Stresy v kleci - vlastně v zákulisí

Zajímalo by mě, kolik energie vyprodukuje emocemi nabitá hala při turnaji bojových sportů? Určitě by se to dalo spočítat. Stres, adrenalin, nadšení.

Jenom to kolik se to nashromažďuje v nás trenérech by podle mě vydalo na pěknou šlehu. I když navenek vypadáme klidně, uvnitř nás to vře.

Mám pocit, že v Pentě jsme takový všichni. Jirka ‚Mamut‘ Paluska, Michal ‚Zub‘ Novotný nebo Michal Hořejší. Úplný trenérský flegmatik tam snad nikdo není.

Nervózní jako pes. Tak se cítím, ať nemluvím za ostatní, snad před každým zápasem. A je úplně jedno jestli jde o amatérskou ligu, GCF, Fusion, ACB, UFC nebo jako teď Heroes Gate.

Penta gym má tady dvojí zastoupení. Ostříleného Filipa Macka a novináře Františka Prachaře, který se připravoval k prvnímu zápasu. Právě kolem něho se paradoxně točí nejvíc lidí, reportérů. Účast na turnaji je dovršením jeho půl roční práce, kterou mapovala reality show vysílaná co pátek na isport.cz.

Proto možná byl tenhle turnaj ohledně stresu o krapet horší. Chtěli jsme světu dokázat, že za tak krátkou dobu dokážeme pisálka připravit na amatérský zápas. Dostali jsme tak sebe pod tlak. Každý o tom zápase věděl a čekal, jak to dopadne.

Začalo to už den před zápasem na vážení, kde se Franta poprvé viděl se svým brněnským soupeřem. Kamery, mikrofony, foťáky. Neříkám, že mi to bylo nepříjemné, za tu dobu co u nás Franta trénoval, jsem si docela zvykl. Nicméně člověk to má tak nějak v podvědomí, že mu někdo kouká pod ruce a na klidu mu to nepřidá.

Den zápasu a jede se ve stejných kolejích. Začínám tejpovat minimálně hodinu před zápasem, abych se nedostal do časového presu. Když tejpuji Frantovi ruku, foťáky cvakají, kamery jedou. Pravou ruku se mi podaří trochu víc utáhnout. Novinář brblá, musím ji povolit. Okamžitě to svádím na mumraj v šatně, zvláště když druhá a obě pro Filipa se mi po odchodu reportérů povedou na jedničku. Franta se jde pomalu rozcvičovat.

Čas utíká. Všechno jde tak rychle, že se člověk nestačí ani zastavit. Filipovi na záda jdou stříkat nějakou reklamu. Jirka Paluska lapuje Prachaře v úzké uličce. Jdu se přidat. Franta mě teď potřebuje víc než Máca. Vylézám na chodbu. Fotografové a kameramani jsou zase na svých místech. Neunikne jim jediný novinářův krok. Beru Frantu do klinče, začínáme wrestlit.

Čím větší jsou prostoje, tím více na vás doléhá tíha okamžiku. Proto jsem rád, že u Franty nejsou. Před nástupem probíhá pár vtípků na Brňáky a jde se na věc. Stoupáme po schodech na molo, které nás vede k ringu, a já se dostávám do modu absolutní koncentrace. Nevnímáte hudbu, která nás provází, nevnímáte lidi v hale, nevnímáte moderátora. Jsem uvnitř malého světa, zaměřený na jedinou věc. Na náš tým.

Zápas začíná.

Řvu, snažíme se, aby Franta dělal to, co po něm chceme. Doufám, že mě slyší. Nováčci většinou nevnímají. Franta jo. Tlačíme ho do aktivity. Upozorňujeme na věci, které nemusí

vidět. Když se nachází v úzkých, snažíme se ho vyburcovat, aby se vzchopil. V závěru se trochu utrhává ze řetězu. Musíme ho uklidňovat, aby neodešel fyzicky. Je to tři krát tři minuty absolutního adrenalinu, který nás úplně pohlcuje. Uvolnění přichází s vítězstvím. Soupeř po nasazeném škrcení klape na důkaz toho, že se vzdává. Všechno to z nás padá, dáváme průchod euforii, která nás zaplavuje. Tak to ten pisálek dokázal!

Dalo by se říct, že je po všem. Jenže není. Oslavy musí počkat. Je tady totiž Filip Macek, který nás teď potřebuje. Čas nás opět tlačí kupředu a musíme makat. Zaběhnu do šatny, kde mě zastavují novináři. Chtějí rozhovor. OK byl to Frantův večer. Byla by chyba je odmítnout. České MMA to potřebuje. My to potřebujeme.

Rychle odpovím na pár otázek a opouštím šatnu. Jdu se připojit k týmu. V zákulisí už Filip mlátí Michalovi Novotnému do lap.

„Chtěl by se z někým potahat,“ hlásí Zub a já okamžitě beru Mácu do klinče. Bíle natřená zeď nám slouží jako provizorní klec. Tahle část mě baví nejvíc. Čas utíká a já se musím koncentrovat, protože každou chvíli může přijít loket z otočky nebo naskočené koleno. Ne že by mě chtěl Filip zranit, ale jeho způsob boje je velmi neočekávaný a hlavně náhoda je blbec.

Na chvíli mám volno. Filipa si znovu přebírají lapaři. Nejprve znovu Michal, to se jedou jen ruce, pak jde na řadu Jirka Paluska. Začíná se i kopat. To je čas, kdy si mohu odskočit na malou. Už po několikáté. Hold nervy tečou. Navenek jsem ale v klidu. Nikdo nesmí poznat, že jsem nervózní. Obzvláště svěřenec. Přenést to na něj by znamenalo problémy.

Zahřívání končí. Ještě jeden zápas a jdeme na řadu. Čas jako by se najednou zastavil. Čekání je ta nejhorší část z celé přípravy. Nejraději bych si znovu odskočil, ale nemůžu. Teď ne.

Jdeme na řadu.

Filip Macek prohrává na body. Neskutečná štípaná, která musela lidi bavit. Jeden z Filipových nejlepších zápasů. Ukázal obrovské srdce.

Naše práce končí. Večer jak na houpačce. Těžko říct, kdy naposledy jsem takový prožil. Franta Prachař mě veze po turnaji domů a já si uvědomuju, že se z jeho vítězství nedokážu radovat. Převládalo ve mně zklamání z Filipova zápasu. Nejsem z jeho výkonu zklamaný, on nezklamal. Jen prázdný, protože to dneska neklaplo. Tak to v našem sportu někdy bývá.

Jednou se mě někdo zeptal, jestli bych nechtěl povýšit do nějakého většího sportu. Třeba dělat kondičního trenéra ve fotbale nebo v hokeji. Rozhodně ne! Jednak pevně věřím, že i MMA se brzy stane větším sportem a za druhé jako kondiční trenér bych nezažil takový adrenalin jako v rohu svého svěřence.