Potratové pokrytectví - jednou život, jednou smrt

Fakt se tu bojuje o potraty a o ženská práva? Vidím spíš pokrytectví, kam oko dohlédne. Možná bychom si měli zamést před vlastním prahem, než vyčítat jiným, jak tam zametají. 

Pokrytecky si totiž vybíráme jednou život a jindy smrt – podle toho, co se nám právě hodí.

Na jedné straně velebíme život každého jednotlivce. Právo na jeho ochranu vkládáme do zákonů, se slavobránou otevíráme babyboxy a pipláme nejen malé človíčky, ale i kočky, psy, hady, hmyz a rostliny. Ó, jak se zlostně vrháme na ty, co chtějí topit malé kočky! Právo na život je přece právem nejsvětějším, proto plnými hrdly odsuzujeme regiony, kde dosud zachovali trest smrti. Takový středověk! Kritizujeme a šklebíme se, což nám však nebrání zabíjet pomýlené bojující Rusy a Putinovi přát krutou a nemilosrdnou smrt.

Smrt je příkladem dalšího pokrytectví. Chceme žít věčně, mladí a krásní, proto si blízkost smrti nechceme připustit. Smrt se jednou provždy u nás zakazuje. Smrt je jen pro přestárlé a hezky čistě odklizena z našich očí do zvláštních zařízení. Pohřby si radši odpustíme, stejně nás připravují o spoustu peněz, a řeči o smrti si před dětmi zakazujeme.

A to jsem ještě nezmínila nemocnice. K lékařům stále ještě vzhlížíme s úctou. V bílých budovách zachraňujeme každého jednotlivce, dokonce i u smrtelně nemocných odmítáme přijmout blížící se smrt. Za své blízké bojujeme o každou hodinu a každé nadechnutí, a když se lékařům nepodaří zachránit jim život, s oblibou si na ně stěžujeme a nemocnici žalujeme o statisíce. Všechno pro život a za něj, přece. Ve filmech držíme palce odvážlivcům, co jedou na druhý konec světa zachránit život jedinému zajatému. Co na tom, že jeden po druhém kvůli misi padnou? Na druhé straně v reálném životě voláme po legalizaci usmrcování nemocných lidí, po euthanasii. My přece chceme mít všechna práva, tedy jak právo žít věčně, tak právo na smrt. Ne když si pro nás přijde ona, ale když my se rozhodneme.

A v pokrytectví můžeme pokračovat. Oprávnění mít zbraň jsme si dali do Ústavy a tisícům spoluobčanů vydali zbrojní pas. Bojujeme ve válkách, v nichž lze legálně život po(z)trácet stejně lehce jako při jízdě v dešti na motorce, při slézání osmitisícovek, při každodenním opíjení, kouření, přejídání či skocích odněkud dolů střemhlav. Na to všechno máme přece lidské právo. Bez uzardění riskujeme životy své i cizí, navzdory tomu, že v porodnicích za potlesku celého světa zachraňujeme počaté človíčky o velikosti lidské dlaně. Pochopitelně jenom tehdy, když si ty děti přejeme, když je chceme. Pak si nárokujeme i umělé oplodnění a adopce, protože být rodičem je přece základní lidské právo. Chceme mít právo i na početí, na nový život. V opačném případě ve stejných bílých budovách bez uzardění potrácíme miniaturní lidičky, když se nám nehodí je mít. Když prostě porodit dítě není vhodné, když chceme kariéru nebo jsme si nevybrali dobrého otce. Když se nám zachce, tak velebíme život. Když se nám nechce, tak volíme smrt.

Inu, bojujme si. Každý za to svoje právo. Někdo chce žít, plodit, rodit a vychovávat. Zejména pokud nemůže, není mu Osudem či Bohem dáno. O to víc se snaží, bojuje, lobuje, demonstruje. A jiný si zase přeje zabíjet a život končit. Takoví jsme my, lidi. Pokrytci. A ještě se svým pokrytectvím chlubíme a chceme poučovat druhé, snad zaostalé a méně civilizované.

Jen se kvůli tomu moc neohánějme právem, pokrokem a civilizací. Jde totiž o nároky. Já chci. Jednou mít právo na život, a jindy na smrt.

O potraty tu tak ani v té dnešní debatě nejde. Jde o nás, rozmazlené pokrytecké děti. Jaké štěstí, že se pro potrat nerozhodly naše matky v době, kdy jsme sami byli shlukem buněk. Jak to dopadne na našem konci, ještě nevíme. Třeba se taky jednou někdo rozhodne, že nás nechce. O nás bez nás.

www.daniela2022.cz