O čem sní český člověk

Poslední dva roky mám nového koníčka. Jezdím po českém venkově, mluvím s lidmi a s nadšením si s nimi dám v jejich hospodě místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod, mluvila se stovkami lidí. 

Chcete vědět, o čem sní český člověk?

Začnu krátkým povídáním, jak to dělám. Než zastavím uprostřed vsi nebo městečka, kochám se jeho okolím. Vy, čtenáři, to nejspíš dobře víte, ale česká země je prostě překrásná. Malebné kopce, úhledné vesničky, tajemné hvozdy, zelená pole, poblíž každé vesnice je něco zajímavého. Tu opravená kaplička, tam prastarý strom, onde rozvalina starého hradu, lavička, skála nebo přírodní stezka. Když se dost pokochám, objedu město či ves z jednoho na druhý konec a najdu náves nebo centrální náměstí, kde zaparkuju. Vejdu do hospody, do restaurace, do kavárny nebo do cukrárny, objednám kávu, colu, oběd nebo malé pivo a sednu si někam do rohu místnosti. 

„To se nebojíš vejít do zaplivané čtyřky?“ diví se kamarádka a s ní nejspíš i někteří z vás. Jenomže doba míst nebezpečných ženám je alespoň co do hospod dávno pryč. Kulturní stánky bývají opravené, čistě vymalované, záchody rekonstruované a plně funkční, výjimkou není teplá voda a toaletní papír se zrcadlem je naprostou samozřejmostí. 

Každý interiér je něčím zvláštní. V jedné vsi se scházejí rodáci, a tak tam na zdi visí dávné i současné fotografie. Jinde místní hrají fotbal nebo nohejbal, šipky nebo košíkovou. Tam pak mají vitríny plné pohárů doplněné diplomy na zdi. Často vidím hasičské trofeje a ceny, fotky zajímavých míst či slavných rodáků. V každé druhé hospodě jsou kamna na dřevo a sem tam někde potkám i otevřený krb. Už chápete, co mě tam stále znovu láká? Vždycky se ptám po místních tradicích a zábavách a nechám se provést budovou nebo aspoň ukázat přilehlý kulturní sál, který hostí plesy, kulturní akce, koncerty a jiné zábavy. Ano, na mnoha místech to pořád žije, zejména když ve vsi nechybí tři čtyři aktivní lidé, kteří pro ostatní stále něco pořádají a organizují.

Lidi, lidi, lidi a zase lidi

Když v takovém podniku i nabízejí jídlo, dám si polévku, nakládaný hermelín nebo něco k zakousnutí. A pak už poslouchám místní štamgasty, o čem si povídají a čím žijí. Tipnete si, co je nejvíc trápí? Děti, rodiny, zdraví a peníze. Drahota, ceny energií, zavírání obchodů ve vsi a hospody, které nevydržely poslední dva roky restrikcí a koronaviru. Uzavření pohostinství spustilo lavinu dalších následků. Lidi si odvykli někam chodit. Někdo si zvykl kupovat alkohol domů anebo se sousedy popíjí na zahradě. Mnohde se lidi přestali vídat a navštěvovat a po skončení restrikcí už se zpátky do venkovských hospod nevrátili. „Nejstarší štamgasti nepřežili Covid,“ řekla mi barmanka v jedné malé obci. Bylo poledne, sobota zalitá slunce a ona seděla v hospodě úplně sama. „Nejprve zákaz kouření, pak EET a teď Covid,“ povzdychne si a dodá, že když zavře i ona, umře na vesnici úplně všechen život.

Pětina venkovských pohostinství už neotevře, říká má zkušenost z letošního roku. Jaká škoda. Kdysi bývala hospoda v každé malé vísce, ve větších městech bývaly hospody v každé druhé ulici. Dnes ve třetině obcí západočeského kraje není v provozu žádné místo, kde by se místní mohli sejít, popovídat si, probrat poslední fotbal, zanadávat si na starostu a vymyslet, jak letos proběhne pouť nebo prvomájové dny.

Zato v jiných místech to stále ještě žije. Štamgasti mají vlastní stůl a někdy i svoje vlastní místo, pivo pijí z půllitrů se svými jmény. Scházejí se každý pátek večer na fotbal, na šipky nebo na včelařskou schůzi, hrají karty nebo šachy, vyměňují si recepty a zahradnické rady. Trápí je ženy, děti, rozvody, lásky a nenávisti, nemoci, buzerace státu, fronty u doktora, lékárny tak daleko, že si tam pro lék na kole nedojedou. Vedou řeči jako všude jinde. Nejvíc bolí to, co je nejblíž. Škaredé slovo od kamaráda, zrada manželky, útrapy od šéfa v práci, nezájem potomků, bolesti těla či duše. Někdy je k tomu všemu puštěná televize, na které se ztlumeným zvukem běží sport, pohádky, seriály nebo filmy pro pamětníky. Velká politika lidi na menších městech příliš nezajímá. „Co jen to v té velké Praze zase vymysleli?“ kroutí místní štamgasti hlavou a pak se zase od velkým celostátních témat vrátí ke svým starostem a k životům, které žijí. Třeba že právě tady čepují nejlepší pivo nebo kde se dá sehnat pokrývač nebo bagr.

Tady je svět ještě normální a já jsem šťastná, že tu s nimi můžu být. Když nedělám dámu, nemám sako a vysoké podpatky a netvářím se příliš důležitě, pozvou mě ke stolu a pak si všichni povídáme, jako kdybych byla místní. Každý je koneckonců odněkud a bez lidí, bez jejich pomoci, naslouchání a sousedství a pospolitosti nestojí žádný život zato, aby se žil. A jenom v české hospodě si může přisednout ke stolu pokrývač k univerzitnímu profesorovi nebo advokátka k prodavačce.

„Já tady bydlím šedesát let,“ řekla mi paní z jedné malé západočeské vsi. „Manžela jsem poznala před lety tady na zábavě a jsme spolu od patnácti let. A každou neděli sem po obědě zajdem na dvě piva. Je to náš rodinný rituál, který dodržujeme od chvíle, kdy se od nás odstěhovaly děti.“ 

Jaké sny má obyčejný český člověk? Podobné těm, co každý na celém světě. Aby žil s nejbližšími v míru a měl čas, sílu, zdraví a trochu peněz na kus řeči a na zastavení. Jako to dělám všichni. Moje nejbližší, já a nakonec i vy, milí čtenáři. 

Tak ať se nám takové sny plní. A hlavně ať je s kým si je plnit. Dnes, zítra, pozítří, každý den. 

Psáno pro Rodinné listy