Mám rád politiku, romskou problematiku a dopravní špičku

Vidím to denně kolem sebe, na silnici někdo někoho neurvale předjede nebo se někam cpe a následuje spousta troubení a nadávek. Kolegyně ráno v práci řekne "ty ses zapomněla učesat?" a někdo z toho může mít zkažený i celý den. Někdo napíše článek k romské problematice a je fuk, zdali je na jedné nebo na druhé straně, jediné, co má zaručeno, je spousta nadávek. Někdo napíše pravicový článek. Někdo levicový. Stále to samé.

zdroj: idnes.cz

Prostě jsem si zas četl pár článků a komentářů na blogu a nemohl jsem si pomoct napsat tento článek. Často přemýšlím o tom, jak lidé o věcech přemýšlí a proč to sami sobě dělají.

Přitom je zřejmé, že ve skutečnosti nejlépe dokážeme ze všech věcí kontrolovat právě jednu jedinou a tou je způsob, jak o věcech přemýšlíme. Není to samozřejmě žádné nové zjištění, jen mi přijde, že často lidem v běžném životě uniká a vzpomenou si na něj jednou za čas až při čtení nějaké odborné knížky k tomuto tématu.

Já nevím, nepřijde mi to obtížné. Například vás v zákazu předjíždění poněkud agresivně předjede velkou rychlostí řidič neznámého auta. Jedna z možností je nechat si zvýšit krevní tlak jak při olympijské stovce, druhá je rozhodnout se, že to neovlivním. A vůbec, ten řidič může být agresivní trouba, který si myslí, že musí být všude první. Nebo to také může být někdo, kdo jede pozdě na obchodní jednání s namyšleným majitelem nadnárodní firmy, která má financovat jeho neziskový pečovatelský domov pro seniory. Anebo někdo, kdo se před pěti minutami dozvěděl, že jeho dítě mělo při cestě do školy nehodu a je v kritickém stavu v nemocnici. Jasně, že nic z toho ho neopravňuje porušovat dopravní předpisy.

Moje pointa je v tom, že to jde. Myslím rozhodovat se o tom, jak zrovna o té které věci přemýšlím. A to i v případech, kdy vám někdo jednu ubalí v baru za to, že jste se na něho moc dlouho dívali. Možná kdyby člověk měl možnost nahlédnout třeba do jeho dětství, kolikrát ho otec zmlátil do bezvědomí a poté zamknul na celou noc do skříně, tak by ten svůj rozbitý nos nebral zas jako tak obrovské příkoří.

Nikoho neomlouvám, když někdo poruší dopravní předpisy, jsem rád, že ho policie pokutuje, pokud mě někdo napadne, volám policii sám. Mluvím o vlastním postoji ke všem věcem kolem nás a vnitřní toleranci, která člověku umožní si uvědomit, že na lidi nebo události kolem sebe má pramalý vliv a jediné, co může ovlivnit, je svůj vlastní postoj k těmto událostem a svou duševní pohodu.

Samozřejmě beru, když si někdo přečte článek na internetu, vtáhne ho do děje, rozohní se, vstoupí do diskuze, zanechá peprný komentář, prostě se baví a užívá si to jako společenskou zábavu. Jen se mi občas nezdá, že by to lidé brali opravdu jako zábavu, ale jako smrtelně vážnou věc, po které zůstane zvýšený krevní tlak, tep ve spáncích, pocit nepokoje, bezradnosti, frustrace. Opravdu to stojí za to?