Střídavá péče únavně ulpívavá

S urputností hodnou důležitější věci se střídavá péče v médiích objevuje každých pár měsíců, jako kdyby justice neměla zajímavějších témat. 

Podobna ročním obdobím se vrací co hlučný příbuzný, o němž jsme doufali, že nás už nenavštíví. A tak se v prvních srpnových dnech na přední příčky zájmu vyšvihl Ústavní soud se dvěma nálezy ke střídavé péči. Nic proti Ústavnímu soudu – během posledních let se z něj minimálně v otázkách rodiny line hlas zdravého rozumu. Je jen smutné, že to musí být on, kdo z Brna po republice kultivovaným a právně vytříbeným stylem šíří ponaučení, jež by se měla vtloukat do hlav potrhlým rodičům v okamžiku prvního pohlavního styku bez ohledu na tloušťku jejich lbi. Poslyšte aspoň zkráceně podstaty oněch kauz: v jednom případu matička žádá změnit střídavou péči na jen víkendový styk dcerunky s otcem, ve druhém případě naopak tatíček trvá na střídavé péči, ačkoliv bydlí 300 kilometrů od matinky. Jen si to, milí čtenáři, zkuste představit u sebe: dva týdny pracujete v pražské kanceláři a pak se na další dva týdny přestěhujete do Strakonic. Rychle doháníte zameškanou práci, studujete pokyny nadřízených, které vám za těch pražských čtrnáct dní utekly, a zkoušíte navázat zpřetrhané vztahy se spolupracovníky. Nechápete, proč má kolega zlomenou nohu, či proč spolu jiné dvě kolegyně nehovoří. Sotva navážete ztracenou nit, uplynou dva týdny a vy se stěhujete zpět na první pracoviště, kde se snažíte dohnat výpadek, a stres se opakuje nanovo. A teď uvažte, že je vám sedm či osm let, máte dvě skříně s oblečením, dva stoly s potřebami do škol, plyšáky stovky kilometrů od sebe a jenom jednu duševní rovnováhu a jediné nevratné a neopravitelné dětství.

K čemu je hádavým rodičům rodinné právo

Ještě že máme rodinné právo, říkáte si, opatrovnické soudy a rozsudky, které lze násilím vykonat, a nade vším ční onen moudrý a slitovný Ústavní soud. Ve skutečnosti je opak realitou. Je totiž třeba rodičům nalít čistého vína a zřetelně říct: žádné precizní české či mezinárodní právo, žádný brněnský či kdovíjaký soud, zástupy znalců či sekretariáty haněných opatrovnic a žádný pracně vysouzený rozsudek nikomu dobré vztahy v rodině, klidné dítě a spokojené výchovné prostředí nezaručí. Očekávat od státu či práva zázrak a zlepšení komunikace je naivní, protože soud je synonymem pro zuřivý boj. Naopak normální by mělo být (a uklidním vás – ono taky je), že členové rodiny se spolu nesoudí. To, co má význam jen jako dobrovolné plnění, se nedá uplatit, nařídit, přiznat soudním rozhodnutím, a tím spíš ani vykonat. Ústavní soud to říká něžně a ohleduplně, já se však politickou korektností spoutat nenechám: jedinou cestou je dohoda rodičů, a kdo se s druhým dohodnout neumí, ten si právo na dítě ani nezaslouží. Hádáte se? Pak je to jenom vaše chyba, a ke změně budete muset přispět hlavně vy. Kdysi jste přece toho druhého milovali. A slušný rozchod by se měl vyučovat ve školách, tesat do kamene a hlásat na nárožích.

Několik rad pro ty rozhádané

Neříkám, že je to jednoduché, ale ti, kdo ještě nemají rudo před očima a jsou schopni přijmout radu či doporučení, by si mohli namísto neefektivních, zdlouhavých a drahých soudních řízení vzít k srdci několik praxí vyzkoušených doporučení. Existuje přece řada jiných vyjednávacích strategií, například svádění, dar, směna, vtip a koneckonců i ústup nebo kapitulace. Zkuste je využít namísto odvolání. Mamince, která nechce střídavou péči, radím: jen mu děťátko na dva týdny dejte, aspoň budete mít klid na kosmetiku a kamarádky, a věřte, že za tu dobu otec poskytne děťátku víc, než by vám zaplatil na výživném. Tatínkovi, který se nechce střídavé péče vzdát, pak říkám: přistěhujte se co nejblíže, aby se péče vůbec dala realizovat. Buďte velkorysí a dítě do svých rozepřít netahejte – děti jsou malí pokrytci, jež kvůli klidu řeknou před maminkou, co chce slyšet, a tatínkovi potvrzují, co by zase rád slyšel on. To nejhorší, co totiž mohou rodiče dítěti udělat, je nutit je, aby si jednoho z nich samo vybralo. Pamatujete na dilema Sophiiny volby? Zářný příklad realizace nejlepšího zájmu dítěte, jímž se každý rozhádaný rodič před soudem pravidelně ohání. Poslední radu jsem si nechala až nakonec: selže-li všechno vyjednávání, moudrý muž či tolerantní žena mávne rukou a s hrdostí sobě vlastní připustí, že boj sám je pod jeho či její úroveň. V životě přece nelze mít všechno, co by si člověk přál. Někdy je třeba nechat boje a jít dál. Ale tolerantních mužů a moudrých žen nikdy není na světě mnoho, a tak Ústavní soud má o čem soudit, advokáti koho zastupovat, noviny co tisknout a já budu jistě mít i příští rok o čem psát.

Psáno pro Lidové noviny