Názory, které prý urážejí

Slovo je nejmocnější zbraň. Pamatuji časy, kdy se některá slova nesměla říkat a za verbální trestný čin člověka zavřeli do vězení. 

O třicet let později chce zase někdo druhému zakazovat mluvit a říkat, co si myslí. Je třeba tomu tlaku říct ne. Anebo chceme, aby se za slova zase zavíralo?

Každý člověk má hlavu plnou názorů, jež vyjadřují jeho osobní hledisko a stanovisko k určité věci či ke skutečnosti. Já například miluji Čajkovského, ale nelíbí se mi Antonín Dvořák. Chutná mi tiramisu, ale plněnou papriku nikdy nepřiblížím k ústům. Kdykoliv můžu znovu vidět filmy Tarkovského, zato k Miloši Formanovi jsem ještě nedospěla. Všechny tři věty jsou plné mých názorů, jimiž vyjadřuji svůj pohled na svět, podobně jako když řeknu, že nechci válku nebo že jsem si měla pořídit více dětí. Je jasné, že váš pohled na Čajkovského nebo plněné papriky může být odlišný, podobně jako na lidi, s nimiž se stýkám nebo které volím, na knihy, které čtu, na cesty, které hledám, na filozofie, jímž věřím. Na druhé straně mě jen těžko přesvědčíte o vašich preferencích. Mé názory jsou prostě moje a respektuji, že ty vaše patří zase vám. V tom je kouzlo demokracie a barvitost života, který žijeme.

Jenomže v poslední době si začínám všímat jisté změny: moje názory, volby a preference se nelibě nesou malé skupinky přecitlivělých duší, co žijí vedle nás, ač možná spadly z jiných a odlišně fungujících planet. Tito mimozemšťané nechápou, že názor nelze měnit na požádání a obvykle ani nelze vysvětlit druhým. Proč se mi víc líbí Čajkovský nežli Dvořák? Proč tiramisu? Copak já vím? Záleží na tom?

Mimozemšťanům kupodivu ano, a tak se do vás začnou strefovat na sociálních sítích. Nedokážeš mi uspokojivě vysvětlit svůj názor? Kdoví zda nejsi Putinův agent, když se ti líbí hudba Čajkovského! Jak vůbec můžeš mít ráda tiramisu? Není na tobě něco podivného? Vždyť přece každý na tomto širém světě miluje Dvořáka a plněné papriky. Nejsi ty vlastně podivná, když se ti něco na nich nezdá? Tiramisu a Čajkovský jsou špatní, zatímco Dvořák a papriky (elektrokola, zelená energie, manželství pro všechny, MeToo, migranti, kvóty, USA, BLM… doplňte si, cokoli je libo) dobré, moderní a v kurzu, prostě in.

Co chtějí novodobí neomarxisté

Vidím to kolem sebe tak často, až to děsí. Útoky za názor, který se jenom liší od toho jejich. Urážky, nadávky, dehonestace. Chcete důkazy? Tady několik komentářů přepsaných z Facebooku a z Twitteru: „Nechápu, co se do toho serete. Běžte někam do historie a už se nevracejte. Jste zasraná zoufalá existence. Naštěstí váš názor není podstatný.“ (autor vystupující pod nikem Aštar Šeran) „Přeju vám, ať se proberete a uvědomíte si, jak zlá jste.“ (další autor pod odvážně odhalenou totožností Liška Eliška). „Jste zcela zbytečná, nevzdělaná, stará, zakomplexovaná. Chcípněte sama ze svého přesvědčení a z nenávisti.“ (opět statečný autor označující se jako Isabell). „Jste agresivní špína.“ (Jiří Kvapil). „Jste úplně blbá.“ (autor s nikem psalose). „Blábolíte blitky.“ (Jiří Překyčlen Uhlíř)“ „Vy jste ale debilní píča!“ (Tadeas Kristian). „Máte v té blbé lebce pěkně nasráno.“ (Jiří Pohlídal) ...

Vidíte to jinak, tak hned jste xenofob a rasista a zpátečník a černokněžník. Upřímně – moc to nechápu a hlavně nerozumím, jak přemýšlejí a co by si přáli, aby následovalo. Chtějí po mně, abych veřejně přiznala, že Dvořák byl lepším skladatelem nežli Čajkovský? Mám jim odpovědět, nahlas a do protokolu, jako se ne tak dávno jejich rodiče ptali těch mých na souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy? Mám zalhat, aby jejich cizí dušičky nenávistné našly svůj klid? Nebo si přejí, abych to nejen říkala, ale abych i vnitřně změnila svůj názor? Či snad abych po soudružské kritice našla cestu zpět mezi kolektiv, co mě konstruktivně kritizoval? Jak to mám asi udělat? Věřte, že kdyby to bylo možné, docela ráda bych se naučila milovat plněné papriky, protože mi je dost často někde nabízejí. Bohužel nejsem schopna bez dávení ani kousek pozřít. Co bude dál? Za týden? Za rok? Zavřou mě neomarxisté do vězení a budou mě přeučovat elektrickými šoky, to vše za zvuků Dvořákovy hudby a plněných paprik třikrát denně? Anebo jen chtějí, abych zmlkla a nikde na veřejnosti nevykládala nic o chudáku Petru Iljičovi? Či chtějí, abych se přetvařovala? Na veřejnosti abych chválila hudbu českého Antonína, zatímco ruského velikána abych lživě pohaněla, protože Rusko obsadilo Krym a teď jsme všichni proti? Přiznávám, že nevím, nechápu a nerozumím. Možná mě chtějí jenom zastrašit.

Někteří útočníci na sociálních sítích mně (ale i vám, jak vidím kolem sebe) nadávají sprostými slovy, urážkami a hrozbami smrti, což je dozajista trestným činem a žalovatelné u civilního soudu. Jenomže koho by bavilo se s nimi soudit? A co bychom po nich mohli požadovat? Náhradu škody? Lekce slušnosti a zdrženlivý přístup? Toleranci, jíž se tolik ohánějí? Jiní mě vyzývají abych se omluvila za svůj názor. Prý se jich dotkl a jejich újma je prý k nepřežití. Co se to stalo se svobodou slova? Na mých preferencích přece není nic špatného – patří ke mně a nelze je na cizí pokyn odhodit ani přetavit do názorů pro ně přijatelných.

Nevolám po omezení práv či svobod – určitě nechci zavést cenzuru internetu, Facebooku, Twitteru či sociálních sítích. Jen chci říct – pozor na všechny ty mimozemšťany, kteří nám tak rádi říkají, co si máme myslet. Každý názor je přece stejně dobrý – jeho i můj, přece náš. Tak se ho držte a nenechte se znechutit těmi pitomci, co nás nutí názor zatajovat či ho změnit. Slovo je totiž stále ta nejmocnější zbraň. Držte ho pevně a chraňte ho – to oni se ho bojí.

Psáno pro MFDnes