Každému, jak se cítí. Muž ženou...

Rozmohl se nám tady takový nešvar: lidé prý nejsou tím, čím jsou, ale tím, kým s cítí být. Muž je sice objektivně chlapem, ale ve své duši se cítí být křehkou ženou.

Pročež bychom mu měli dovolit se onou ženou stát, respektovat jeho, pardon její ženství, vydat jí nový osobní doklad a dovolit jim oběma navštěvovat dámské toalety.

Objektivní potvrzení prý není zapotřebí, naopak se stává byrokratickou násilností, jež přece navýsost ubližuje životem již tak těžce zkoušené duši. V zahraničí už něco podobného schválili zákonem a také u nás už se legislativní změna pomalu chystá. A zjevně jenom u ní nakonec nezůstane. Po prvním úspěchu se totiž odhalují další - manželství pro homosexuální páry, legalizace pedofilie, gender politika, pakt o migraci či úmluva symbolicky z Istanbulu přicházející. Odůvodnění navrhovaných změn je vždy srdceryvné: normální veřejnost prý vůbec netuší, kolik bolesti se skrývá v duši trpícího a bolest mávnutím kouzelného proutku slibuje odstranit právě nová, moderní a dnešku poplatná legislativa. Aktivisté bojující na všech frontách umlčí každý nesouhlas manipulativním konstatováním, že kdo nemá soucit s trpícími, sám je nelida a nejspíš doma po večerech vraždí neviňátka, případně je ho nutno exemplárně upálit na hranici za halasného přihlížení veřejnosti. Ďábel našeptavač uměl ve všech dobách umně formulovat, a tak i dnes slovy dobře zvolenými balamutí, že nové právo přece nikomu neublíží, a přitom duše trpící ze všech katastrof zdárně vyvede.

Aktivisté jsou možná jenom naivní nebo zaslepení, podobni inženýrům lidských duší věří, že nějaký zákon dokáže sám od sebe napravit lidskou společnost a implantovat pocit štěstí, jako by nárok na něj vyplýval z Listiny základních lidských práv. Docela jinak se ovšem chová ten, jemuž je nová norma určena ku prospěchu. Zahodíme-li objektivní kritéria či lékařské posudky, stane se totiž hloubka duševního utrpení otázkou pouhého tvrzení majitele oné duše a věcí navýsost subjektivní, leckdy otázkou nikoliv odvahy, ale drzosti s podtextem závist a touhy urvat co nejvíc – peněz, odškodnění, omluv či mediální pozornosti. Navzdory tisícileté evoluci jsou některé duše ze stále křehčího materiálu a tíha dnešního světa je pro ně bez dalších norem k neunesení. Nejspíš však netuší, kam se dá po této cestě dojít.

První metou se zdá být dělení na mužské a ženské pohlaví, další cíle se ovšem rychle objevují. Například věkové omezení: ačkoliv je mi přes padesát, mohu se duševně cítit na dětský věk a trvat na tom, že mám právo na výhody, jež mladší věk poskytuje (například cestovní doklady pro mladší žactvo či případky na děti). Opačně se patnáctiletý může duševně cítit na padesát a trvat na tom, že mu stát má vydat občanský průkaz, řidičák na náklaďák, že smí kandidovat do Senátu nebo dosáhnout na starobní důchod. Duševně mladý soudce smí podle téže logiky zajisté setrvat v zaměstnávání i po sedmdesátce. Jinou metu skýtají příbuzenské vztahy, například přesvědčení cítit se synem Karla Gotta a jako jeho potomek se hřát na výsluní. Někdo bez vzdělání se zase bude cítit vysokoškolsky vzdělán, někdo bez majetku zase plně finančně saturovaný. Aktivisté přestali mluvit o rovnosti, již české právo dávno kodifikovalo. Teď požadují respekt, pod nímž se však skrývá závist, touha po úspěchu, po majetku či po výhodách, jež si ona duše objektivně nezaslouží. Zapomínají, že úspěchu se v každé lidské činnosti dosahuje dlouhodobou, mravenčí a usilovnou praxí. Ale kdo by dneska chtěl v potu tváře dobývat ze země chléb, když pochutiny jsou zdarma a na požádání?

Laskaví lidé, jež v dobrotě svého srdce argumentům naslouchají, Trojského koně leckdy nejsou schopni rozpoznat. Nic nového, dalo by se říci. Dva tisíce let už totiž platí: Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ačkoliv uvnitř vždy byli, jsou a budou draví vlci.

Psáno pro Lidové noviny (vyšlo 19. 11. 2018)