Hloupý obsah a svoboda projevu

„Miluji tě.“ „Jsi ruský šváb.“ „Vážím 70 kilo.“ „Jé, tobě to sluší.“ „Tu kabelku jsem koupila ve slevě.“ „Včera jsem byla v divadlo.“ „Den má 19 hodin.“ „Země je placatá.“ 

„Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, pána našeho.“ „Zasloužil by pověsit.“ „Zničil mi život.“ „Ty lžeš!“ „Ona mě povedla.“ „Oni za to můžou.“ „Já ten orgasmus před ním jen hraju.“ „Nikdy jsem ti nevěřila.“ „Má prdel jako almaru.“ „Ukrajina už dostala dost.“ „Nesnáším buzny, černochy a Araby.“

Lidé říkají různé věci.

Hloupé, chytré, veselé, smutné, zlé, nenávistné, vtipné.

Lidé říkají různé věci.

Některé věci se nám líbí, některé nás nudí, některé nás pobaví, některé naštvou, některé urazí.

A teď pozor: některé věci slyšíme rádi a některé věci slyšíme neradi.  U některých věcí jsme rádi, když je slyší i ostatní. A u některých věcí bychom byli nejradši, kdyby je ostatní neslyšeli a nikdy slyšet nemohli.

U některých bychom si nejradši zacpali uši.

U některých bychom nejradši zacpali uši jiným.

U některých věcí bychom byli nejradši, kdyby je slyšeli všichni povinně.

To všechno, co jsem řekla, platí od chvíle, co se lidstvo naučilo mluvit. Zkrátka málokteré výroky jsou neutrální a jsou neutrálně vnímány. A my, lidé, jsme se všechny výroky naučili hodnotit.

Některé jako prospěšné.

Některé jako škodlivé.

Některé jako pomáhající.

Některé jako ubližující.

Na tom není nic nového. Na tom, že výroky hodnotíme, že jim dáváme plusová a mínusová znaménka. Každý z náš to dělá každý den mnohokrát.

Některé výroky se snažíme přehlušit, zapomenout, potlačit. Jiné posíláme dál. Tak to měly a mají všechny lidské civilizace a společnosti všude na celém světě. Je to přirozené, je to lidské. Nemusí se to nijak upravovat zákonem.

Fenomén a institut svobody slova je ale něco převratného a úplně nového.

Je to totiž revoluční fenomén, který stojí mimo prastarý princip hodnocení výroku. Vedle něj. Nad ním. Fenomén svobody slova visí nad debatou o kvalitě, vhodnosti, prospěšnosti či nejasnosti jednotlivých výroků. Myšlenka svobod slova přináší úplně jiný pohled na problematiku kvality výroků, existuje mimo debatu o obsahu výroků a nad ní.

Ve skutečnosti je to princip velmi nesamozřejmý a v běžném životě nepřirozený, běžně mezi lidmi a lidskými společnostmi nepoužívaný. Právě v tom je jeho unikátnost. Proto musí být zakotven v ústavách, proto ho musíme opečovávat a chránit.

Princip svobody slova nespočívá pouze v tom: „Říkejte si, co chcete, a já to strpím.“

Princip svobody slova a projevu spočívá v tom, že je pro něj pozastavena odvěká platnost hodnocení každého výroku. Že pro něj neplatí. Že neplatí, pokud jde o samu možnost nechat takový výrok zaznít.

Princip svobody slova říká, že polemika o kvalitách a hodnocení kvalit výroků se odehrává na jiném hřišti a že ke svobodě slova nepatří, že není součástí filozofie tohoto institutu.

Svoboda slova přináší něco zásadně nového: je to vědomé, dobrovolné a chráněné zřeknutí se hodnocení kvality výroků při rozhodování, smějí-li vůbec zaznít.

Z toho všeho plyne zásadní a vlastně velmi nesamozřejmý závěr, i když banálně znějící: Svoboda slova nesmí mít žádné mantinely. Svoboda slova buď je, anebo není.

Princip svobody slova je neslučitelný s hodnocením kvality, škodlivosti či prospěšnosti výroku. Že výrokem lze spáchat či způsobit újmu druhému, a tudíž za něj poté nést trestní či občanskoprávní odpovědnost, nesouvisí s tím, zda takový výrok smí nebo nesmí být vyřčen, zda má být předběžně zabráněno, aby zazněl.

Pokud začneme říkat, že svoboda slova platí jen pro dobré, správné a prospěšné výroky, zatímco ty ostatní mají být omezeny, plyne z toho naprosté a tragické nepochopení, že svoboda slova s obsahem ani hodnocením výroku nemá nic společného.

V mezních situacích bývají omezeny svobody různé, včetně pohybu nebo vlastnictví. A bývá to takto otevřeně deklarováno. Pak ale musí být explikováno, že platnost svobody slova je pozastavena tehdy, pokud se nemá vztahovat na nevhodné nebo škodlivé výroky. Protože pak už to není svoboda slova, ale hodnocení slova. A pak záleží na tom, kdo ty výroky hodnotí. V takovém případě ovšem svoboda slova neplatí vůbec. Zrušili jsme ji a vracíme se k přirozené slovní nesvobodě. Nemůže platit, že svoboda slova se vztahuje  jen pro neškodlivé výroky, protože pak už není zaručena vůbec.

Svoboda slova byla jako princip převratným objevem právě v tom, že obsahovala vědomou rezignaci na hodnocení výroků. Pochopitelně jen pro tento účel. Pro účel ochrany svobody takové výroky říkat.

Svoboda slova je tu právě od toho, aby hájila výroky nevhodné.

V tom je její originalita a výjimečnost. Buď bude platit princip svobody projevu, anebo bude zrušen a bude nahrazen hodnocením projevu.

Svoboda slova jen pro prověřené výroky není svobodou slova, ale projevem nepochopení principu svobodného vyjadřování.

Chcete omezit či regulovat svobodu projevu? Dobrá. Pak celý ten institut, ten fenomén vyhoďme. Zrušme ho rovnou. Byl to omyl. Ale pak už si termín “svoboda projevu” neberme do úst. Zabili jsme ho.

Pak se vrátíme zpět do nedávné minulosti: svobodu slova mít opět nebudeme, místo toho budeme mít hodnocení výroku.

A taky hodnocení mluvčího.