Justiční pseudoproblémy se ženami

České soudnictví diskriminuje ženy, prohlásil před několika dny ministr spravedlnosti, když si přečetl Výroční statistickou zprávu české justice za rok 2016. 

Zatímco na okresních soudech jejich zastoupení činí 65 %, na soudech nejvyšších je podíl žen pouze čtvrtinový, z čehož pak ministr učinil závěr, že ženy v justici nemají rovné příležitosti.

Takový je od nepaměti osud statistik – že se z nich vyvozují klamné závěry. Ministerstvo teď zanechá jiné bohulibé práce svedeno problémem, jenž je nad jiné: proč jen není více žen na oněch dvou brněnských soudech, ba dokonce ani na Nejvyšším správním soudu, který je přece všem ostatním dáván za příklad jako soud nejmladší, bez reziduí dob odsouzení hodných a navíc údajně nejlépe manažersky řízený. Pročež je třeba ustavit komisi, analyticky zhodnotit situaci a posléze vymyslet nástroje, které trestuhodnou situaci změní. Už nyní můžeme tipovat, co by mohlo dnešní děsivý stav změnit: kvóty pro ženy, speciální ženské programy, finanční pobídky, školení a befely shora, nařizující soudům, že ke každému nejvyššímu soudci mužského pohlaví je třeba přijmout také jednu ženu (což zajisté ocení předseda Nejvyššího soudu, mající v úmyslu posílit svou instituci o čtyři zástupce silného pohlaví).

Kdo stojí o nerovné příležitosti?

Zjevně jsou v naší společnosti dosyta uspokojeny všechny základní lidské potřeby, což nám umožňuje vymýšlet si genderové a jiné zhůvěřilosti a zavádět je i v tak rovnostářském odvětví, jakým je justice. Rovné podmínky v přístupu k profesi včetně stejné výše odměny pro muže i pro ženy máme přece již dnes, zatímco pozitivní diskriminace jedné skupiny znamená diskriminaci skupiny zbývající. Desetiletí praktických zkušeností s nulovým výsledkem však mnohým zjevně nestačí. Vždycky mě zajímalo, jaký typ lidí o pozitivní diskriminaci stojí a dnes mám konečně nástroj, jenž mi rychlou anketní odpověď umožňuje. Proto jsem tento problém předložila tisícovce přátel, jež mám na facebooku. Odpovědi byly stejně upřímné jako jednoznačné – z respondentů obojího pohlaví podobné nesmysly nepodporuje žádný, a to se mezi nimi pochopitelně najdou jedinci úspěšní, průměrní i neúspěšní (přičemž měřítko úspěchu je stejně diskutabilní). Nepopírám, že jsem takový závěr nečekala: schopní lidé se prosadí bez pobídek a bez ohledu na pohlaví, koneckonců sama justice je toho příkladem. Ženy byly a jsou předsedkyněmi Nejvyššího soudu, místopředsedkyněmi Ústavního soudu, prezidentkami komor, ministryněmi spravedlnosti, nemluvě o soudkyních evropských institucí. Pro méně chápavé shrnutí na závěr: kvóty pro ženy jsou umělý konstrukt, o který nikdo nestojí a jehož zavedení v praxi stejně nefunguje, bez ohledu na množství europeněz, jež nám na podobné hračičky Brusel uvolní. Nejedna z politických stran by mohla vyprávět…

Co říkají soudní statistiky

Pozorný čtenář Výroční statistické zprávy o české justici se v ní dozví zajímavější věci. Nemám na mysli ani tak výborný stav justice se slušnou efektivitou, jež by zasloužila hlasitý potlesk a omluvu každého jednotlivého novináře, který si během posledních let nevybíravě o justici otřel kotník. Ani pochvalu, jež je třeba našemu soudnictví složit za způsob, jakým dokázalo strávit masivní růst nápadu vyvolaný novým občanským zákoníkem (v opatrovnické agendě o 40 %). Konečně máme černé na bílém, že za mnohé spory nemůže vyšší sudivost českého občanstva, jak bývá s oblibou veřejnosti předkládáno, ale legislativní změny a kreativní výmysly, jimiž je justice stíhána s pravidelností ročních období. Nesmysl o nerovných podmínkách žen citovala všechna média. Proč nikdo nezdůraznil, že proti civilním rozsudkům se odvolává jen 5 % účastníků?

Který soud je pro souzení nejdůležitější

Statistické výroční zprávy jsou jistě čtení stejně zajímavé jako krkolomné závěry, jež lze posléze z čísel vyvozovat. Podnětnější by však bylo zodpovědět otázku, který soud je pro nalézání spravedlnosti tím nejdůležitějším. Podle mě je srdcem justice soud prvostupňový (okresní či krajský), ne nadarmo nazývaný soudem nalézacím. Jen u něj se skutečně soudí veřejně a se slyšením účastníků, u něj se provádí to pravé dokazování. A jak teď víme ze statistik, u něj nejen začíná, ale také končí většina soudních pří. Než si hrát na sociální inženýrství, možná by bylo lepší zamyslet se, jak nalézací soud posílit, jak právě do této první linie přilákat nikoliv muže (aby genderoví puristé mohli být uspokojeni paritní rozložením), ale ty nejlepší a nejschopnější soudce vůbec. Než se tak stane, lze statistiku číst i jinak – totiž že tu nejtěžší práci v justici odvádějí ze dvou třetin právě ženy. A že tak činí sakra dobře.

Psáno pro Lidové noviny