Jak se dělá manželství

Co je to manželství, ví každé malé dítě. Patrně proto se, jakmile dospěje, dnes manželství vyhýbá jako vesnici plné malomocných. Inu, současné manželství nemá na růžích ustláno, a tak se o něj zajímají spíše psychologové, sociologů, demografové a zejména právníci. Ti všichni vědí, že manželství je právní a společenská instituce, tvořící základ rodiny a lidské pokolení provází velmi dlouho. Jak říká Wikipedie (Encyclopaedia Britannica dneška), jeho podoba se liší v závislosti na kultuře, přesto teprve posledních sto let vzniká zcela bez zábran a ohledu na sociální a majetkové poměry, rozhodnutí rodičů, kasty, věk či náboženskou příslušnost.

Odpověď na otázku, jak vytvořit manželství, je jednodušší, než vědět, jak stvořit manželství šťastné, jehož představitelé důsledně dodržují manželská práva a povinnosti. Než se dostaneme k jejich výčtu, představme si ideální pár. Tedy Mařenku, jež netouží stát se svobodnou matkou, a Jeníčka, neodmítajícího se vázat. Takové dvojici se říká snoubenci a zákon jim ukládá povinnost vzájemně poznat zdravotní stav a charakterové vlastnosti. A v tu chvíli nastává první problém, protože kritéria výběru nejsou jednotná. Pro Mařenku totiž bývá začasto nejdůležitější Jeníčkovy lyžařské schopnosti, modré oči a schopnost ji rozesmát, ačkoli by ji měl zajímat jeho přístup k práci či k dětem, spolehlivost a dochvilnost, naopak Jeníček jako vítanou charakterovou vlastnost hodnotí Mařenčino umění vkusně se obléci, jiskru v oku, lhostejnost k financím a to, jak se od něj nechává rozmazlovat, aniž by jej napadlo, že právě tato vlastnost ho bude za pár let přivádět k šílenství. Oba si pak pochvalují shodnost zájmových aktivit, aniž by jim došlo, že do cyklistických sedel či na taneční parket se během manželství dostanou jen výjimečně, zatímco o penězích a životních hodnotách se naopak budou bavit velmi často. Podobně tak zdravotní či fyzické nedostatky oběma připadají jako roztomilé podružnosti, aby se po několika letech nesnášeli kvůli alergii jednoho, která znemožní druhému pokračovat v oblíbeném koníčku. A to prosím předpokládáme vzájemnou upřímnost a naopak opomíjíme tajemství pečlivě skrývaná před druhým, ať už v přesvědčení, že jde o nepodstatnou malichernost (u Jeníčka například jinde vyrůstající dítě či náklonost k hazardnímu hraní) nebo naopak v pevné víře, že se jistý poklesek podaří před partnerem utajit nadobro (počet interrupcí či matčiných sebevražedných pokusů u Mařenky).

Zákon o rodině manželství definuje jako trvalé společenství dvou dospělých osob (vztah s Yettim či zvířaty je tak vyloučen) rozdílného pohlaví, nikoli příbuzných v přímé linii, založené způsobem, který stanoví zákon, a jehož účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí. Uzavřít manželství nepředstavuje pro většinu jedinců, kteří splní výše uvedené podmínky, povětšinou nic víc než vyplnit pár dotazníků a dvakrát na příslušnou otázku odpověď správně, tedy ANO.

Vznik manželství je ovšem mnohdy ohrožen již na počátku, neboť pohledy na průběh svatebního obřadu bývají nejen u snoubenců, ale zejména u jejich rodin poněkud odlišné. Není vyloučeno, že náročnost společenské ceremonie je jedním z důvodů, proč většina milenců cestu neformálního soužití. A to jsme se ještě nedostali k manželským právům a povinnostem, protože ve svatební den si obvykle ještě snoubenci přejí spolu zestárnout, živit se nebeskou manou, nosit se vzájemně na rukou a číst si přání z očí. Pak nastane běžný manželský život a krutá realita.

Že si budou Jeníček s Mařenkou po svatbě rovni, v teoretické rovině oba chápou. Přesto však má každý o manželství jinou představu, neboť neexistuje manuál pro jediné řešení a nikde není arbitr, který by rozhodoval, kdo z nich má pravdu. A tak Jeníček s Mařenkou pozdě zjišťují, že je sice vzdělávací systém naučil vyjmenovaná slova, exponenciální rovnice, německá slovíčka a výmyk, ale chyb jim návod k partnerskému vyjednávání a metody řešení sporu, tím spíš tolerance, svoboda či velkorysost. „U nás se rozbalovaly dárky vždycky před večeří,“ dí ublíženě Mařenka a udiví ji, že manžel odmítá ustoupit, protože u nich doma se to dělo přesně naopak. „Moje matka nosila otci snídani do postele,“ vyžaduje tytéž služby Jeníček a občas sní o dobách vzdálených, kdy morálka povolovala ženy bít či zapuzovat, zákon stanovil, že hlavou rodiny je muž, a závislost na něm ženě nedovolila vystrkovat růžky, mít vlastní názor či jej navzdory nejasné budoucnosti prosazovat. Mařenka naopak někdy sní o společnosti polyandrické, v níž jedna žena tvoří manželství s větším počtem mužů, či alespoň době dávno minulé, v níž byl muž oporou, živitelem, ochráncem a pevností, schopnou a ochotnou chránit ženu i všechny potomky, které zplodil.

A to se k mnohým ani nedostane zákonné znění, podle něhož manželé jsou povinni spolu žít (míněno pod jednou střechou – a tak úprk k mamince je porušením manželských povinností), být si věrni (za každou nevěru se strhne bod - „My máme takové volnější manželství!“), vzájemně respektovat svoji důstojnost (o urážkách a ponižování ani nemluvě), pomáhat si (v domácnosti, na zahradě, v práci i do schodů), společně pečovat o děti („To je tvoje vina, že dcera propadá z tělocviku!“) a vytvářet zdravé rodinné prostředí.

Věru, přetěžké je vytvořit šťastné manželství. Nejlepšími předpoklady totiž nejsou vědecké hodnosti, počet škol, silné svaly ani dostatek finanční prostředků, ale tolerance („Klidně tam, miláčku, zůstaň přes noc.“), velkorysost („Už se k tomu, co jsi vyvedla, nechci vracet.“), smysl pro humor („Přesto že jsou obě děti po mně, mám je rád.“) a zejména selektivní paměť, dovolující zapomenout na špatné a vybavovat si jen to dobré. Nic jednoduchého, ale těm, kteří se odváží, nezbývá než poblahopřát a po celou dobu držet palce!

(Psáno pro Plzeňský literární život)