Pozor na přání nemít děti

Milá Vereno Brunschweigerová, právě ty, která odmítáš mít děti pro jejich dopad na životní prostředí, vlastně Tě chápu a rozumím Ti. Jsi spisovatelka, feministka a aktivistka, 

Tvá prohlášení tedy musí být konfrontační a provokující, protože nic jiného Tě dostatečně nezviditelní. Věz ovšem, že se krutě mýlíš.

Každý má právo hledat své štěstí na tomto světě a pochopitelně každého naplňuje štěstím odlišný cíl a jiná aktivita. Někdo ho nachází v čtení knih, jiný v jejich psaní a někdo další v jejich pálení. Někdo miluje zeleninu, jiný šlehačkové dorty, a protože dnes nikoho pro jeho názory nelze diskriminovat, byť celé zástupy se o to každodenně snaží, zajisté má každá žena právo rozhodnout se, že vlastní děti tomuto světu neporodí. Jenomže přání, sny, touhy a štěstí jednotlivců se v průběhu jejich života prudce mění, a Ty si to možná dnes neuvědomuješ. Jenomže já pak pozůstatky Tvých špatných voleb řeším.

Tři desítky let do mé advokátní kanceláře docházejí stovky lidí, jež v honbě za svým vlastním štěstím zjišťují, jak špatné byly jejich dávné volby, jejich kroky a jejich minulá rozhodnutí. Mou specializací je rodina, a tak jsem během těch let rozvedla či vyslechla pět tisíc klientů a poznala tužby a přání většiny přátel, známých, kolegů či spolupracovníků. Mnohé průběžně a mnohé opakovaně. Řada žen se v mládí rozhodla nemít děti, přičemž důvody nebyly a nejsou rozhodující. Některá jen nechtěla počít právě teď, a dobu „právě vhodnou“ nikdy neobjevila. Jiná šla cílevědomě za kariérou. Další nenašla vhodného muže. A ještě jinou klientku děti obtěžovaly, neměla peníze, neměla čas, neměla byt či příležitosti. Důvody nejsou rozhodující a v průběhu času se mohou měnit. Život bez dětí zajisté je možná jednodušší, snad i zajímavější a určitě je lehčí logistika a plánování. Nakonec však vždycky přijde stáří, protože vyhnout se mu a žít bez něj se dosud nikomu na tomto světě nepodařilo. A člověk bez dětí je najednou sám. Zajisté může být přes den profesně úspěšný a možná i finančně zajištěný, pak se však vysoce postavené manažerky každý večer vracejí do svých moderní bytů v dobrých čtvrtích a z velkých skleněných oken shlížejí na město naprosto samy.

Znám jich mnoho, těch úspěšných žen, jimž Bůh splnil všechna jejich přání, jež kdysi před sebe postavily v naivní víře, že usilovnou prací žena může naplnit svůj život. Všechny na prahu stáří či na sklonku svého života hloupého rozhodnutí litovaly. Na tomto světě nechce být nikdo sám, a samota ve třiceti vypadá docela jinak než samota v důchodovém věku. Ne že by v rodinách vždycky panovaly idylické vztahy, ale se vztahy vůbec život rychleji a zajímavěji utíká, zatímco o samotě se čas vleče k nevydržení. Podobně většina umírajících lituje pochroumaných rodinných a mezilidských vztahů a ze všeho nejvíc vzpomíná nikoliv na hmotné statky, ocenění, vítězství či pracovní úspěchy, ale cení si právě vztahů mezi nejbližšími. Ve své složitosti jsou nakonec nejjednodušší, protože vždycky na nich může zapracovat a vylepšovat je každý z nás.

Milá Vereno, člověk se mění a vyvíjí a věř, že nastane čas, kdy se Ti Tvůj boj za záchranu planety bude zdát stejně směšný a malicherný jako boje jiných o moc, o principy, o hmotné statky, funkce, o ideje a ideály či proti všemi. Až ten čas nastane, budeš vděčná za každého, kdo bude Tvým blízkým a bude s Tebou. Přála bych Ti i Tobě podobným, aby to byly vlastní děti a vlastní rodina.

Psáno pro Lidové noviny