Že by stát vládl i rodině?

Filozof Jean Jacques Rousseau kdysi napsal, že nejstarší přirozenou společností je rodina. V ní se člověk zrodí, ona jeho život nejvíce ovlivňuje a právě k ní se v nejhorších chvílích obrací očekávaje pomoc.

To vše platilo před staletími podobně jako dnes. Na rozdíl od dob dávno minulých i časů rousseauovských dnes stát soudí, že rodina by bez jeho pomoc neobstála, a stále více ji proto právem i různými typy zásahů spoutává, upravuje a ovlivňuje.

Blíží se volby a s nimi i čas bilancování. Podívejme se tedy, jak českou rodinu ovlivnily skupiny, jež naší zemi od konce roku 2013 vládnou. A také si zkusme říci, zda byly ony změny rodině ku prospěchu, či právě naopak. Kdekdo se totiž bude holedbat, že právě on rodině vypomohl, že právě on ji pozitivně ovlivnil.

Feminismus rodině nepomáhá

Blížící se volby způsobují řadu jednoznačně identifikovatelných projevů. Vedle znovuobjevení rozesmátých tváří na billboardech je nejznatelnějším doprovodným efektem rakovinné bujení sociálního státu. Jeho zastánci ve vládě i v podhradí mohou jásat a děkovat eráru za podporu mikrojeslí, růst důchodu, omezení heren a zvýšení porodného na druhé dítě takovým způsobem, že se počet vyplácení této dávky zdvojnásobil. Také zuřiví zastánci feminismu nejspíš oslavují, neboť snaha nahradit matku otcem v péči o novorozené dítko se právě v posledních čtyřech letech konečně pořádně promítla do našeho právního řádu. Deset dní otcovské dovolené po porodu zajisté kdejaký tatínek ocení, neboť se tak přibližujeme kmenovým společenstvím, v nichž rodička po porodu spěchá na pole, zatímco otec simuluje porodní bolesti úpěním na kavalci. Těžko se tak ubránit pochybnostem, zda snaha přinutit matky, aby opustily kojeňátko a spěchaly do výrobního procesu, rodinu spíše nepodvrací. Hezký příklad, jak si ti nahoře nejsou schopni ujasnit priority: zda je pro dítě lepší povinná mateřská školka a brzký návrat matek do práce nebo tříletá péče v láskyplném prostředí, jež nám na Západ od hranic už drahně let závidí. Ale marně legislativu velebit či hanět, stejně příliš nepomáhá, neboť jen 2 % otců jsou doma s dětmi a důvod změny tradičních rodinných rolí bývá brutálně přízemní: je-li příjem matky vyšší než rodičovská otce. Podobně minoritní v praxi zůstane jiná změna, k níž se ovšem nedopracovala zákonodárná ani výkonná moc, ale Ústavní soud za hlasitého mediálního bubnování: adopce dětí stejnopohlavními páry.

Co se vládě naopak nepodařilo

Existují však i vládní neúspěchy, nad nimiž se dá radostně zaplesat. Například neschválení zákona o zálohovém výživném, který by občany tohoto státu opět utvrdil v hlubokém vnitřním přesvědčení, že se sami starat nemusejí, neboť se za ně o jejich blízké postará bezedná dojná kráva zvaná stát. Jak totiž trefně zhodnotila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková na workshopu o rodině konaném v rámci projektu Stálé konference českého práva: vedle Sochy Svobody nám bytostně chybí jiná modla, od níž jsme se odvrátili: Socha Odpovědnosti. Hlasité debaty o blahodárné záchraně chudých samoživitelek měly jen do barevného hávu zakrýt fakt, že návrh zákona měl zavést novou sociální dávku, aniž by se pokusil sankcionovat neplatiče nebo za ně vyplacené výživné zpětně vymáhat. Mimochodem obecný trend této vlády omlouvat neplnění závazků a povinnosti lempla přenášet na slušného daňového poplatníka je rysem, jež z uplynulých čtyř roků na rozdíl od tmelení rodin září jako neon nad potemnělým údolím.

Co rodinu naopak mění navzdory vládě

Třikrát zatleskat je třeba konzervatismu rodiny, který se umělým pokusům sám úspěšně brání. Rodina vždy byla nejen společenská, pokrevní a emocionální, ale bohužel také ekonomická jednotka, a tak ji stmelují nebo naopak rozrývají ekonomické nástroje. Legislativně-ekonomických změn za poslední čtyři roky zajisté lze napočítat nemálo, nicméně vláda ani zastupitelé nebyli schopni ujednotit si, co je jejich cílem a koho to vlastně chtějí podporovat. Fakticky totiž subvencují jednotlivce a takřka každého, kdo vypadá jako potenciální volič, rodinu jako celek však spíše rozleptávají. V této souvislosti je pak poučné lehké nahlédnutí do zákona č. 89/2012 Sb., tolikrát za poslední čtyři roky zmiňovaného nového občanského zákoníku, který čerstvě po posledních volbách nabyl účinnosti. Ačkoliv tato základní norma jednoznačně upřednostňuje manželství před ostatními formami soužití, jež právně ignoruje, přesto jiné předpisy i faktické vládní kroky ekonomicky zvýhodňují nesezdané páry i jednotlivce, čímž je naopak přimějí manželství neuzavírat. Finančně podpořit funkční rodinu nikoho dodnes nenapadlo a změnit občanský zákoník přiznáním, že polovina populace žije nesezdaně, se nikdo pokrytecky neodvážil ani ve chvíli, kdy na konci loňského roku rozhodoval Parlament o jeho novelizaci. A tak se rodina za asistence státu drolí na nesezdané páry, matky – samoživitelky, osamocené seniory a sobecké jedince, kteří žijí sami – obklopeni konzumem, obrazovkami televizí, počítačů, mobilních telefonů a tabletů, lapeni do návykových sociálních sítí.

A bude hůř, neboť další volby plné populismu jsou před námi.

MF Dnes, 1. července 2017