Když má populace špatné názory

Polovina české populace má názory jako z minulého století, rozčílila se tuhle exministryně Michaela Marksová, která dřív byla sociální demokratkou a dnes je zastánkyní „rovných příležitostí“.

Podle ní společnost nedostatečně využívá potenciálu žen. Marksové zjevně nestačí, že ženy jsou u nás nositelkami života, manželkami, matkami, hospodyněmi, kamarádkami, dcerami, sestrami, pracovnicemi, advokátkami, senátorkami, ministryněmi a předsedkyněmi sněmoven. Ona chce něco víc.

Nelíbí se jí, že většina českých žen za svou největší životní roli a poslání považuje roli mateřskou a za největší úspěch dobrou výchovu svých dětí. To podle paní Marksové nestačí. Podle ní mají ženy na víc. Co může být víc? Taky se jí nelíbí, že dvě třetiny české populace podle jednoho průzkumu soudí, že dítě do tří let potřebuje zejména matčinu péči, a že podle 56 % spoluobčanů by muž měl víc pracovat než se starat o děti. Mrháme prý ekonomickým potenciálem žen, které je třeba co nejdříve od dětí odehnat a poslat někam do práce, do výroby, k soustruhům, do továren a do politiky. Nejspíš proto, aby se o děti pak ideově kontrolovaně staral státní aparát vydatně podporovaný prokádrovanými neziskovými organizacemi.

No, nevím, kolik toho paní Marksová ví o dětské vývojové psychologii, o dětech vůbec, o tom, co drží rodiny pohromadě a co naopak rodiny rozbíjí. Kdyby jen trochu naslouchala dětským odborníkům, pak by věděla, že většinové názory české populace jsou obecně mnohem zdravější než snahy moderních sociálních inženýrů. Od sto let starých sovětských teoretiků přece známe snahy o rozbití rodiny a převedení výchovy do rukou „vševědoucího“ státu, který měl údajně kvalitní výchovu zajistit v kolektivních zařízeních. Stačí se začíst do knihy A. G. Charčeva Manželství a rodina v SSSR, v níž najdeme podobné věty o údajném osvobození žen od péče o domácnost i o jejich ekonomické nezávislosti. A dnes tytéž nepřirozené snahy prosazuje i Evropská unie tvrdě tlačící své Barcelonské cíle.

Jenomže všichni víme, kam tyhle snahy a jim podobné všude na světě vedly: k sociální deprivaci dětí oddělených od svých matek, k patologiím dětí, k rozpadům rodin, k oslabení rodinných a mezigeneračních vazeb a ke společenskému úpadku, k čemuž dnes u nás přispívá i štědrý sociální systém podporující tzv. samoživitelství.

Kdyby se tak veřejní činitelé spíš starali o skutečné problémy a nebezpečí, které našemu národu hrozí. K těm na rozdíl od údajné diskriminace žen (jež je tématem spíše mediálním, umělým, zveličeným a ovlivněným štědrými dotacemi) naopak patří pokles porodnosti a úbytek dětí, způsobený oddalováním mateřství, nezájem o sňatky, rodiny a o péči o manželství, odpor k převzetí odpovědnosti, protahování dětství často i daleko po čtyřicítce, velká rozvodovost a rozchodovost (u poloviny manželství a u více než dvou třetin nesezdaných partnerství) a nárůst počtu domácností jen s jedním dítětem, tedy programová výchova rozmazlených, či naopak přetěžovaných jedináčků. Naše společnost nepotřebuje hnát ženy do práce ihned po porodu. Naše společnost potřebuje daleko spíše zvýšit úctu k rodinnému životu a větší ocenění mateřství, aby pak lidé více toužili po dětech a pokoušeli se o ně nikoliv v přezrálém věku a pomocí asistované reprodukce, ale v rozumném reprodukčním věku.

Naštěstí je příroda moudřejší než všechny ty smělé plány sociálních inženýrů. Tak jako i té domestikované kočce bytové nezakážete, aby při každé příležitosti nechytala myši, tak ani lidem vůbec a matkám zvlášť žádnou kampaní nenařídíte, aby svá miminka masově předaly otcům či do velkochovů v rukou státu a vrhly se do budování kariér, pokud jsou přesvědčeny, že hlavní náplní jejich života (nebo minimálně prvních několika poporodních let) je starost o to nejcennější, co ženy, rodiny i společnost mají: o své děti.

Čest a chvála všem rodičům, kteří tento odvěký, největší a nejsložitější společenský úkol ctí a realizují.