Čím zklidnit rozhádané rodiče

Lidové noviny přinesly v pondělí v článku „Německá metoda krotí spory o děti“ stručnou informaci o tzv. Cochemské praxi a z textu na čtenáře za vanulo kouzlo zázraku.

Takového, jenž zklidní hádavé rodiče a ochrání křehkou duši nezletilých dětí.

Podívejme se nyní na celý problém podrobněji. To, čemu se říká Cochemská praxe, je ve skutečnosti společný postup všech hráčů, jež hrají divadlo v kuse nazvaném rozchod rodičů: tedy především sami rodiče a jejich právní zástupci, opatrovnický soudce, orgán sociálně právní ochrany dětí i dětský psycholog či jiný soudní znalec. Všichni dohromady táhnou za jediný provaz, navzájem se neosočují a od zahájení soudního řízení se pokoušejí vyřešit všechny konfliktní otázky.

Na první pohled jde o skvělou věc. Souhlasím – ne nadarmo tento systém už testují u Okresního soudu v Jičíně a v Ústeckém kraji. K tématu je však třeba dodat ještě několik informací.

Jak se dnes páry rozcházejí

Rozpadá se každé druhé manželství či partnerství, takže tuto notorietu netřeba příliš vysvětlovat. Někdy ovšem pro pár shnilých stromů není vidět jinak zdravý les. Dvě třetiny všech rodičů se totiž bez větších problémů dohodnou a mnohé další přivede k dohodě zkušený opatrovnický soudce, leckdy za pomoci opatrovníků i právních zástupců jedné či obou stran. Tato většina je takřka neviditelná, ale sluší se jí aspoň touto cestou zatleskat. Ne že by dohody tvořila lehce, ale kompromis nakonec nalezne. Zbývá deset procent divoce rozhádaných rodičů, kteří během let vyměnili zamilované růžové brýle za klapky, přes které není vůbec vidět ven. Zlost, emoce, zklamání a uražená ješitnost jimi obvykle vydrží cloumat jeden, dva, maximálně tři roky. Pak i oni uznají, že mnohé půtky již odnesl čas a že hlouposti, na nichž tehdy trvali, jako kdyby na nich spočíval dětský život (přesný čas, doba ukládání do postele, potraviny či aktivity dovolené a zakázané) již nehýbou celým světem. V mezidobí ovšem stihnou sebe i ostatní poranit natolik, že nutností je léčba dlouhodobá. K oné desetině musíme připočítat dvě procenta patologických jedinců, s nimiž se žít ani dohodnout prostě nedá. A nyní – cochemská babo, raď, co s takovými by se mělo podniknout.

Přesvědčit lze jen naslouchajícího

Čas opatrovnických soudů zatím běží, děti rostou a oněch dvanáct procent si dál mele svou a zaklíná se vlastní pravdou a žádný odborník, tím spíš jejich houf, jim nepomůže. Advokáta lze totiž lehce vyměnit, na opatrovníka se dá stěžovat, znalecké posudky se dají znevěrohodňovat, druhý rodič se dá takřka beztrestně obviňovat a právo lze legálně využívat za pomoci ústavních stížností bez ohledu na kolabující děti, přetížené opatrovnické soudce a natěšená média, připravená o každém jednotlivém, ojedinělém, avšak hraničním případu hlasitě informovat. Možná na místo zavírání dětí do ústavu by se měli aspoň na několik dní někam zavřít – bez chleba a vody – rodiče, a snad i vůči nim dovolit tělesné tresty. Obávám se však, že v takovou chvíli už je na všechna řešení pozdě a zbývá jediné – počkat. Čas totiž nakonec vyřeší všechno (i děti zocelené strádáním i roztodivnými výchovnými metodami nakonec dospějí a od rodičů prchnou – koneckonců jako každý z nás). Vždyť dětství je jen přípravou na skutečný život a v něm žádná selanka na děti nečeká.

Přemýšlím, co mají konfliktní páry společné a kde se bere ono nepřátelství za hrob, ta nenávist a zášť, bezohlednost k dětem a trvání na vlastním názoru. A zcela jasně vidím dvojí situace: tou první jsou osobnostní vlohy (ambiciózní či vysoce dominantní partner, lpění na detailech, přesvědčení o vlastní pravdě). Do této skupiny patří také ona dvě procenta jedinců patologických. Zbytek bych popsala jako důsledky špatného partnerského vztahu. A protože s patologiemi příliš mnoho nenaděláte, zaměřme se nyní na tu druhou, větší skupinu.

Jak se úspěšně rozejít

Umění dobrého rozchodu je podobno jiným dovednostem, k nimž je třeba trocha talentu a obrovská hromada práce. Žádný kalamitní vztah nezaviní výlučně jeden partner, na každém krachu mají podíl obě strany. Žít spolu není nic jednoduchého a možná je na čase začít mluvit o tom, co pomáhá a co naopak šťastné soužití likviduje. Ve sporech o děti totiž nikdy jenom o děti nejde. Obvykle se do sporu promítá spor o majetek, o moc a vzájemné ubližování. A s tím vším se přece dá pracovat a jsou i jiné cesty řešení než právo. Majetek se dá rozdělit (a spravedlnost je kategorie morální, nikoliv právní či ekonomická), ale také se ho lze - stejně jako moci či dětí - vzdát. To jen tato společnost nám tvrdí, že děti, prachy a princip jsou tím nejdůležitějším, zač je třeba se soudit až do roztrhání těla. Ovšem klid v duši a spokojenost, a nakonec ani děti či věci vám žádný právník, soud či soudní rozhodnutí nenavrátí. U soudu se vám dostane jenom práva. Paní Michaláková by mohla vyprávět.

Psáno pro Lidové noviny (24.2.2017)