Myslel jsem, že na takovéto téma nebudu nikdy psát, ale nemůžu si pomoct. Četl jsem tady někde na blogu článek odsuzující feťáky. A protože v dospělosti začne fetovat jen málokdo (už jsme přeci jen o trochu víc odolní proti manipulaci okolí a máme víc informací), beru to jako útok na děti, co fetují.
zdroj: idnes.cz
Často se s takovými dětmi setkávám při práci ve výchovném ústavu. Ne všichni mladiství delikventi mají samozřejmě zkušenost s drogami, ale je jich dost. A musím předeslat, že všichni mají můj hluboký a neskonalý obdiv. Ne proto, že fetují, ale proto, že stále ještě žijí.
Vzpomínám si, když jsem byl hodně malý, jak pro mě maminka s tatínkem byli bohové, kteří mají ve všem pravdu a všechno ví. Byl jsem třeba celý večer smutný, když jsem přinesl špatnou známku ze školy, musel jsem si nacpat pod tepláky na zadek polštářek a dostal jsem vařečkou. Sice jsem to vůbec necítil, ale stejně mě to mrzelo. Nebo když moje máma přišla unavená z práce a neměla na mě zrovna náladu. Příšerné. Nebo když mi vynadali, to znamená, že mi otevřeně řekli "Dane, tohle se nedělá". Občas jsem i brečel.
Nyní, už v dospělosti, se tomu samozřejmě směju. Nyní, už v dospělosti, poslouchám příběhy o tom, jak když byl ten kluk stejně starý jako tenkrát já, otec mu přelámal nos, skopal ho a pak zavřel na noc do prádelníku. Za to, že mu nestihl vyprat ponožky. Nebo když maminka prostitutka zjistila, jak výhodně se dá její nezletilý syn prodávat zahraničním sex turistům. A nemůžu si pomoct porovnávat toto se svým dětstvím. No upřímně, i teď ve čtyřiceti letech a spoustou zkušeností, kdyby mě někdo prodal zahraničnímu turistovi, asi by se můj citový život velmi výrazně změnil. Co by se stalo, kdyby tohle udělala má bohyně maminka, když jsem jí ještě naprosto uctíval, to nedokážu ani domyslet.
Možná to trochu přeháním, možná mé zkušenosti s feťáky jsou jednostranně zaměřené. Samozřejmě se mezi nimi najdou i tací, kteří samou nudou a přepychem nevěděli, co dělat, až si našli drogu.
Každopádně vždy, když někoho takového potkán třeba na ulici, tak kromě úvodního strachu "doufám, že mi nic neudělá", zároveň přemýšlím o tom, že o tom člověku vůbec nic nevím a že možná, kdybych věděl, tak bych k němu cítil stejný respekt a obdiv jako k těm dětem z výchovných ústavů. Jednoduše proto, že přežily mnou nemyslitelné. A že pak ještě začaly brát drogy? To mi přijde jako vyčítat polnímu lékaři, že píchnul za války morfin vojákovi, kterému právě mina utrhla nohu, aby netrpěl, než zemře.
Každopádně ať už ty děti začaly s důvodu psychického teroru, nebo naopak luxusu a přepychu nebo z jakéhokoli jiného důvodu, většinou tam vidím jedno společné – neměli jsme na ně čas a náladu. My dospělí, kteří často váháme mezi dětmi a kariérou nebo svými koníčky. Netvrdím, že bych byl lepší, jen vždy pocítím takovou zvláštní averzi vůči těm, kdo na feťáky pohlíží svrchu, komu vadí, kdo s nimi nemá trpělivost a tvrdí, že se ho to netýká.
