Co slyším kolem sebe? Nespokojenost!

Živím se už mnoho let tím, že mluvím s lidmi. Dřív chodili oni za mnou, poslední měsíce jezdím za nimi, hlavně do menších měst a vesnic na jih a jihozápad od Plzně. Co vidím, slýchám, pozoruji? 

Opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády.

Malá část lidí, řekněme desetina, je lhostejná, malátná a odmítá demokracii. Nezajímá se o věci společné, nechodí k volbám, pro Prahu má jen sprostá slova a ztratila už všechnu naději, že se něco zlepší.
Druhá desetina je stejně nespokojena, ale též plna zlosti a odhodlání zapudit demokracii, postřílet hlavy a postavit českou společnost znovu a od začátku.
A co největší část mých spoluobčanů? Z ní je většina také nespokojená, ale sdílná a připravena volit, jen nechápe, co se to v té Praze děje. Takzvané problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je třeba Česká televize, té obrovské mase mých spoluobčanů připadají nepodstatné a umělé. Na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise sodovkového plynu v ovzduší, ba dnes už dokonce příliš ani Ukrajina.

Na vesnici lidem leží na srdci důležitější věci. Normální lidí se tam bojí se růstu cen všeho, za co platí: potravin, benzínu, energií, telefonu, dětských bot, piva, sena i školních potřeb. Sledují, jak se jim zmenšuje hodnota jejich úspor, a když večer pustí televizi, rádi by slyšeli od svých elit slova uklidňující. Namísto toho však televize informuje o nákupu zbraní, rozšiřování pravomocí bruselské byrokracie či o korupci v nejvyšších sférách nebo děsí negativními zprávami. A tak si moji sousedé jen odplivnou a televizi přepnou na sport nebo na seriál, který jim jejich potřeby splní lépe. Anebo nesplní, ale aspoň pohladí. Nebo aspoň tolik nenaštve. V seriálech podobně jako v pohádkách se nakonec vezmou a budou žít šťastně.
Český člověk pak uklidněn odejde do zahrady kropit, pohladit děti nebo sekat dřevo nebo si zajde na dvě piva, pokud má štěstí, že mu ve vsi hospodu ještě nezavřeli. A u piva si moji sousedé společně zanadávají, co je to v Praze za divné postavy, které je nutí prodat nafťák a nasednout na kolo. Jenomže jak jinak než starým dvoutaktem se mají ráno dostat do práce, když autobus z jejich vsi jezdí jen dvakrát denně? Podobně smýšlejí o dalších pražských a bruselských knížecích radách, jako je přechod k euru, rušení hotovosti, dotace a elektrokola, podpora Ukrajiny, manželství pro všechny, druhá práce, dvojjazyčné školství, výchova bezpohlavních neutrálen, drahé pivo a regulace energodrinků. Moji sousedé sní o fungující prodejně na vsi, o obchvatu a o kultuře za humny, a kdyby si mohli vybrat, chtěli by mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.

Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí.

Tak na to myslete, vy všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách. Ti lidé, mí sousedé, si dobře pamatují a dříve či později vás totiž buď budou, anebo nebudou podporovat či volit.