Vedlejší efekt? Smrt

Je to jen několik týdnů, co se na trhu objevily nové léky proti únavě. Jsou naprosto unikátní, říká se.

Přinášejí tak významnou úsporu času, že hlavní skupinou uživatelů je top management, ženy na mateřské dovolené a vysokoškolští studenti. Zrátka ti, kteří potřebují natáhnout den až o 8 hodin.

Díky léku netrpíte ospalostí ani únavou, cítíte nadmíru úžasné energie a pohody. Nejedná se přitom o drogu nebo jinou návykovou látku. Vedlejší efekt? Minimální. Přibližně po týdnu užívání zemřete.

Zdá se vám to maličko přitažené za vlasy? Ruku na srdce. Mně to totiž trochu připomíná současný svět. Přirozenou potřebu organismu po odpočinku potlačujeme řadou chemických látek. A nemám přitom na mysli jednorázová užití. Mluvím o kontinuálním užívání stimulantů. A nutí mě to k zamyšlení.

Vadné signální světlice?  
Vezměme si méně fantastické, avšak zcela  reálné chování. Ve stavu duševní únavy je nezbytnou potřebou organismu odpočívat. Opakovaně a trpělivě nás na svůj nárok organismus upozorňuje. Při ignoraci přitvrdí. Přitvrdí a přemýšlí. O tom, copak má v bohaté výbavě za signální světlice… „Co třeba taková úporná bolest hlavy?“, říká si, „to by mohlo zabrat…“
Naše odpověď? Podobně jako v příběhu přitaženém za vlasy.  Vsadíme na léky. Narozdíl od těch s účinkem smrti, nám to však nepřipadá podivné. Vždyť to doporučují v reklamách, vždyť to nemůže být tak zlé... Jsme hluší a slepí.

Připadá mi pozoruhodné se někdy zastavit. Jen tak se zastavit se a pozorovat toho moudřejšího ve mě.  Co vlastně říká, když k nám promlouvá… Když zvedá naši tělesnou teplotu a rozšiřuje zorničky. Když zrychluje dech. Když lapá po dechu skrze bolest hlavy a únavu. Když cítíme spoustu energie i tehdy, když bychom měli být na pokraji sil….  

Kolik z nás si uvědomuje, jak se chová ke svému tělu, kolik z nás mu skutečně naslouchá? A naopak… Kdo si myslí, že stimulanty jsou regulérní součástí našich životů?  Bylo by zajímavé porovnat výsledky podobného průzkumu se zisky farmaceutického průmyslu.
Přemýšlejme o tom. Někdy…Když zrovna nespěcháme za šéfem. Když zrovna nehltáme kávu při tvorbě kontingenčních tabulek. Když jen někdy…občas…vnímáme své tělo a to, o čem nám vypráví. 

-myš-