Normanské ostrovy – podmanivá příroda, unikátní statut, živá historie

Ostrovy, o kterých se běžně nic nedozvídáme, jsou nejen turisticky atraktivní, ale také velice inspirativní místo poznávání evropské historie.

Nevíte, kde se nacházejí a dokonce jste ani nevěděli, že existují? V tom nejste sami, většina našinců to neví nebo dlouho nevěděla. Leží v Lamanšském průlivu, v zálivu Saint-Malo, nedaleko pobřeží francouzského normandského poloostrova Cotentin. Proto se běžně se označuji jako Normanské ostrovy (Channel Islands), i když to není název oficiální, ale pouze geografický. Netvoří administrativní jednotku.

Jejich statut je pozoruhodný. Sestávají ze dvou vzájemně nezávislých politických jednotek, zvaných anglicky bailiwicks, do češtiny překládaných jako rychtářství či místodržitelství – Rychtářství Jersey a Rychtářství Guernsey. Každé z nich s vlastními zákony, zastupitelskými orgány a dokonce i měnou (vzájemně uznávanou, ovšem platnou jen na ostrovech).

Jejich hlavními městy jsou St.Helier (Jersey) a St.Peter Port (Guernsey).

Rychtářství Jersey tvoří jeden obydlený ostrov, do rychtářství Guernsey patří kromě ostrova Guernsey (plochou zhruba polovičního oproti Jersey) ještě ostrovy Alderney, Sark, Herm a několik dalších malých ostrovů, většinou neobydlených.

Každé z obou rychtářství je závislým územím britské koruny, a to již od 13. století. Společná je jim osoba panovníka. Jejich současnou hlavou je král Karel III. Britský. Jako závislá území koruny Normanské ostrovy nejsou součástí Velké Británie a nepatří ani k Britským zámořským teritoriím. Nikdy nebyly členy Evropské unie a nejsou součástí ani Commonwealthu.

Oba ostrovní celky mají se Spojeným královstvím společnou měnovou unii, zahraniční politiku a dohodu o volném pohybu. Britská koruna je zodpovědná za obranu ostrovů a obyvatelé ostrovů jsou britskými občany. Britský kulturní vliv na ostrově se projevuje v používání angličtiny jako hlavního jazyka a také britské libry jako primárního platidla. Mezi další společné kulturní rysy patří řízení vlevo či školní osnovy.

Kombinace vyspělého právního prostředí britského typu a zároveň naprosté finanční nezávislosti dělá z ostrovů v Lamanšském průlivu ideální místo pro legální snižování daňové zátěže (“daňové ráje“). Finanční sektor je nejdůležitějším odvětvím ekonomiky ostrovů (80 % DPH). Registrovány jsou na nich desítky bank a stovky zahraničních společností.

Obyvatel žije na Normanských ostrovech celkem asi 170–180 tisíc. Do přelomu 19. a 20. století se na nich mluvilo místními normanskými nářečími francouzštiny, ta však postupně ustoupila angličtině. Místní jazyk ale přetrvává v podobě zeměpisných jmen.

Přírodní zajímavostí pobřeží v zálivu Saint-Malo, a tedy i pobřeží Normanských ostrovů, je jeden z největších slapových rozsahů na světě. Rozdíl hladiny mezi přílivem a odlivem je až 12 metrů – při odlivu se rozloha ostrovů skoro zdvojnásobuje a odhaluje se rozlehlá část mořského dna. Nezvyklý pohled tak nabízí třeba i přístav s loděmi kotvícími na blátě.

(Všechny fotografie jsou vlastní.)

Historie objasňuje mnohé, s čím se lze na ostrovech setkat. Lidé je objevili už velmi dávno. Nalezeny byly pozůstatky osídlenÍ neandrtálců, kteří tu žili v různých obdobích před 250–48 tisíci lety. Významné bylo osídlení v neolitu. Svědčí o tom menhiry a dolmeny na různých částech ostrovů. Z doby keltského osídlení před dvěma tisíci lety byl dokonce nalezen obrovský poklad.

Na ostrovy zasahovala vláda Franské říše (rozlehlý státní útvar v 6.–10. Století, kterému vládli Merovejci a pak Karlovci) a během vikingských nájezdů v 9. století se ostrovy dostaly spolu s evropským pevninským poloostrovem Cotentin pod společnou vládu.

V roce 933 potomek vikinských nájezdníků Vilém I.Normandský zvaný Dlouhý meč, připojil ostrovy v Lamanšském průlivu k Normandskému vévodství, státnímu útvaru existujícímu v letech 911–1259 na místech dnešního francouzského regionu Normandie. Vévodství bylo pojmenováno podle Vikingů, kterým Frankové říkali Normané.

Vilém II.Normandský získal roku 1066 po bitvě u Hastingsu, v níž zvítězil nad posledním anglosaským králem, jméno Vilém Dobyvatel, se kterým se zapsal do světových dějin. Normandští vévodové se díky vítězství Viléma Dobyvatele stali anglickými králi. Vilém Dobyvatel anglickým králem Vilémem I.

V roce 1204 ztratil anglický král Jan Bezzemek všechna svá pevninská území v Normandii, ale Normanské ostrovy mu zůstaly věrné. Za to obdržely zvláštní výsady, které vysvětlují uvedený dnešní unikátní status ostrovů: právo na nezávislost a vlastní vládu. A roku 1259 poté, co se Pařížskou smlouvou anglický král nároku na Normandské vévodství a vévodský titul formálně vzdal, se Normanské ostrovy se staly samosprávnými územími anglické koruny, resp. později koruny britské.

Poznámka jazyková: Ostrovy, o nichž článek pojednává, se nazývají „normanské“. Slovo „normandský“ se používá se spojení s Normandií.

Normanské ostrovy hrály vždy v historii významnou roli. Šlechta si tu budovala svá panství, uchylovali se sem různí pronásledovaní, Francie se občas pokoušela blízké ostrovy získat. Vše se vepsalo do tváře ostrovů.

Během Anglické občanské války (série konfliktů mezi britskými parlamentaristy a roajalisty v letech 1642–1651) pobýval v exilu na ostrově Jersey budoucí král Karel II., který se sem uchýlil poté, co jeho otec Karel I. skončil – jako jediný britský panovník – na popravišti. Po znovunastolení monarchie pak na oplátku věnoval jerseyskému rychtáři Georgi Carteretovi velké území v amerických koloniích mezi řekami Hudson a Delaware. Carteret zámořskou kolonii pojmenoval New Jersey – dnes ji známe jako jeden ze států USA.

Takže – pokud se někomu při slově „jersey“ vybaví název amerického státu, má tady vysvětlení. A pokud máte na mysli pleteninu jersey, tak i ona pochází z tohoto ostrova, z vlny jeho oveček.

Britská vláda si byla vědoma vojenského významu ostrovů a trvalého pokukování Francie po nich, zejména po největším a Francii nejbližším ostrově Jersey, a proto v 18. století nařídila, aby byl ostrov silně opevněn. Z té doby pocházejí velké žulové věže (Martello) a některá pobřežní opevnění.

Roku 1781 se francouzská invazní jednotka v síle dvou tisícovek mužů s cílem převzít vládu skutečně na Jersey vypravila. Konala se tzv.bitva o Jersey, v níž Angličané ostrov úspěšně ubránili.

Změny jiného druhu přineslo 19. a 20. století – zdejší klima začalo lákat turisty a movité rentiéry na odpočinku. Nastal rozvoj cestovního ruchu, který umožnila nově vybudovaná dopravní infrastruktura. Ostrovy pokrývá hustá síť silnic a jednotlivé části ostrovů propojuje veřejná autobusová doprava.

* * *

Pro ostrovany je dodnes nejvýznamnější a stále hodně prožívanou částí historie to, co se tu dělo za druhé světové války. A co život na ostrovech natrvalo poznamenalo.

Ostrovy nedaleko od pobřeží Normandie nebylo v té době možné vojenskými prostředky bránit. Britská vláda proto rozhodla o evakuaci ostrovů, jen to bohužel včas neoznámila, a tak 28. června 1940 německé bombardéry podnikly nálet na St. Helier a St. Peter Port, hlavní města Jersey a Guernsey. Teprve potom britská vláda všechny své vojenské jednotky evakuovala. Současně rozhodla o dobrovolné evakuaci obyvatel ostrovů. Ti se během necelých čtyřiadvaceti hodin se museli rozhodnout, zda zůstat nebo odejít. Ti, co odešli do Británie, tam zažili kulturní šok, a ti, co zůstali, pak nesmírné utrpení.

Nacistické velení okamžitě zahájilo operaci Zelený šíp – obsazení Normanských ostrovů. Z původního Hitlerova plánu na obsazení Velké Británie se ostrovy staly jeho jedinou kořistí. Okupovány německou armádou byly od 30. června 1940 do 9. května 1945. Židovské obyvatelstvo bylo stejně jako jinde posláno do koncentračních táborů.

Německá vojenská správa vydala tvrdá pravidla pro obyvatele. Všechna vozidla byla zkonfiskována, rybářům zabavován skoro celý úlovek. Němci měli přehled o každém kusu chovaných i nově narozených zvířat, včetně slepic a králíků, ostatně i o čemkoli jiném. Ostrovy byly příliš malé na partyzánský boj či sabotážní akce. Jakoukoli formu odboje na malé rozloze ostrovů komplikoval vysoký počet německých vojáků.

Během německé okupace nechodila pošta – dopisy ani tisk, a rozhlasové přijímače Němci zabavovali. Časem se začalo nedostávat mýdlo. Nové oblečení a boty se daly obtížně koupit, staré se rozpadaly. Chyběly léky. Došla sůl – zelenina a brambory se vařily v mořské vodě. Došla mouka na chleba. K jídlu zbývaly skoro jen brambory a tuřín. Někteří mleli místo mouky ptačí zob, ale i ten brzy došel. Chyběly tuky.

Krajina a mnohé pláže byly zaminované. Večer se nedalo ani číst, došly svíčky. Na ostrovech vládla všudypřítomná nuda. Obyvatele Normanských ostrovů tížila naprostá izolace a zejména pocit, že na ně všichni zapomněli.

S příchodem okupantů se rozbujel černý trh, výjimkou nebyli ani informátoři a udavači. Nejhojnější způsob kolaborace s Němci získal název „kolaborace horizontální“ – němečtí vojáci udržovali družné kontakty s místními ženami a přičinili se o zvýšení porodnosti na ostrovech o 800 dětí. Místní ženy, které se stýkaly s německými vojáky, byly různě hanlivě označovány. Domů ale řada z nich nosila leccos pro celou rodinu.

Pro Němce existovaly i armádní veřejné domy. Dováženy do nich byly ženy z okupovaných evropských zemí a pak nuceny k poskytování služeb. Tak tomu bylo v řadě okupovaných zemí. Tyto trestné činy nebyly zahrnuty mezi zločiny proti lidskosti souzené po válce v Norimberku. Obětem sexuálního násilí se nedostalo téměř žádného soucitu ani pochopení. Naopak – byly obviňovány z kolaborace.

Hitler v červnu 1942 rozkázal vybudovat na pobřeží ostrovů mohutné opevnění jako součást Atlantického valu – systému pobřežního opevnění, který se měl po dokončení táhnout od Norska v délce 2865 kilometrů až po hranice se Španělskem. V jeho středu byly Normanské ostrovy. Účelem valu mělo být zabránit spojeneckým jednotkám z Velké Británie se dostat na kontinent. Pro práce na Atlantickém valu bylo přiváženo stále více zajatců nebo nuceně nasazených.

Započala výstavba bunkrů, kulometných hnízd, minových polí, zákopů, strážních věží a tunelů. Normanské ostrovy se postupně proměnily v obří pevnost. Stavby prováděla Organizace Todt. Provozovala pracovní tábory, jimiž během německé okupace prošlo přes 16 tisíc vězňů – nejdřív španělských zajatců. Pak přibyli političtí vězni, váleční zajatci a nuceně nasazení z okupovaných zemí. O život tu přišly stovky mužů.

Na pobřeží i ve vnitrozemí Normanských ostrovů nelze dodnes přehlédnout stopy německé okupace. Jersey War Tunnels-Jerseyské válečné tunely je název nejrozsáhlejšího labyrintu tunelů, které nechal Hitler Fritzem Todtem vybudovat. Pro část německých vojáků měly sloužit jako bezpečné ubytovny a zároveň jako sklady zbraní a munice. Součástí komplexu byla i podzemní nemocnice, která ale nikdy nebyla – stejně jako vše ostatní – nasazena. Jersey ani další ostrovy se nikdy nestaly dějištěm bojů. Dnes slouží jako muzeum okupace. Různé další expozice se nalézají i v některých bunkrech. Normanské ostrovy mají zřejmě největší koncentraci vojenských muzeí na světě.

Po dobytí Normandie spojeneckými vojsky 6. června 1944 klesla pro Spojence strategická důležitost Normanských ostrovů na minimum. Churchill pro ně zvolil taktiku totální izolace a vyhladovění (která ovšem dopadla i na obyvatelstvo ostrovů). Životní podmínky ostrovanů a nyní i okupantů se prudce zhoršily – ostrovy byly zcela odříznuté od zásobování.

Němci informovali, že zásoby potravin pro civilisty jsou vyčerpané. Po dlouhých průtazích ze strany Britů i německého vrchního velení dostal Mezinárodní červený kříž povolení dovézt pomoc. První švédská loď Vega s potravinovými balíčky, zdravotním materiálem a zprávami o úspěchu spojeneckého postupu v Evropě tak na ostrovy dorazila až po Vánocích. Pak přijela ještě čtyřikrát. Bez této pomoci by situace vyčerpaných ostrovanů byla už asi tragická.

Po vylodění spojeneckých vojsk ovšem také Němcům přestalo docházet z Francie vše, a i oni začali být hladoví jako místní lidé. Potravinová pomoc Červeného kříže byla určena pouze civilistům, nikoli německým vojákům. Ti na tom tak byli koncem války hůř než ostrované. Jedli slávky nasbírané na útesech, stříleli i racky a své koně. Na jejich hlad doplatila životem většina domácích mazlíčků – psů a koček. Německé velení se odmítalo vzdát. Počkalo až do posledních dnů války na bezpodmínečnou německou kapitulaci. Německá posádka se na Normanských ostrovech udržela až do 9. května 1945 – polomrtvá hlady.

Britové se po válce rozhodli, že nebudou nikoho stíhat! Ani za zacházení s vězni, ani v případě kolaborantů a šmelinářů. Pouze se hněv obyvatelstva brutálně obrátil proti ženám, které byly podezřelé, že se družily s Němci.

Normanské ostrovy byly jedním z posledních míst v Evropě, které byly osvobozeny. Jako Den osvobození je na ostrovech slaven 9. květen. Na Jersey se oslavy konají u Památníku osvobození před hotelem Pomme d´Or, který byl po dobu války sídlem německého námořního štábu.

Na existenci Normanských ostrovů jsem narazila při psaní knihy „Blažené ostrovy a sedmý kontinent“, konkrétně kapitoly o Madagaskaru s mj. úžasným příběhem Geralda Durrella o tom, jak si splnil svůj dávný sen. Hledala jsem, kde to bylo, a i z těch mála dostupných informací o Normanských ostrovech bylo patrné, že to musí být pozoruhodné místo. A bylo! Před krátkou dobou (květen 2024) jsem se z výletu po třech ostrovech vrátila.

JERSEY, asi 17 kilometrů dlouhý a 11 kilometrů široký, je největší a nejjižnější. Leží asi 160 kilometrů na jih od Velké Británie a pouze 22 km od pobřeží Francie. Jako mapku ostrova předkládám pro orientaci foto ze stánku zde jednoho nabízeného výletu.

St.Hellier je příjemné město s pěknou architekturou z různých období, včetně současné. Nad centrem a městským přístavem byla v době napoleonských válek postavena neuvěřitelně rozlehlá a členitá pevnost Regent, která zabírá celý kopec. (Bílá, z daleka viditelná střecha patří do ní vestavěnému sportovnímu centru.)

Nejvýraznější památkou hlavního města je v zátoce sv.Aubina středověký Elisabeth Castle - Alžbětin hrad, vybudovaný na obranu ostrova na skalnatém ostrově kvůli nové technologii námořních děl, proti kterým dosavadní hlavní sídlo ostrova – hrad Mt.Orgueil na východním pobřeží – přestal stačit. O stavbu se zasloužil sir Walter Raleigh, „pirát jejího veličenstva“ (tj. z jejího pověření), který byl v letech 1600 –1603 guvernérem ostrova, a který také pevnost po královně Alžbětě I. pojmenoval.

Ovšem už v 6. století se na malém ostrůvku v zátoce usadil sv.Helier, patron ostrova Jersey. Podle legendy měl ochránit ostrov před nájezdem Vikingů tím, že se během jeho modlitby na obloze objevil kříž. Toho se Vikingové lekli a odpluli. Pak zas ostrov přepadli Vandalové a Helierovi usekli hlavu. On ji však ze země zvedl a odcházel s ní po pobřeží. Zděšení Vandalové v hrůze opustili ostrov, a tak byli ostrované Helierem podruhé zachráněni.

V roce 1879 se začal realizovat ambiciózní projekt nového přístavu stavbou mohutného vlnolamu, kterým se přístav stal naprosto bezpečným. Vlnolam také propojil hrad s izolovaným ostrůvkem, na kterém kdysi bývala Helierova jeskyně.

Komplex hradu je za přílivu úplně obklopen vodou, zato za odlivu se k němu dá dojít suchou nohou. Proto se na jeho prohlídku hradu lze vydat pěšky nebo obojživelným vozidlem po mořském dně – jak kdy.

Opačný konec veliké zátoky St.Aubin strážila zase historická pevnost St.Aubin. Kolem dokola ostrova se nabízejí k prozkoumání další četné zátoky, jedna hezčí než druhá. Proti směru hodinových ručiček od St.Aubin je nejblíž Portelet Bay. Z výšky je vpravo výhled na zátoku, vlevo na bunkry a děla. Dole na pláži už idylu nic neruší.

O kousek dál, na jihozápadní špičce ostrova, je situace podobná – vlevo válečné opevnění, vpravo maják La Corbière, postavený roku 1873 na místě častých ztroskotání lodí na skále vzdálené asi 500 metrů od pobřeží. Světlo 10 metrů vysokého majáku je viditelné do vzdálenosti 29 km od pobřeží. U majáku byl později umístěn památník věnovaný zachráncům tří stovek pasažérů a posádky lodi, která najela na skálu.

Mezi Portelet Bay a majákem leží ještě velká zátoka St.Brelade, malebné rekreační místo plné květin. Zdejší kostel sv.Brelada z 16. století je nejstarší na Jersey.

Zato severozápad ostrova má úplně jiný charakter – je pokrytý nízkým hustým pichlavým porostem a vřesovišti. Na špičce ostrova s dramatickými skalními zálivy stojí ruiny hradu Grosnez ze 14. století, postaveného jako útočiště uprchlíků před invazemi Francouzů. Ruinou je již od 16. století. Také v této části ostrova Němci vybudovali sestavu válečného opevnění.

Hrad Orgueil na východě ostrova v zálivu Grouville, postavený ve 13. století na obranu proti francouzské invazi, svou funkci plnil až do konce 16. století, kdy přestal stačit proti nové vojenské technice. Dnes je v něm muzeum a pod hradem příjemné městečko Gorey. Cestou k němu další okouzlující zátoky.

La Hougue Bie je název rituálního objektu z období neolitu, z doby asi před šesti tisíci lety. V roce 1924 byl zde objeven jeden z nejlépe dochovaných chodbových hrobů. Dlouhý 20 metrů, zavrtaný do 12 metrů vysoké mohyly. Před příjezdem sem silně zapršelo a vchod do podzemní hrobky zaplavila voda (ale ani jindy by mě do nízké chodby nikdo nedostal). Na vršku mohyly stojí dvě kapličky, z 12. a 16. století, obě později neogoticky přestavěné.

V La Hougue Bie je toho k vidění více, pro dospělé i pro děti. Vynikající je zdejší muzeální expozice věnovaná Keltům, obyvatelům Normanských ostrovů před dvěma tisíci lety, s bohatými informacemi o historii a životě Keltů. Informuje také o nálezu největšího keltského pokladu na světě, sestávajícího z 60 tisíc mincí a množství zlatých a stříbrných šperků – z doby římské expanze před dvěma tisíci lety. Keltové poklad před postupujícími Římany ukryli na místě, kde doufali, že jej Římané nenajdou – na ostrově Jersey. Našli jej až roku 2012 hledači pokladů s detektorem kovů.

Jersey zoo, splněný sen britského spisovatele, zoologa a popularizátora ochrany přírody Geralda Durrella. Durrellův příběh mi kdysi učaroval (a „mohl za to“, že jsem pro sebe Normanské ostrovy objevila): S matkou a třemi staršími sourozenci, žili nějaký čas na ostrově Korfu. Později o tom napsal světově proslulou knihu „O mé rodině a jiné zvířeně“. A pak řadu dalších, i u nás vydaných.

Durrellovým snem bylo vlastnit zoologickou zahradu vyhrazenou ohroženým druhům, které by v ideálním případě bylo možné vypustit zpět do přírody. Když po studiích dovážel zvířata různým zoo, dostačující finance to nepřinášelo. Jeho o dost starší bratr, tehdy už známý spisovatel Lawrence, mu poradil, aby taky psal. Gerald měl jak s uvedenou první knihou, tak i s dalšími ohromný úspěch a svůj sen začal v roce 1959 zhmotňovat.

Volba padla na ostrov Jersey. Bylo by to dlouhé povídání o desítkách let budování nejen vlastní záchranné stanice, protože se nejedná o běžnou zoo. „Durrell Wildlife Conservation Trust“, jak se zoo výstižněji nazývala, je domovem více než 1400 zvířat 130 druhů. Zvířata žijí v rozsáhlých výbězích, které co nejvíc připomínají jejich původní prostředí.

Symbolem zoo Geralda Durrella je mauricijský pták dronte mauricijský neboli dodo či blboun nejapný, který byl vyhuben už na konci 17. století. Na prohlídku zoo jsem si vzala tričko se surikatami, zakoupené v pražské zoo, jako na pozdrav od ní, a pořídila si jeden z minima vlastních snímků.

Samaré Manor s botanickou zahradou – jedno veřejnosti přístupné panské sídlo se středověkým původem, majetek seigneura de Samarès, který zde již nebydlí. Uvnitř nebylo fotografování povoleno.

Poznámka: na Normanských ostrovech se nepoužívají šlechtické tituly „lord“ a „lady“, ale „seigneur“ a „dame“.

Každý z Normanských ostrovů je osobitý a od ostatních se liší. Jiný než Jersey byl i GUERNSEY. Měla jsem pocit, že spolu ani moc nekamarádí. Hlavní město rychtářství Guernsey St.Peter Port je malebně rozložené na kopci nad přístavem. Návštěvníky přijíždějící po moři vítá vlnolam s majákem a normanským hradem Cornet z 13. století, který po více než 800 let zajišťoval obranu celému přístavu.

Z panoramatu města vystupuje několik dominant. Jednou z nich je věž Victoria nedaleko zahrad Candie. (Foto věže pořízené z válečného hřbitova Commonwealthu.) Věž je pojmenovaná po královně Viktorii. V zahradách má svou sochu. Tu tam má také spisovatel Victor Hugo, který na Guernsey za vlády Napoleona III. strávil patnáct let v exilu a napsal tu řadu děl, zejména proslulé Bídníky či Dělníky moře.

Stará část St.Peter Port je malebným bludištěm úzkých strmých ulic a schodišť, které klikatě míří k přístavu. Viktoriánské čtvrtě jsou kouzelné zase jinak.

Také Guernsey je obkroužen krajkovím svých zálivů a také na Guernsey se nacházejí památky z doby železné, bronzové, římské. Stejně tak i menhiry a dolmeny. A také na tomto ostrově jsou bývalá německá opevnění a podzemní nemocnice. Osobitá je ovšem The Little Chapel (Malá kaple) uprostřed ostrova – po celém povrchu pokryta mušlemi, oblázky a lámaným porcelánem, poněkud pošetilé dílo jednoho mnicha. Zdařilo se až na třetí pokus (druhá verze byla zbourána, protože se vysoký církevní hodnostář na návštěvě nevešel do dveří.)

Z Guernsey vyplouvají lodě na další ostrovy rychtářství. Na proslulý ostrov SARK nebylo na žádné z nich ani jedno místo. Přesto pár slov o něm: Na malém ostrovu s prudkými útesy nejezdí auta. Lidé se tu dopravují koňskými povozy či na kolech. Dvě části ostrova spojuje úzká a strmá šíje La Coupée. Její atraktivní fotografie bývá různě k vidění, ovšem je to spolu s informací o autech asi jediné, co se o Sarku ví.

Sark má unikátní historii. Osídlením Sarku pověřila královna Alžběta I. roku 1565 Heliera DeCarteret z Jersey. Vzal sebou 40 mužů, Sark rozdělil na 40 zemědělských usedlostí a ty jim propachtoval. Sám se stal prvním seigneurem ostrova a jeho feudálním vládcem, a stejný feudální stav trval neuvěřitelně až do roku 2008! Sark byl posledním feudálním státem v Evropě. Až tehdy nastoupil cestu k demokracii – a to z rozhodnutí posledního feudálního vládce patřit k ostatnímu světu.

Za druhé světové války byl Sark po pět let okupován stejně jako všechny ostatní ostrovy. Tehdejší feudální vládkyně, postarší dame Sibyl Collings-Hathaway uvítala příchozích deset německých vojáků na přístavním molu a pozvala je do své rezidence na čaj. Po celých pět let s nimi zdvořile jednala jak s hosty – i přesto jejího manžela poslali do koncentračního tábora.

Ostrov HERM s teplejším mikroklimatem leží na dohled od Guernsey a přitom „daleko od hlučícího davu“. Stačilo si koupit lístek na menší loď, která tam a zpět jede párkrát za den. Původně jako náhradu za výlet na Sark, jenže náhrada se ukázala být víc než povedená! Ostrov Herm je kouzelný, jen se o něm, na rozdíl od Sarku skoro nic neví. Auta po něm taky nejezdí a lidi skoro nepotkáte. Po Hermu se chodí. Cesta s nádhernými výhledy vede kolem dokola a dvě se uprostřed kříží. Po přistání lodi na Hermu pohled zpět:

Jedna strana ostrova je oblíbená mnoha druhy ptáků, např. ústřičníky.

Na druhé straně ostrova jsou zase zálivy s plážemi jak v Karibiku. (Na menhiry a dolmeny na vzdálené špičce ostrova už ani tady nezbyl čas.) Při hodně nízkém odlivu loď odjíždí z jiného místa.

9. května 2024 jsem se vracela z Guernsey zpět na Jersey – v den výročí osvobození ostrovů v roce 1945. Na obou ostrovech se konaly velké oslavy, jako každý rok. Pro nás skončila druhá světová válka ve stejnou dobu, jenže na rozdíl od Normanských ostrovů řada našinců občas ani neví, proč je den pracovního volna. Na všech Normanských ostrovech byly jak veřejné budovy, tak soukromé domy vyzdobené od začátku května a lidé se scházeli na řadě venkovních koncertů či u společných posezení.

Trajekt z Guernsey zpět na Jersey vyplouval tohoto dne po obědě. Vrcholná sváteční atmosféra byla vidět na obou ostrovech. Hochům všeho věku to v uniformách moc slušelo.

Doufám, že vás informace o málo známých Normanských ostrovech potěšily.