Fiesta v Xicu

Ať přijedete do Mexika v jakoukoli dobu, určitě se vám podaří zažít nějakou fiestu. My jsme měly to štěstí, že během celého července ve vesničce Xico probíhají oslavy svaté Máří Magdaleny, jejíž kostel stojí v centru vsi (ves je velká asi jako menší české město, má 30 000 obyvatel). Na fiestu se sjíždějí lidé nejen z okolí, ale i z 5 hodin cesty vzdáleného hlavního města. 

Svatá Máří Magdalena je možná nejlépe oblékanou svatou na světě (The Sun sice ještě takovou anketu neudělal, ale třeba to jednou přijde.) Během měsíce července dostává každý den jiné šaty, které jí darují různí lidé a do kterých jí převlékají. Každoročně 19. července, kdy místní vyrábějí barevný koberec z pilin (díky délce přes 1,5 kilometru je nejdelší v zemi), je převlečena dokonce dvakrát, jedny šaty má na dopoledne a druhé na večer. Dopoledne je přemístěna ze svého kostela na začátek hlavní ulice Xica vedoucí ke kostelu a o půlnoci je potom po koberci nesena ve slavnostním průvodu zpátky do kostela. Ale ani během roku, kdy neprobíhá její fiesta, nechodí jako pes v jedné kůži, každých 15 dní je převlékána do jedněch ze 700 šatů uchovávaných na faře v muzeu. 

Jelikož jsme si tradici začínající již v 16. století nemohly nechat ujít, vyrazily jsme hned po čtvrteční hodině angličtiny do Xica. Prohlédly jsme si koberec z pilin, který již několikrát předtím stihnul spláchnout déšť a místní ho zase stihli opravit. Obnovování koberce jsme díky vytrvalosti, s jakou přeháňky přicházely a odcházely, viděly i naživo. Dřív se koberec vyráběl z živých květin, ale vzhledem k tomu, že červenec je jeden z nejdeštivějších měsíců a koberec je neustále renovován, poslední léta používají místo květin obarvené piliny a šablony. Kolem koberce všichni korzují, potkávají se se známými, jedí občerstvení prodávané ve stáncích podél koberce a samozřejmě popíjejí pivo, micheladu (pivo se salsou z chili), verde a moritu (místní sladké likéry.) A jelikož v téhle disciplíně nerady zůstáváme pozadu, tak jsme samozřejmě taky ochutnaly a byl z toho velice zábavný večer, který jsme završily tancem na hlavní ulici podél koberce, kde hrála kapela. 

Neděle 22. července byla hlavním dnem oslav, kdy největším tahákem pro tisíce návstěvníků jsou býci. Podél hlavní ulice jsou připravené tribunky pro diváky a v pravé poledne jsou do ulice vypuštěni býci a milovníci adrenalinu si mohou zkusit disciplínu "běh před býkem." Přítomní jsou také profesionální toreadoři, kteří mají za úkol býky rozdráždit hadrem a v případě nebezpečí odvést jejich pozornost od amatérů. Během tohoto býkům není nijak ubližováno, a tak milovníci zvířat při této podívané nijak netrpí. Večer ale na "býčím náměstí" následuje už opravdová corrida se vším všudy. 

My jsme v Xicu měly sejít s našimi studentkami, které zajistily místa na sledování poledního pobíhání býků, ale v těch davech lidí jsme se nějak minuly. Takže ještě půl hodiny před vypuštěním býků jsme stály na ulici, po které měli honit lidi. Rády zkoušíme nové věci, ale napíchnutí na býčí roh není jedna z nich, a tak jsme se jaly rychle hledat útočistě na tribuně. Tribuny ale v tu dobu už byly narvané k prasknutí, takže jsme nasadily výraz zuřivých fotoreportérek, ostentativně vystrkovaly náš velký foťák a já několika lidem (včetně státní i městské policie) podala výklad o naší nepostradatelnosti na této akci. Všichni jistě získali dojem, že pokud o fiestě nenapíšeme my a náležitě to nenafotíme, jako by se ani nic nekonalo a svět bude o mnoho ochuzen. Díky tomu jsme tedy získaly lukrativní místa na střeše Palacio Municipal (radnice) mezi opravdovými a profesionálními fotoreportéry a kameramany. Když jsme odcházely, ještě nám děkovali za naši účast. Jen jsme pokývaly, rádo se stalo. Podívaná trvala celkem dvě hodiny a za hodinu našeho sledování nedošlo k žádnému zranění, až druhý den jsme se z denního tisku dozvěděly, že celkem 6 lidí bylo převezeno do nemocnice.

Po opuštění střechy Palacio Municipal jsme se vydaly na náměstí hustě zaplněné lidmi a stánky. Podívaly jsme také do muzea na šaty Máří Magdaleny a do kostela na její současný model. Ten den měla na sobě zelené šaty a s nimi byla stejně jako každý rok sladěna i výzdoba kostela (zeleno-bílá.) Zvenku byla od předchozího dne uprostřed průčelí kostela veliká "slavobrána" vyrobená z rostlin. A tak jsme si všechno prošly a vyfotily a vydaly se k autobusu do Coatepecu. Cestou jsem ještě stihla nezapomenutelný kulinářský zážitek, koupila jsem si totiž nevinně se tvářící hotdog, při jehož výrobě prodejce asi nešetřil chili habanero. Mám ráda pálivou salsu, ale čeho je moc, toho je příliš. Brečela jsem jak malé dítě, klela jak námořník a když mě přestala pálit huba, bylo to jen proto, že se pálivost přestěhovala do uší - zní to neuvěřitelně, ale bylo to tak a tu hrůzu byste nepřáli ani svým úhlavním nepřátelům!