Koukalová a patero ponaučení

Rušno kolem Gabriely Koukalové pomalu utichá, zklamaná sportovní veřejnost přestává lamentovat nad její upřímností a mediální prostor zaplňují nové kauzy a další vzrušující odhalení. 

Naopak my profesionálové, kteří se zabýváme podobami lidských vztahů, začínáme ze všech stran zkoumat, čím přelomovým přispěla do našeho světa. Poslyšte proto pět ponaučení, jež stojí za zmínku si v budoucnu připomínat.

Vnější pozorovatelé se rozčilují, jak strašné měla rodiče, kteří ji nutili do výkonů, nechápavé trenéry, jež jí příliš brutálně vytkli nadváhu, či sponzory, kteří vyžadovali, aby byla krásná. Já naopak její otevřenou zpověď považuji z mnoha důvodů za unikátní. Ne, milí genderoví specialisté, pohlaví fakt není nic sociálně podmíněného. Gábina svým přiznáním ukázala (a další sportovci se pomalu přidávají), že muži a ženy se liší nejen anatomicky, reakcí na léky nebo citlivostí na bolest, ale zejména psychicky, a právě proto trenér s mužským přístupem u žen neobstojí. Proto jsou vztahy trenérů, sbormistrů a pedagogů se svěřenkyněmi plné krizí a vypjatých okamžiků, pročež se občas dostávají na první stránky novin, ale dokonce i do soudních síní (Šárka Strachová či Bohumil Kulínský by mohli vyprávět).

O čem se dosud nemluvilo

Ačkoliv doba přeje otevřenosti a ke slabostem se kdekdo hrdě hlásí na sociálních sítích, přesto je řada tabu témat, o nichž se nemluví, ač stále existují. Mnohé modelky se pyšní svou lepou postavou, o níž lžou, že ji mají od Pánaboha, zatímco reálně se týrají hladem, potí v posilovnách a ničí si útroby babskými radami, jež nemají daleko k vykuřování a vymítání ďábla metodami více než středověkými. Mnozí sportovci určitě taky potřebují zhubnout, aby se vešli do váhové kategorie, nicméně u žen jsou poruchy příjmu potravy desetkrát častější. Proč tomu tak je? Protože třetím ponaučením je cena ženské krásy a její setrvalost navzdory moderní době všem lidskoprávním deklaracím. Česká žena se dnes může rozhodnout pro libovolné povolání a je jen její volbou, jaký cíl si zvolí, nicméně krása přidává body v každé profesi, v každém období života a ve všech sférách, a ani olympijská medaile na tomto stavu zjevně nic zásadního nezmění. Medaile, úspěch a výkon jsou totiž jen částečkou složité odpovědi na otázku, jaká je dnes ona hlavní role ženy.

Cena úspěchu a význam rodiny

Čtvrtým ponaučením je role rodiny. Na tomto příkladu se krásně ukazuje, jak se dítě snaží rodičům zavděčit a co vše je schopno vykonat kvůli pozitivnímu ocenění a spokojenosti vlastních zploditelů. A že všechno začíná a končí tam, odkud jsme vyšli – totiž v rodině. Gábina svou zpovědí jen nahlas řekla, co se ve všech rodinách na zeměkouli každý den prakticky projevuje: dítě své rodiče miluje nade všechno a ze všech sil se je snaží uspokojit, bez ohledu na vlastní přání, které si leckdy uvědomí až o mnoho let později. Krutý fakt by si měl každý uvědomit: soudy, znalci a zejména rodiče, kteří nutí své dítě vypovídat před soudními stolicemi. Co se děje s duší dítěte, nám Gábina ukázala velmi otevřeně.

Poslední páté ponaučení by si měli zapsat za uši všichni volnomyšlenkáři, moderní liberální vychovatelé, biorodiče a zastánci pohledu na měkkou výchovu bez hranic, pravidel a s upřednostňováním šťastného dítěte s rozvinutým sebevědomím. Jistě je možno nechat dítě bez omezení růst, aby bylo v klidu, šťastné, bez povinností a bez stresů. Anebo ho lze trénovat, honit, křičet na ně a motivovat k vrcholovým výkonům, což mimochodem platí v dětství stejně jako v dospělosti. Vloha, nadání či talent je jen předpokladem, ale ve sportu i v životě vede k úspěchu vždy jen odříkání, tvrdá práce, disciplína a mnoho bolesti. Úspěch totiž nikdy není zadarmo, a kdo chce mít teplíčko a pohodlí, úspěchu nikdy nedosáhne. Kdo chce stát na bedně, musí tomu cíli něco obětovat, a leckdy dokonce obětuje všechno. Rodičům a povalečům se to nemusí líbit, nicméně je třeba sundat růžové brýle a jasně říct: jestli chceš uspět, musíš makat, a bez bolesti a sebezapření to prostě nedokážeš. Kdo chce mít úspěch, musí zabrat a počítat s tím, že na něj trenér a později on sám bude křičet, ale pak určitě nebude žít v teple a mít klid.

Jistě je možné se do nekonečna ptát, čemu kdo chce dát v životě přednost. Stejně tak se lze zamýšlet, zda by byl Mozart šťastnější, kdyby ho jeho otec nepřikoval ke klavíru a nepřinutil od kolébky hodiny denně cvičit. Připouštím, že by měl možná klidnější dětství a zemřel stářím v kruhu milovaném. Jeho hrob by možná byl znám, ačkoliv by byl stejně jako on sám dnes už dávno zapomenutý. Na druhé straně - zač by stál svět bez Mozartů a bez Gábin Koukalových?

Psáno pro Lidové noviny