Děti manželské v. nemanželské

Čas vše mění, a co platilo včera, dnes už platit nemusí. Byly doby, v nichž byla svobodná matka ostouzena a její potomci řádnou společností přehlíženi a diskriminováni. 

Zatímco dnes si polovina rodičů pořizuje děti bez manželství a druhá polovina tento stav akceptuje bez většího podivení. 

Odlišný však může být pohled práva od pojetí, co je společností přijímáno jako norma, jako běžnost či jako ideál. Jeden příklad stačí uvést za všechny. Ačkoliv už první česká Ústava z roku 1920 zakotvila rovnost lidí před zákonem, za mého dětství nebylo pro mladou dívku nic potupnějšího než porodit dítě ještě před svatbou, děti narozené mimo manželství byly výjimečné a vždy s sebou nesly jistou výjimečnost těch, co se narodili matce za svobodna. Napadlo vás někdy, jak velký kus cesty jsme od dob vlastně nedalekých překonali? Dnes přece manželství volí jen polovina párů, zatímco ta druhá tvrdí, že ke svému štěstí žádný papír nepotřebuje, a děti se rodí přibližně stejně dvojicím sezdaným i nesezdaným. Tak proč zdůrazňovat rozdíl mezi nimi? Ta doba je dávno minulá, říkáte si. A co pominulo, už se nikdy nevrátí. A přesto je před námi nové nebezpečí, kterého se lze velmi důvodně obávat.

Víme, co chceme podporovat?

Občanský zákoník i řada jiných právních norem, důležitých státních dokumentů, programů politických stran a veřejně deklarovaných prohlášení podporují manželství jako ideální podhoubí pro vznik šťastné a plnohodnotné rodiny. Bohužel prostředky, které pro podporu cíle volí, nacházejí v právní regulaci a v navršení povinností, jež manžele svazují a zájemce o manželství spíše odrazují, než přitahují. A tak máme (navzdory rovnosti jedinců žijících v manželství i nesezdaně) polovinu občanů, kteří se musejí právním normám rodinného práva podřizovat, a druhou polovinu, jež tak činit nemusí. Rozdíl formálního s neformálním ještě více vyvstane, je-li dvojice schopna se dohodnout, tedy pokud je to pár moudrý, tolerantní, slušný a vůbec obecným představám partnerů vyhovující. Nesezdaným rodičům schopným dohody stát nestanoví žádné omezení, nic po nich nepožaduje, žádný papír, žádný podpis, ba ani návštěvu soudu, matriky, úředníka či jiného státního zařízení. Naopak manželský pár potřebuje rozvodový rozsudek, a ještě předtím soudní schválení dohody o budoucí péči o nezletilé děti pro dobu po rozvodu.

Když otázky jsou důležitější než odpovědi

Před několika dny (21. března) rozhodovalo plénum Ústavního soudu o návrhu Okresního soudu v Novém Jičíně, před nímž probíhalo jedno takové docela obyčejné řízení. Manželé v něm žádali soud, aby schválil jejich dohodu o péči o dceru pro dobu po rozvodu. Podobných soudních jednání probíhají každý den stovky, ba možná tisíce. V tomto případě však soud přerušil řízení a věc odeslal Ústavnímu soudu, neboť dospěl k závěru, že občanský zákoník neodůvodněně znevýhodňuje děti manželů oproti dětem narozeným nesezdaným párům. Ačkoliv čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje všem dětem stejná práva, musí manželé s dětmi k soudu, zatímco nesezdaná dvojice a jejich děti nikam nemusí, ba dokonce jim stačí ústní dohoda. Na první pohled racionální argumentace, po jejímž přečtení jistě čtenáře napadnou navazující otázky, které jsme si - možná chybně - dosud nepokládali: například chtějí-li se lidé dohodnout, proč je k tomu zapotřebí soudu, když předtím ke sňatku stačil člověk z magistrátu. Anebo zda jsme to s regulací manželství zkrátka trochu nepřehnali. Popřípadě že jde o diskriminaci naruby (manželské dítě je na tom dnes hůř než nemanželské?) a další námitky vůči manželství by mohly následovat. Ale možná – než promyslíte souvislosti – vás bude více zajímat, jak se k návrhu postavilo plénum všech patnácti soudců Ústavního soudu. Inu, uklidním vás, zatím. Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl s odůvodněním, že „podmíněnost rozvodu manželství předchozím rozhodnutím o poměrech dítěte v době po rozvodu není protiústavní“ (sp. zn. Pl ÚS 36/16). Osobně bych ještě jednou podtrhla: zatím…

Jak si ceníme manželství

Zbývá povzdechnutí na závěr. V dnešním světě bychom si přáli více stability, více rodiny, více dětí a více manželství. Je však otázkou, zda se tak jako společnost skutečně chováme. Zda se naše podpora neomezuje na duhové dvojice a matky – samoživitelky, čímž naopak rodině tradiční spíš škodíme. A zda oceňujeme a chválíme ty, co dokázali v dobrém manželství léta setrvat. Zda o těch hodných ocenění (na rozdíl od nejlepších sportovců, nejchytřejších manažerů, nejbohatších podnikatelů a nejkrásnějších Miss) vůbec víme. Tak třeba Jan Rosák. Petra Černocká. Cyril Svoboda. Eliška Balzerová. Václav Vlk st. Marek Benda. Ondřej Hejma.

Divili byste se, jak je těžké pár dobrých příkladů vůbec vyjmenovat.

Psáno pro Lidové noviny