1953

Bylo jim oběma tenkrát 26 let. Po svatbě stáli před fotografem a čekalo je 49 let společného života. Po roce se jim narodil první syn a za další dva roky ještě jeden. On si ještě odkroutil nějaké to vojenské cvičení a dodělal si dálkově ekonomickou školu. Potom skoro celý produktivní věk věnoval závodu Vlnola, národního podniku Textilana.

V roce 1961 se přestěhovali do solidního činžáku na rohu tehdy ospalé a dnes rušné křižovatky. Synové to pak měli do základní školy pár minut. Ve srovnání se sousedy se měli na poměry v socialistickém státě docela dobře. On, na pozici náměstka závodu dosáhl někdy v roce 1964. Ona pracovala až do důchodu jako administrativní síla v obchodní organizaci Uhlozbyt.

Z ušetřených peněz si pořídili novou škodovku, Oktávii, která tehdy stála nějakých 27000,- Kčs. Od té doby začali jezdit na dovolené. Začali Polskem v roce 1962. Od NDR 1963, přes maďarský Balaton 1964 a 1965 a první Jugoslávii 1966 se podívali do několika západních zemí v roce 1968 a 1969.

Po prověrkách v roce 1971 Ji, jako aktivní skautku vyloučili ze strany a On, ve snaze zachránit rodině životní úroveň, vstoupil do lidových milicí. Naposledy se, díky jakési známosti v bance, kupodivu ještě jednou dostali do kapitalistické ciziny v roce 1973. Navštívili tenkrát frankistické Španělsko. Tam už s nimi byl jen mladší syn, protože starší byl na vojně. Jeli tam druhým a posledním autem, které si pořídili. Byla to Dacia a s tou to doklepali až do roku 2000 než se rozpadla. Potom už jim zdravotní stav nedovoloval řídit auto, i kdyby nějaké měli.

V roce 1986 mu odešel starší syn do Německé spolkové republiky. Poslali ho "přemlouvat" k návratu. V 59 ti letech to byla poslední cesta v režii socialistického státu na "západ" . Po návratu se soustředill na svou zahrádku a tam si přemýšlel o světě.

Někdy v roce 1987 byl vystrnaděn z Vlnoly (stejně hned po revoluci zanikla),  do Ekonomického ústavu Akademie věd, kde se dočkal důchodu. Vyšlo mu to těsně před „sametovou revolucí“. Byl to syn z chudé vesnické rodiny a se způsoby jakými byla politika  komunistické strany provozována, příliš nesouhlasil, Soustavné naslouchání zahraničnímu rozhlasu v nás vyvolalo dojem, že změny ve společnosti po roce 1989 uvítá. I když se stranické knížky zbavil, nakonec se jako „vysvobozený“ necítil.

Prožil totiž většinu mládí a produktivního života v socialismu a odsouzením prožitého období, by zahodil celý svůj život. Nakonec stejně působil zlomeným a nešťastným dojmem, protože po takovém kapitalismu, jaký jsme si  zařídili, netoužil. Zemřel v pátek 13. prosince 2002. Jeho urna stojí v obýváku. Ona ještě žije, i když už si na něj moc nevzpomíná. Už čtvrtý rok bojuje nerovný boj se ztrátou paměti.