O českých ženách a jejich cestách přes vrchol až do pekel

Tahle země není pro mužský, abych parafrázovala americký oscarový filmu z roku 2007, jehož původní název zněl No country for old men. 

Nikdy dřív totiž neměla česká žena tolik práv, tolik možností, tolik svobodného rozhodování a takové bezpečí, jaké zažívá v České republice právě dnes. Průměrná česká žena žije o šest let déle než muž, je zdravější, méně páchá sebevraždy, na vysokých školách převažuje, ve vlaku má samostatné kupé, ve společnostech kvóty, a kdo se jí znelíbí, toho obviní z MeToo. Za poslední stovku let ušla pořádný kus cesty a dobyla všechny cíle, jež si zamanula. Je jen otázkou, zda se její kroky stále ještě ubírají do ráje a jak vůbec vypadá ráj, o němž sní.

Když ještě bylo za co bojovat

Před sto lety bylo jejím posláním dobře se vdát, se sexem začít až po svatbě, podléhat manželovu slovu, majetku a rozhodování a přivézt mu na svět tři až pět dětí. Životní program se podařilo naplnit osmi z deseti žen, mimo manželství se rodilo jen 12 % dětí, pětina společnosti zemřela bez potomků. Patriarchální rodina nutila ženu k sebeovládání a k upozaďování vlastních zájmů, výchovou byla vedena k poslušnosti a podřízenosti. Vzdorovat poměrům se dařilo jen nemnohým, vždyť první absolventka pražské právnické fakulty promovala až v roce 1922. Romantická láska sice existovala, nekončívala však manželským naplněním. Byla to doba ženského temna. Nebo nebyla?

Pak přišly velké společenské, politické i právní turbulence, kolo změn na všech frontách ještě urychlily obě světové války. Nové zákony přijaté se vznikem České republiky uzákonily rovnost mužů a žen a oběma pohlavím umožnily se rozvést, což společnost pozvolna ochutnala, přijala a akceptovala. V 50. letech vzniká manželské majetkové společenství, jež ženě poskytlo nárok na polovinu všeho, co manželský pár vydělá. Hormonální antikoncepce, podpora vzdělání, větší zaměstnanost žen, tolerance svobodných matek a dětí počatých mimo manželství osvobodily ženské pudy od nežádoucího otěhotnění, což vyvolalo sexuální revoluci. Ženy se této šance chopily s nadšením – konečně netřeba odkládat sex až na manželství. Změnu radostně přivítali také muži, kteří čekali tisíce let na tuto příležitost. A že je lhostejné, zda žít sezdaně či nesezdnaě? Výborně! Odpadl poslední důvod, jímž bylo možno nutit je do manželství. Individualismus, svoboda, sobectví jsou přece hodnoty nade vše důležité, a tak od konce minulého století počet sňatků i narozených dětí prudce klesá, zatímco rozvodovost vykazuje tendence naprosto opačné. Neudiví, že rozvod zahajuje žena. Odchodem z nespokojeného manželství si na rozdíl od muže výrazně pomohla: soud jí svěřil do péče děti, po rozvodu jí zůstal byt, inkasovala výživné pro rozvedenou manželku, a ještě příznivou sociální podporu. Mohla studovat, aspirovat na všechny pracovní pozice, právně i společensky byla chráněna a podporována. Nemohla tušit, že v roce 2000 dosáhne vrcholu a terminologií válečníků překročí svůj kulminační bod.

Žena nového tisíciletí

Dnešní stav je pro českou ženu výrazně nepříznivější, byť si to zástupy feministek zatím odmítají nepřipustit. Matky už nevedou dcery k tomu, aby byly hezké, přívětivé a poslušné, neboť mladá žena nepotřebuje skromnost ani sebeovládání. Má totiž plnou pusu nároků, práv a touhy se prosadit. Módní je nikomu nesloužit, za žádnou cenu se nepřizpůsobit, nikomu neustupovat, celému světu a zejména mužům jasně říkat, co jim vyhovuje a co se jim nelíbí. Otázka však zní, zda o takové ženy bude ještě někdo stát. Před stovkou let platil muž manželstvím za sex, zatímco žena sexem za manželství. Ta moderní se ocitá ve slepé uličce: je vzdělaná, sebevědomá a náročná, ale muž o ni neusiluje, protože sexu si užívá zdarma a na požádání, a také stále častěji se mu zdá, že autoerotika u počítače je zajímavější, a navíc bezpečná vztahově i hygienicky. Třetina mladých žije single, další třetina u rodičů a všichni dávají přednost chatování před osobní komunikací, čímž umění dialogu a schopnost mít vztah odumírá. Účel, kvůli němu jsme na tomto světě – rozmnožování – stále častěji vypadá jako projekt, jehož realizace se pro finanční, logistické a organizační komplikace odkládá. Mladá dívka slyší ze všech stran, že má studovat, cestovat, pracovat na své kariéře a osobnostně se realizovat, a tak dělá, že neslyší tikot biologických hodin, a když dunění zvonů konečně všechen balast přehluší, stojí na prahu čtyřicítky a vidí, že počít dítě není nejjednodušší a vhodné otce už si rozebraly družky hezčí, vzdělanější či šikovnější. Nelze se pak divit, když horko těžko piplá jediné děťátko, jež se pak stane středem pozornosti, neboť jde jen o další projekt, který se pak bez dozoru nesmí ani nadechnout.

Muže dnes nic nenutí se vázat, proto nám nezbývá, než nahlas prohlašovat, že o papír z magistrátu nikdo nestojí a že i sen o dětech se zatím odkládá. Pokud pár počne dítě a chce se rozejít, objeví se další komplikace, před třiceti lety nemyslitelná. Přiměly jsme mladé otce rodit, kojit, koupat a přebalovat, a tak se jim nelze divit, že vyžadují stejnou rovnoprávnost, jakou si předtím vynutily ženy: střídavou péči s polovinou práv i k dítěti čerstvě novorozenému. Společné jmění je důvodem, proč se manželství vyhýbají ekonomicky činní muži, výživné pro ženy rozvedené už nový občanský zákoník zúžil na minimum. Z ženy, již bylo třeba před stovkou let opečovávat a chránit, je dnes konkurence se shodnými právy, schopnostmi a výkonností, vůči níž je přece omluvitelné použít mužský způsob boje i se všemi nukleárními zbraněmi.

Česká žena si dnes svobodně může vybrat, čím chce být na tomto světě. Rozhodne-li se, dosáhne naprosto všeho, co si zamane. Na konci dne však často stojí sama. Teplo domova a vztahu vždy v minulosti vytvářela ona. Dnes jej nechce a ani neumí vykouzlit, natož udržet. Ví vůbec česká žena, kam se řítí a co si to natropila?

Psáno pro Reflex (vyšlo v č. 22/2018, str. 22-18)