Cesty, jež ze šlamastyk nevedou

Před několika dny jsme zjistili, že navzdory přísným zákonným opatřením nevýhodné půjčky nezmizely a věřitelé s dlužníky rychle nalezli triky, jak nedávno přijatou právní úpravu obejít.

Komentátoři se diví, tvůrci legislativy jsou zoufalí. Jako kdyby se ten následek nedal očekávat.

Podobná situace se totiž v posledních letech opakuje stále častěji. Novinář identifikuje problém (například kouření, prostituci, kriminalitu, obezitu nebo dluhy), politik přijde s novým zákonem nebo s úpravou zákona starého a v hlavních zprávách se hned objeví lehce omšelý hit. K celosvětovému štěstí stačí přece jen malinko. Jakmile přijmeme nový, vyšperkovaný a sofistikovaný zákon, patřičně podložený studií proveditelnosti, souladem s právy menšin, odpovídající rovnosti pohlaví a nezatěžující životní prostředí, trudný život se změní v ráj, nešvary pominou, problém zmizí a všichni lidé na této zemi budou žít šťastně do konce věků amen. Stát ve své nebetyčné velkomyslnosti zákonem odstraní problém a malým, hloupým, nedokonalým a omylným lidem povinně nařídí všeobecné dobro. Proti takové demagogii není možno bojovat, proti obecně prospěšným cílům přece nelze vystupovat, a tak každý pochybovač či kritik bohulibosti je šmahem umlčen jako tradicionalista, zpátečník anebo nedej Bože dokonce lobbista či korupčník. Ale zakažte vodě, aby tekla, mějte na mysli dobro lidí anebo apelujte na jejich zdravý rozum, a se zlou se potážete. Stále totiž platí, že kdo zachrání jiného před jeho osudem, nese pak odpovědnost za jeho selhání.

Půjčky se vracejí na začátek

Nejinak je to s půjčováním peněz. Lidská potřeba financí či jejich nedostatek jsou stejně odvěké jako prostituce a nevyřeší je ani blahobyt a dostatek, státem garantovaný příjem a už vůbec ne nějaká (ani geniální) právní úprava. V právu totiž platí jednoduchá rovnice: čím složitější zákon, tím lepší možnost kličkování mezi paragrafy. Čím větší právní regulace, tím více možných právních výkladů. Čím více práva, tím více je zapotřebí právníků, a tedy hlav určených k přemýšlení. Kdo měl být zákonem chráněn, se v zákoutí paragrafů ztratí. Kdo se mu naopak potřebuje vyhnout, ten se jen naučí rychleji kličkovat, využívat novodobých odpustků a právo – nebojme se to nahlas vyslovit - zneužívat.

Důvodem je počáteční idea, v dnešní době dosti častá, avšak z lidského hlediska poněkud pochybená: že totiž je třeba chránit jedince před ním samotným kvůli jeho vlastnímu dobru. A tak lidem zakazujeme kouřit, půjčovat si, jezdit na kole bez helmy a v autě bez připoutání, podepisovat rozhodčí doložky a opouštět bezpečí obce bez signalizačních pásků na kabátě, v naivní víře eugenických inženýrů, že je tak ochráníme před blbostí, hloupostí, naivitou, náhodou, omezeností, lačností, závistí, nedostatkem sebeovládání a utkvělou představou, že štěstí je možno získat jedině další novou hmotnou věcí, pořízenou z půjčky nebo na hypotéku. Jak zpozdilé, jak hloupé, jak krátkozraké! Půčka totiž v sobě obsahuje věčný paradox: měl by si jí dopřát jenom ten, kdo si předmět půjčky může koupit rovnou, kdo ji tedy ve skutečnosti příliš nepotřebuje. Pro ostatní je to transakce příliš nebezpečná a příliš riskantní. Ti potřební, jimž nezbývá na dovolenou nebo na novou velkoplošnou televizi, by si ji při dodržení zásad bezpečného financování a znalosti základních matematických operací (ejhle, jak se nám oklikou vrací nezbytnost dobré výuky tohoto základního školního předmětu) stejně nikdy neměli dovolit. Ale vždycky po ní budou toužit, závidět sousedům a hledat cesty, jak na ni za použití různých fint dosáhnout.

O cestách, jež ze šlamastyk prostě nevedou

Čtenáři Lidových novin jsou skupinou těch moudřejších a informovaných, pročež není na těchto místech třeba hrát si na politickou korektnost, tedy lhát si do kapes, beztak dávno prázdných. Otázkou je, jak z této šlamastyky ven, a někdy se mi zdá, že v posledních letech kopírujeme vzor vytýčený českým velikánem Járou Cimrmanem, průkopníkem to slepých uliček. Je totiž jednodušší kritizovat ty, jež za dnešní stav nikterak nemohou. Proto upalujeme exekutory, rozhodce, banky, úvěrové společnosti a vršíme chybu za chybou, když oněm nenasytným dlužníkům ještě povolíme oddlužení, čímž podobně jako zachraňováním migrantů jen zveme další nenasytné, aby si bez zábran znovu půjčovali. Výstřelem do tmy je pak přenesení důkazního břemene, podle něhož by měl věřitel prokazovat, že si byl jist solventností dlužníka. Vždyť to, že dlužník není solventní, bývá příčinou, proč se zadlužuje. A to nemluvím o dnešní formulaci trestného činu lichvy, podle níž stačí k trestnosti subjektivní tíseň dlužníka, jež je u půjčování peněz přítomna přece ve všech případech.

Osobně soudím, že výuka finanční gramotnosti, novela insolvenčních předpisů, rozličná ochrana spotřebitelů ani zpřísněná licence věřitelů k zásadní změně nepřispěje. Člověk je totiž tvor primitivní, jenž se více než rozumem řídí pudy a emocemi, proto by si měl za své dluhy a chyby odpovídat sám. V nejhorším případě třeba vězením. Možná je nejvyšší čas začít o nápravném zařízení pro dlužníky alespoň diskutovat. 

Psáno pro Lidové noviny