Kotrmelce s korostřídavkou

Korodoba mění vše, jen rodičovské spory zůstávají, zejména pokud se rozčilené veřejnosti zamává před nosem střídavou péčí. 

Ta prý podle odborníků dětem neprospívá, protože pendlují z místa na místo a nikde nemají domov. Doufali jste, že se v době karantény spory zklidní? Někde snad, ale jinde bublají se zvýšenou třaskavostí.

Matky se bojí nákazy, kterou využívají jako záminky, proč dítko nepředávat. Otcové nerespektují pokyny matek a hygienická doporučení a vodí děti ke svým novým ženám. Obě skupiny, případně genderově prohozené, děsí násobení sociálních kontaktů a přemlouvají advokáty, aby si vysoudily předběžné opatření nebo výkon rozhodnutí. Podobně jako v otázce, zda promořit, nebo izolovat, se ve věcech střídavé péče celý národ rozdělí na dvě znesvářené skupiny. Jedna je jejím zastáncem, tím spíš v době karantény, druhá radí obezřetnost, zdrženlivost a ohleduplnost k zájmu dětí a jejich prarodičů více či méně střídavku zatracujíce. Jenomže jako u jiných komplexních otázek nelze se přiklonit na jednu či druhou stranu. Problém má totiž docela jiné souvislosti.

Rodiče mají společnou odpovědnost

Zastáncům obou vyhraněných poloh doporučuji hluboký nádech, s nímž komentář přečtou až do úplného konce. Na našem území platí mezinárodní i vnitrostátní právo, dle něhož má dítě právo na péči obou rodičů, jakkoliv podivní nám připadají. Kdo není zbaven rodičovské odpovědnosti, ten má právo se s potomkem stýkat, i když vyznává odlišné normy čistoty a hygieny. Otec a matka jsou si dnes nejen právně rovni a mají společnou rodičovskou odpovědnost, z čehož plyne, že se mají společně dohodnout na všem, co se týká jejich ratolesti. Je přitom lhostejné, komu bylo formálně dítě rozsudkem svěřeno do péče či kdo je právě má pod svou střechou, kdo ho krmí, umývá a vychovává. Že tento fakt mnozí rodiče dosud neví, je velkým nedostatkem českého práva, který se tímto komentářem pokusím aspoň trochu napravit. Na druhé straně si u soudu každý aktivní otec (anebo matka, pokud by soud dítě svěřil do péče tatínkovi) dříve či později vybojuje rozšířený styk: co 14 dní prodloužený víkend, ob rok Vánoce, Velikonoce, jarní prázdniny a jeden měsíc v létě a polovinu všech ostatních volných dní, což tatínkům zaručí péči v rozsahu 40 % roku. Moudrý advokát naslouchajícím otcům doporučuje namísto rudého hadru se střídavkou požadovat dnes už běžný rozšířený styk. Nápad s rodiči, kteří se střídají v jednom bytě, je z říše snů jen pro tolerantní milionáře, schopné zaplatit úklid bytu a doplňování spíží, ale prakticky se neuplatní.

Z uvedeného plyne následující závěr pro všechny kritiky dnešní reality: Nelíbí se vám střídavka kvůli přehazování dětí? Jejím zrušením si nepomůžete, protože rozšířený styk je vlastně střídavou péčí s nestejně dlouhými časovými intervaly. A široký styk pro tatínky, kteří jeví zájem, už nikdo nedokáže zmenšit na styk jednou za čas a bez pendlování.

Matky zmrzlé v minulosti

I dnes se sporadicky vyskytne matka, co si přeje dítě od otce navždy odříznout. Takový plán je jasně protiprávní a plody nejen jen u desetiny otců, jimž na dětech příliš nezáleží, anebo těm, co boj dobrovolně vzdají. Dnešní otcové se totiž o děti aktivně zajímají, ať už jsou jejich důvody ledajaké. Soudy otcovské pohnutky nezajímají, však by se taky obtížně prokazovaly, protože do hlav tatínkům nikdo nevidí a čtení myšlenek naše justice zatím neovládá. Otec má právo na stejný podíl péče a právo přeje bdělým a aktivním. Jak plyne z ankety, již jsem v dobách před karanténou uveřejnila na sociálních sítích, polovina mužů má zájem o střídavou, společnou či o výlučnou péči anebo o rozšířený styk, což nechť si pozorný čtenář přeloží jako stále stejnou variantu, která jen odlišně vypadá na papíře či v rozsudku. Dalších 40 % by dalo přednost možnosti „vidět děti, kdykoliv budu chtít.“ V této variantě je skryta šance matek. Jen si ji nesmí zničit sporem s otcem, a ke sporu jsou třeba vždycky obě strany. Na matkách i otcích záleží naprosto stejně, tak je, milí mladší čtenáři, volte uvážlivě.

Kdo co chce a kdo co může

Pochopitelně by bylo ideální, kdyby se rodiče nikdy nerozešli, anebo byli schopni se v klidu domluvit. Jenomže rozchody doprovázejí emoce, jež často odpojí aplikaci „rozum.“ Pak taky platí, že dítě je součástí komplexního vyjednávání o výživném a o majetku. Skřípe-li dohoda v jedné oblasti, obvykle se nepodaří ani v druhé. Zákon akce a reakce funguje stejně u lidí jako ve fyzice. Čím více matka otci brání, tím spíš bude otec stát o co nejširší styk.

Čím více se v rozchodu zbrojí, tím hůř potomek sporem trpí. Pokud se rodiče rozcházejí v klidu, pak jim neuškodí žádná forma péče, žádné cestování, předávání, přenášení ani odlišné výchovné či stravovací styly. Kontakt s rodičem je víc než nepohodlí. Problémem není věk, odlišnost nebo změna, ale konflikt, což dobře vědí rodinní odborníci, advokáti, soudci, znalci i opatrovníci. Každý opatrovnický spor je individuální a dnes je trendem jediná škola, jeden lékař a jedny mimoškolní aktivity. Slušné rodičovské vztahy umožní dítěti dospět do věku kolem 12-13 let. Pak přijde adolescence a s ní touha po jednom pracovním stolu, po jedné posteli a jedné domácnosti. Tehdy si dítě samo řekne, s kým chce být zavřený v jedné karanténě. Rodič, co není úplně zabedněný, to přijme a respektuje. Kdo nechce vídat pendlující dítě, tomu lze dát jedinou radu: nestěhujte se příliš daleko, aby dítko mohlo z bytů rodičů přejít pěšky. Že se tomu někdo nechce podřídit? Jeho škoda. Čerstvý nález Ústavního soudu z 6. dubna 2020 (sp. zn. III. ÚS 149/20) nahlas vyčetl matce, že nerespektovala původní dohody a bez souhlasu otce jednala proti nim. Možná byste se rádi opřeli do nižších soudů, ale věřte, že Černého Petra drží vždycky v ruce jenom rodiče.

Psáno pro MFDnes