Před 54 lety skončila „báječná šedesátá“

Poslední dobou hodně rezonovaly „devadesátky“, které nebyly jen „divoké“, ale byly také dobou obrovské svobody a tvůrčí síly. Leckdo pamatuje. Zato ubývá pamětníků „šedesátek“. 

O odkazy pozoruhodné doby šedesátých let, která přinesla nečekané naděje, nemusí být nikdo dnes ochuzen – minimálně v kulturní oblasti na ně narážíme hojně dodnes. Tehdy psal Kundera své ikonické Směšné lásky, rodila se autorská divadla jako „Divadlo Na zábradlí“ či „Semafor“ a také slavná filmová „československá nová vlna“. V trafikách byl každý týden okamžitě vyprodán časopis Mladý svět a různé nové iniciativ se podobně rafinovaně schovávaly pod hlavičkou nějaké oficiální organizace. Nacházely se skuliny, jak na to.

 Dobu emocemi nabitých a naděje vzbuzujících šedesátek jsem zažila jako studentka. Na Vysoké škole ekonomické dva první společné náročné roky se základními ekonomickými předměty, obávanou matematikou a technologiemi všech oborů hospodářství důkladně prosely řady studentů. A když jsme my „přeživší“ konečně vydechli a pokračovali už ve vybraném oboru, byla tu najednou situace, že jsme museli spěchat na přednášku, aby nám místa v lavicích neobsadili učitelé.

Přednášel nám totiž jako host profesor Ota Šik, jehož kniha „Ekonomika, zájmy, politika“ působila jako zjevení. Musíte se na ni dívat prismatem té doby, ne dneška, ovšem samotné spojení pojmů ekonomika, zájmy, politika je trefné a nadčasové.

Výše uvedená kulturní vlna mezitím nabírala grády a všude možně se o všem možném debatovalo. Občas se také leccos semlelo – třeba po demonstraci na úpatí Petřína, kdy velkému davu mladých lidí dokonce vyslal prezident Novotný z výše ležícího Hradu nějakého člověka se sliby, že kdeco bude („maso bude“!). Nakonec nás honila policie a pár lidí bylo vyhozeno ze školy či jinak pronásledováno. S mým přítelem jsme díky znalostí zákoutí Malé Strany unikli (chodili jsme do zdejšího Nerudova gymnázia a on zde navíc bydlel).

Po ukončení studia se mi podařilo dostat místo v Ústavu vědecko-technických informací (ÚTEIN, později ÚVTEI) s noblesním ředitelem Karlem Havlíčkem. Hlavní sídlo měl ÚTEIN v Konviktské ulici, kde jsem občas se zatajeným dechem jela výtahem se slavným Jiřím Trnkou. V podkroví této budovy měl část svého filmového studia, tu druhou a známější v sousední Bartomějské. Jako mladá hloupá holka jsem se mu styděla říct, jak strašně ráda bych se tam podívala. Dodnes mě promarněná příležitost mrzí.

Zato jsem se v ÚTEINu poznala s Pavlem Bobkem, ještě v té době zaměstnaným na plný úvazek. Dočasně jsme se čtyřmi či pěti dalšími byli přesunuti na detašované pracoviště v ulici Na Petynce, kde dnes stojí vysokoškolské koleje. Neodbytné fanynky často dům s jejich ještě svobodným idolem obléhaly. V srpnu 1968 jsem ale byla zase zpět na hlavním pracovišti v Konkviktské.

Největší naděje šedesátek přinesly známé zásadní změny v naší zemi od počátku roku 1968, zvané Pražské jaro, ale víme také, jak ještě téhož roku skončily.

Během víkendu před onou středou 21.8. jsem se nepěkně bouchla do hlavy tak, že mě bolela stále víc a proto jsem se v úterý rozhodla, že radši zajdu k lékaři. Na noc jsem si vzala silný prášek proti bolesti a nenastavila budíka. Bydlela jsem tehdy s babičkou v Rooseveltově ulici v Bubenči a telefon jsme neměli. Babička ale byla právě v nemocnici. Většinu lidí i tady, sice v Praze 6, ale dále od letiště, vzbudil hluk letadel přistávajících v Ruzyni. Jenže já spala jak zabitá a probudila se později než obvykle. Pak jsem nemohla dlouho z rádia pochopit, co se děje. Když mi to došlo, vyrazila jsem hned ven, na „Kulaťák“ a dále nahoru k Hradu (cesta směrem na druhé nádvoří).

To už jsem byla součástí docela velkého průvodu většinou mladých lidí, mnohých s prapory. Když jsme došli až skoro nahoru k Jelení ulici, objevil se najednou proti nám sovětský důstojník, mladý pohledný chlap s vlající pelerínou, jak z dobových plakátů. A za ním jeho vojáci, kterým dal povel "zamířit". Zamířit na nás!

Pak se ozvala střelba a hoch vedle mne spadl na zem. Upadli i jiní. Všichni jsme pádili pryč. Běžela jsem (ne jako, ale najednou opravdu o život) Jelení ulicí podél zahrad Pražského hradu. Býval tam tenkrát vysoký plný dřevěný plot. A do něj se zarývaly kulky. Hlavou mi nesmyslně běželo, že v literatuře se píše, že „kulky suše praskaly“. Tak to bylo. Pak se Jelení ulice stáčí doleva k Pohořelci – a byla jsem mimo dosah střelby.

Na ten plot jsem se po pár dnech šla podívat. Zaryté kulky jsem ještě viděla, ale velice brzy byl stržen a na jeho místě postaven ten současný. Nikdy jsem nečetla vzpomínky někoho z této dejvické události, vždy se uvádí z Prahy jen to, co se týkalo středu města a hlavně rozhlasu. Nevím, zda tam pod Hradem nějací lidé zemřeli nebo byli jen zraněni. Snad jsou i dnes ještě další, kdo tento dejvický masakr pamatují. Dlouho nebyla možnost o tom mluvit a později nebyla příležitost.

Bývala jsem do té doby trochu rusofil – ne politicky, ale kulturně. (Divadelníci by mohli o tom vyprávět!) Ten chlap jak z plakátu to navždy v momentě naprosto utnul.  

A pokud jde o název „Kulaťák“ – dnes běžný, ale i když už existoval, většinou se tomuto náměstí – oficiálně tenkrát nazvanému Náměstí VŘSR –  říkalo postaru „Vítězák“. Jako Vítězné náměstí se jmenovalo předtím a jmenuje se tak i dnes. Podle pokynů rozhlasu jsme totiž tehdy po celé zemi sundávali cedule se všemi názvy, aby se okupantům znemožnila či aspoň snížila orientace. A tehdy se masově začalo říkat „Kulaťák“, protože nám to bylo jasné a cizáci tomu ani po překladu nemohli porozumět. Už to navždy známému dejvickému náměstí zůstalo a ne každý ví proč. Jo, a bolavá hlava – ani jsem si na ni nevzpomněla. Možná mě bolela, možná ne. Potvrzuji, že existují tak silné dojmy, že běžné trable nejsou podstatné.

V práci jsem se občas ukázala, ale jinak po řadu dní stále chodila Prahou. Veřejná doprava dlouho nefungovala. Samozřejmě jsem nejdřív šla přímo k rozhlasu na Vinohradech. Jednak nám z rádia chodily informace a pokyny – kdekdo měl tranďák u ucha i na ulici. A také – pro mne byl Čs.rozhlas po léta trvalou součástí života. Moji rodiče se seznámili jako zaměstnanci rozhlasu a otec ani nikdy jiného zaměstnavatele neměl. Zúčastnil se i Pražského povstání v květnu 1945, kdy dostal za úkol dělat spojku mezi rozhlasem a Českou národní radou.

Když jsem došla až k rozhlasu, už bylo po tom, co známe z často vysílaných záběrů a kde zahynula řada lidí: ohořelý ruský tank, ležící tramvaj jako součást barikády. Kus tanku jsem si vzala na památku. Leží od té doby na babiččině talířku spolu s trikolorou, kterou mi někdo u rozhlasu připnul. V roce 1989 jsem k nim přidala symbolicky odznáček Občanského hnutí, tahouna dění o 21 let později.

Václavské náměstí bylo plné lidí a všichni si četli nápisy, jaké asi všichni také znáte z dobových záběrů. Často vtipné. Byly i v dalších ulicích. Rodiče mého přítele usoudili, že je pro mne nebezpečné být sama v bytě v Bubenči. Poslali ho tedy k večeru pro mne, aby mě odvedl k nim na Újezd. Celou cestu jsme si pochopitelně o všem vyprávěli. Když jsme šli Valdštejnskou ulicí a přeříkávali jsme si ty nápisy z ulic, ozvalo rusky: „Čemu se to smějete?!“.  Pak cvakl uzávěr samopalu a ten člověk zvýšeným hlasem dodal „Davajtě, davajtě!“. Tak jsme mazali.

Tehdy v té euforii jsme si to plně neuvědomili, ale unikli jsme o vlásek – nevěděli jsme, že na Klárově nedaleko od Valdštejnské ulice byla zastřelená Marie Charousková, stejně stará jako my tehdy. My tedy pomník nemáme jako ona.

Tu noc jsem nespala – z rozrušení i proto, že z nedalekých kasáren na náměstí Kinských (dnes Justiční palác) se ozývala harmonika, kterou si ruská hlídka snad krátila čas nebo nás chtěli prostě prudit. V polici jsem našla knihu „Chrám matky Boží v Paříži“ Victora Huga a četla ji do rána. Když jsem na chvilku usnula, na harmoniku hrál Quasimodo.

Brzy mi spolu s měnící se situací v naší zemi bylo jasné, že musím zásadně změnit život, jinak se vzhledem k povaze dostanu do malérů. Že musím dělat něco na politice nezávislého, co nejvíc technického. K překvapení mého laskavého zaměstnavatele jsem dala výpověď a odjela v novém zaměstnání na jedno z prvních programátorských školení. Taje počítačů mě navíc okouzlily a všemu s tím spojenému jsem naprosto propadla.

Pak jsem zase jinak kormidlo nastavila na začátku devadesátek, ale to už by byl jiný příběh, a tento je o šedesátkách.     

Dnes, 54 let „poté“ jsem si jako každý druhý den šla ráno zaplavat svých dvacet padesátimetrových bazénů. Pršelo, vzduch 17°, voda 25°, obrovský bazén skoro pro sebe. Blaho! Jak jsem se zabrala do vzpomínek na stejné datum před 54 lety, muselo těch bazénů být o hodně víc. Díky osudu za to, že jsem ta léta mohla prožít. Nemuselo to tak být. Snad jsem je neodflákla.