vlivů ještě s nádechem původní lidové hudby jak ji známe ještě z Bulharska a všechno ještě okořeněné cikánskou minoritou. Slovanská a pravoslavná enkláva uprostřed tureckého sultanátu na staletí uzavřená hlavním proudům evropského hudebního vlivu vytvořila na muzikantském poli něco tak výjimečného, že by si to Evropa měla hýčkat.

Do povědomí posluchačů mimo Balkán se prosadil se svými hybridními projekty Zoran Bregovič, ale to pořád není ono. Je těžké se zaposlouchat do odlišné melodiky těchto písní, ale ten, kdo to vydrží, se proposlouchá do světa tak pestrého a bohatého, že stane v údivu, jak je možné, že to ještě neproniklo do světových hitparád. Čas téhle muziky možná ještě přijde.

Od hudby není daleko k úvahám o tom, jak je uspořádána i národnostní struktura následnických zemí bývalé Jugoslávie.  Nejzajímavější je z tohoto hlediska Bosna, kde turecko-muslimská asimilace byla prováděna v městských centrech a v okolních horách přežila v podstatě nezasažena srbská zemědělská populace, dnes srbštější než v centrálním Srbsku. Poznáte to i na obyvatelstvu. Velká hlava a krátké nohy jako typický znak Turka a spousta přechodných znaků od plavých vlasů a vysokých postav až po tmavé a šikmé sametové oči.

Zlobili by jste se na děti dětí někdejšího beje, který znásilnil nebo nedobrovolně zneuctil nějakou srbskou prababičku? Dnes máme v jejich hudbě podobné tvořivé znásilnění, kdy se Slované Turkům snad i vysmívali, když do jejich melodií doplňovali své texty o lásce, národu i sebeurčení. Tyhle děti si osvojili a rozvíjejí  muziku, která se tu nazývá folk a dnes ještě turbo folk. Vlastně v ní splývá lidová a populární hudba, podobně jako u Vlasty Rédla nebo Čechomoru.   

Nejsrandovnější je, probírat se jmény největších zpěváků jejich domoviny, nazývané tak proto, že dávno přesáhli hranice svých rodných státečků a oslovují posluchače srbsko-jazyčné oblasti. Téměř úplně je z ní vyloučena oblast chorvatského a a slovinského katolického pásma mimo vliv Turecka. Příznačné je i jak minimální je hraniční provoz na přímořské magistrále, kde má Bosna cípek moře a odděluje Černou horu od Chorvatska.

Zajděte si na Youtube a najděte si jména chlapáckých zpěváků jako jsou moji oblíbení  Mile Kitič a Haris Džinovič nebo Šako Polumenta, ale i  takových jako je Halid Muslimovič, Edin Hodžič, Safet Isovič, Slobodan Vašič, Boban Rajovič, Saša Matič, Davor Badrov a kusovních ženských  zpěvaček někdy s jednoslovnými přezdívkami jako je Ceca, Stoja, Ivana, kde všichni vědí o koho jde, nebo Seka Aleksič, Marta Savič, Indira Radič, Ana Kokič, Maja Mariana, Sanja Djordjevič. I ve jménech je tak obsažena pohnutá minulost a příslušnost kulturním okruhům. Zaposlouchejte se do té hudby, chvilku vydržte a zjistíte, že máte za humny skutečnou exotiku.

http://www.youtube.com/watch?v=PSgrmYgLbnw

http://www.youtube.com/watch?v=QlXRLxWpdZg&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=ErjXvvkqq4I&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=ELMnUt63kaM&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=Sy-IKUzcF7I&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=Oh2WU0Wbr8I&feature=related