Nový týden jsme začaly přesunem z Mexico City do hlavního města státu Veracruz Xalapy (čte se to chalapa a občas píše taky Jalapa a jsou podle toho pojmenované pálivé papričky jalapeños.) A jelikož Estela pojala péči o nás velice zodpovědně, rozhodla se poslat nás tím nejlepším autobusem (samozřejmě taky nejdražším) a přestože nás znala jen tři dny, půjčila nám na lístky peníze, protože terminál z neznámého důvodu odmítal přijmout naše karty..
Bus se jmenoval ADO platino, bylo v něm jen 25 sedadel možných uzpůsobit jako lehadla a před každým byla obrazovka. Každá jsme ji využily jinak, Maťa sledovala koncert Shariky a pak Britney Spears (?!) a já jakožto komiskový fanda koukala na Thora a Captain America (Maťa vzkazuje ?!) Po čtyřech hodinách jsme dorazily do cíle a tam na nás čekala další pečovatelka, Imelda. Imelda je zakladatelkou organizace Mujeres Productivas, která sdružuje ženy, které se pokoušejí o finanční nezávislost tím, že vyrábějí
šperky z kávových zrn, šijí košile, vyšívají, háčkují atd. Imelda se snaží jim pomoci tím, že píše projekty, aby získala peníze od státu na podporu jejich dílen a jejich výrobky potom prodává ve svých třech obchodech. Imelda nás svým autem přemístila do městečka se statusem "pueblo mágico" (uděluje mexický sekretariát turismu) Coatepecu. A jelikož je Imelda neskutečně akční a pracovitý člověk, který nikdy neztrácí čas, rovnou nás odvezla do redakce týdeníku El Regional, abychom poskytly interview. Interview s námi provedl Imeldin kamarád, novinář a manžel dcery majitele týdeníku, Hector, který nám dokonce zajistil i na tu noc ubytování. Po interview nás Imelda, Hector, jeho žena Mary Paz a jejich tři synové doprovodili do meditačního centra Ashram, kde jsme přespaly a druhý den ráno bio vegetariánsky posnídaly.
V úterý dopoledne jsme vyjeli do Cosautlánu, který měl být naším působištěm na nadcházející dva měsíce. Podle Imeldina popisu je Cosautlán mini vesničkou, která má ovšem asi 10 000 obyvatel - holt mexická realita je taková, že se všechno pohybuje v trochu jiných číslech než u nás. V Cosautlánu měla proběhnout organizační schůzka s lidmi, kteří by k nám chodili na hodiny angličtiny, naší koordinátorkou měla být jakási Isela, která měla za úkol všechno domluvit a zorganizovat. Jenže když jsme dojeli po Isele ani stopy a po potenciálních studentech jakbysmet. Takové uvítání jsme neočekávaly, především absence osoby, která se o nás měla starat a se kterou jsme během našeho působení měly spolupracovat, nás vyděsila. Vida Matino zděšení, jala jsem se přesvědčovat Imeldu o návratu do Coatepecu a organizaci kurzů tam. Přestože Imelda s tímto scénářem nepočítala, povědomí o možnosti kurzů v Coatepecu předem nešířila a měla spoustu vlastní práce, vyhověla nám a my se s úlevou vrátily zpět. Imelda na změnu plánů zareagovala neuvěřitelně pohotově a okamžitě nám domluvila ubytování na následujících pár dní, než se zajistí nějaké permanentní. Následující tři noci jsme tedy strávily v chatičce u restaurace La Cabaña del Tío Yeyo na okraji Coatepecu u řeky obklopené lesy (nebo pralesy, neskáčou tam opice, ale český les to taky není.)
