Španělská Extremadura – „krásná neznámá“ – část první

Extremadura je kraj na jihozápadě Španělska u hranice s Portugalskem, který do velké krásy vytvarovala jeho bohatá a dramatická historie.

Pozoruhodná minulost přinesla Extremaduře skvělou podobu. Své stopy na ní zanechala všechna období, jimiž prošla: Staletí, kdy byla součástí Římské říše. Doba conquisty neboli dobytí Iberského poloostrova muslimskými Maury (= Araby se severoafrickými Berbery). Stopy ze staletí reconquisty neboli křesťanského zpětného dobývání v podobě paláců, katedrál a klášterů. Postavili je ti, kteří proti Maurům bojovali a pak kraj spravovali v zastoupení královské koruny – křesťanští šlechtici a rytíři vojensko-náboženských řádů.

Z doby rekonkvisty  pochází i samotný název Extremadura, stejně jako název Estremadura nedalekého historického území v Portugalsku – z latinského Extrema Durii, což označovalo na Maurech dobytá území jižně od řeky Douro (znovudobývání postupovalo od severu na jih). Další vysvětlení říká, že je to kraj "Extrema y dura" = na okraji a tvrdá (na život), jak tomu opravdu donedávna bylo.

Později se zase z těch, kteří na reconquistě nezbohatli, rekrutovala velká část prvních dobyvatelů a kolonizátorů Kolumbem právě objeveného nového světadílu. Z Extremadury pocházeli conquistadoři (dobyvatelé) amerického kontinentu, kteří zde získaným obrovským bohatstvím významně ovlivnili podobu svého rodného kraje. Ten byl do té doby, s výjimkou šlechtických sídel a klášterů, nesmírně chudý. Mezi vůbec nejznámější španělské conquistadory patří extremadurští rodáci: Hernán Cortéz, dobyvatel říše Aztéků-Mexiků a Francisco Pizarro, dobyvatel jihoamerické říše Inků. A řada dalších historicky významných jmen.  

Extremadura je specifická rovněž z hlediska přírody. Jednak je to kraj poměrně vodnatý, s řekami a jezírky (doplněný v moderní době navíc několika přehradami s rozlehlými přehradními jezery). A za dlouhá staletí ještě lidé původní podobu zdejší přírody zcela přetvořili v osobitou kulturní krajinu.

Uprostřed Extreadury, která je velká asi jako Čechy a taky má podobný tvar, jen je v severojižním směru protáhlejší, leží město CÁCERES (UNESCO). Krásné bohaté středověké město s mnoha paláci, křesťanskými stavbami a s maurskými hradbami na římských základech. Mělo zásadní význam pro každého, kdo chtěl Extremaduru ovládat.

Západ Extremadury.

ALCÁNTARA je malá obec v pohoří Sierra de Gata poblíž hranic s Portugalskem. Po reconquistě kraj ovládal řád rytířů z Alcántary. V bojích proti Maurům se řád znamenitě osvědčil a nabyl nejenom slavnou pověst, ale i velkou moc a bohatství. Už sama obec je moc pěkná.

Ovšem Álcantara proslula hned dvěma monumenty. Prvním je nejvyšší římský most na území Španělska (z let 103–5) přes řeku Tajo, dodnes funkční. Uprostřed mostu s pěti oblouky, o délce skoro 200 metrů a výšce 60 metrů, byl umístěn triumfální oblouk na počest císaře Trajána, z jehož příkazu byl most postaven. Z jedné strany mostu stojí arabská pevnost, pod ní maličký chrám. Nedaleko byla vybudována jedna z největších španělských vodních elektráren s velkým jezerem.

Přímo v obci Alcántara stojí druhý monument – klášterní komplex Convento San Benito, někdejší sídlo řádu rytířů z Álcantary. Řád strážil most a cestu El Camino de la Plata – poutní cestu z Andalusie do Santiago de Compostela. Nejkrásnější částí kláštera je renesanční galerie s dvojitým podloubím.

ARROYO DE LA LUZ je městečko, ve kterém se od 13. století koná každé Pondělí velikonoční velkolepá slavnost na památku dne, kdy podle legendy Panna Světla (Panna Maria) pomohla křesťanskému vojsku zvítězit ve významné bitvě nad Maury. Slavností vždy naplno žije celé město a bylo to tu patrné ještě v květnu. Proslulý je také retábl (oltářní nástavec se sochami a obrazy) v kostele Nanebevzetí panny Marie od náboženského mystika Luise de Morales, malíře z 16. století.

Celá oblast na západ od Cáceres s mnoha přírodními jezírky je místem zvýšeného výskytu čápů. Sídli všude, kde se dá, a také v hnízdech na kůlech, která pro ně na mnoha místech lidé nachystali.

Na jihu Extramadury.

MÉRIDA (UNESCO), město založené jako Emerita Augusta v roce 25 př.n.l. římským císařem Octavianem Augustem pro římské legionáře ve výslužbě, se stalo hlavním městem římské provincie Lusitánie. (Římané nazývali Iberský poloostrov a své provincie na něm Hispánie. Nejprve Hispánii rozdělili do provincií Hispania Citerior a Hispania Ulterior. Tu druhou později dále rozdělili na provincie Baetica a Lusitania).

Lusitánie ležela zhruba na místě dnešního Portugalska a přilehlé oblasti dnešního Španělska. Název dostala podle kmene Lusitanů, kteří zde od 2. století př.n.l. tvrdě bojovali proti římské expanzi. Toto jméno později převzali Portugalci za své vlastní označení. (Zajímavé povídání, ale až zase jindy).

Dnešním srdcem Méridy je půvabné náměstí Plaza de Espaňa z 16. století se spletí středověkých uliček kolem dokola.

Město vyrostlo okolo nejzachovalejších římských památek ve Španělsku. Patří mezi ně mj. divadlo, amfiteátr, Trajánův oblouk, několik pozůstatků staveb u někdejšího římského fóra jako Dianin chrám a další, které částečně později překryly islámské stavby – a patří mezi ně úžasný římský most.   

Nejdelší římský most Puete Romano se 60 oblouky vede přes řeku Guadianu k původní bráně římského města a k maurské pevnosti Alzababa (jedné z nejstarších maurských staveb ve Španělsku, z roku 885). Používal se pro veškerou dopravu donedávna, kdy jej nahradil krásný most Puente de Lusitania.

Museo Nacional de Arte Romano s římskými sochami, mozaikami a mnoha dalšími exponáty je umístěné v budově navržené španělským architektem Rafaelem Moneem (mj. nositelem Pritzkerovy ceny). Bylo postaveno na římských základech, z nichž některé jsou v podzemí zachovány – mj. část dlážděné římské cesty mezi Emeritou (Méridou) a Córdobou a část zdí římského domu s dosud jasnými barvami.

Kousek za Méridou stojí část nádherného římského akvaduktu.

Na severu Extremadury.

Přes někdejší římské město CÁPARRA v údolí řeky Alagón, s klasickým uspořádáním římských měst, jak svědčí malebné ruiny, vedla významná římská silnice Vía de la Plata (Stříbrná cesta).

Zatím co uvedené římské město kdysi zaniklo kvůli nedostatku obyvatel, vesnice GRANADILLA byla roku 1955 vylidněna, aniž byla nakonec vodní nádrží zatopena. Pak bylo rozhodnuto Granadillu zachovat jako ukázku středověké hradbami obehnané vesnice s pevností. Vodní nádrž nese jméno extremadurského učitele a básníka jménem José María Gabriel y Galán.