Pro mě je to těžké téma. Nejprve se chci vymezit proti častému užívání slova "zodpovědnost" ve významu řízení ostatních.
Tedy výroky typu "jsi zodpovědný za dosažení cíle" nemají podle mě se zodpovědností nic společného. To nám jen někdo nutí svou vůli a používá k tomu tato slova (a pokud to je třeba šéf v práci, tak k tomu má plné právo).
Podle mě je nutné zdůraznit, že s osobní zodpovědností vždy souvisí svobodná volba. Pokud mi maminka určuje, kdy a na jakém místě se můžu vyčůrat, pak samozřejmě ty později pročůrané tepláčky nemohou být v mojí zodpovědnosti. To je zodpovědnost maminky a ona to měla odšéfovat do konce, když už s tím začala.
Úmyslně jsem uvedl příklad s malým dítětem, často totiž kolem sebe slyším požadavky právě na děti, aby byly zodpovědné. A stejně jako učení se chodit, i u tohoto je dobré postupovat po malých krůčkách a teprve v době, kdy je na to dítě připravené. Jak už jsem napsal výše, příkaz typu "buď přece zodpovědný a dělej si své úkoly" je čistě řídící (a zajisté oprávněný) požadavek rodiče a s předáváním zodpovědnosti to nemá moc společného. To už by muselo to prohlášení rodiče znít "podle mě s maminkou jsi již dost starý, aby ses do školy připravoval sám". Jak vidno, s takto předávanou zodpovědností souvisí i důvěra, to by bylo ale zas na jiné téma.
Zajímavé úvahy v souvislosti se zodpovědností mohou nastat u dospělých lidí, kteří mají absolutní zodpovědnost za svůj život. Tedy mají logicky též svobodnou volbu úplně ve všem – je to úžasný pocit když se můžete svobodně rozhodnout o úplně každém aspektu vlastního života. V praxi to většinou funguje až potud, kdy přijde na řadu zodpovědnost za ta rozhodnutí. Najednou se pak ta idea svobodné volby dělat cokoli někam vytratí a lidé rádi končí u tvrzení: "za to, jak se mám, může politika, vláda, šéf v práci, manželka, děti, kamarádi (ti, co mě kazí), moje osobnost, moje geny..."
Tato situace pak nezřídka končí takovými kontradiktorními tvrzeními, jako "Protože cítím zodpovědnost ke svým dětem, nemohu se svobodně rozhodnout a změnit svou práci kdykoli se mi zachce". A přitom výroba právě takovýchto tvrzení svědčí právě o svobodné volbě se rozhodnout a žít podle svých naučených hodnot (v tomto případě víra v rodinu a práci). Zbývá už jen ten poslední krůček, nesvádět svá rozhodnutí na ostatní (v tomto případě na děti), ale přijmout je jako výhradně svá rozhodnutí svobodné vůle a nést za ně odpovědnost.
