Nádherná nešťastná země – Myanmar (Barma)

Otevírala svou náruč nadšeným návštěvníkům jen pár let. Před rokem po volbách provedla barmská armáda převrat. V odvetu za protesty nastalo peklo, které dodnes trvá,

Dlouho světu uzavřená země otvírala svou náruč nadšeným návštěvníkům jen pár let. Před rokem po volbách, které vyhrála strana premiérky Su Ťij, provedla barmská armáda převrat. V odvetu za protesty zemřely tisíce lidí, statisíce jsou na útěku, v exilu, v táborech, Su Ťij uvězněná, země rozvrácená.

Když jsem se ke konci roku 2010 vydala do Barmy a Laosu, které se nedlouho předtím světu otevřely, občas se někdo divil, kam že to bude. Moc se o nich nevědělo a žádné davy se tam nevydávaly. Bylo možné tyto země poznat ještě málo turismem poznamenané. Pak se to rychle změnilo a zejména Barma se stala cestovatelským hitem – jen do loňska. Zmar země se stále stupňuje.

Etnicky pestrou zemi Britové nazvali Barma podle zdejšího nejpočetnějšího etnika. V roce 1989 si zvolila jméno nové. Jeho podoba nebyla v době naší návštěvy ještě úplně ujednocená (Myanma, Myanmar) ani obecně zažitá. To na vysvětlenou, že ji mám ve vzpomínkách uloženou jako Barmu.

Země s obrovským nerostným bohatstvím, krásnou přírodou, bohatou historií a udržovanými tradicemi. je posetá zlatými chrámy. Naprostá většina obyvatel vyznává théravádovou formu buddhismu. S buddhismem se tu prolíná původní animistická víra – každý objekt má svého ducha – nata. Natové mají různou podobu a v buddhistických chrámech vždy své místo. Náboženství je všudypřítomné.

Lidé v Barmě chodí tradičně oblečeni – ženy i muži nosí dlouhou sukni lodži a ženy si natírají tváře pastou tanaka na ochranu proti slunci a pro zkrášlení.

Na území Barmy vznikaly státní útvary od doby železné. První velkou barmskou říší byl v 11. století Bagan (UNESCO). Po 230 letech „zlatého období“ Bagan rozvrátili Mongolové a rozsáhlá oblast s tisíci chrámy, kláštery a pagodami byla opuštěna. Je to fascinující místo, které se může plně měřit se známým kambodžským Angkorem. Baganská zlatá pagoda Shweizigon se stala vzorem pro stavbu všech dalších.

Nedaleko Baganu se tyčí do výšky 1520 metrů vyhaslá sopka Poppa. Na jejím vrcholu byl postaven komplex buddhistických staveb, ke kterým je třeba (bosky jako ve všech náboženských objektech) vystoupat 820 schodů, a to za asistence mnoha opic.

Bago bylo centrem druhé velké barmské říše, ovšem Barmánci se tu o moc přetahovali s Mony. Ti na těchto místech měli své království s vrcholným obdobím v 16. století. Stúpa monumentální zlaté pagody Shwemawdaw byla v době naší návštěvy pod lešením a tak záběr na něco jiného: jako ve všech chrámech stojí i zde kolem dokola ústřední stúpy malé oltáříky, patřící jednotlivým dnům týdne. Každý člověk se vždy pomodlí i u toho „svého“ podle dne, v jakém se narodil. Od něj se odvíjí základní nit jeho osudu. Na vykládání osudu si zde potrpí všichni, a rovněž kroky vlády předchází porada s astrologem.

V polovině 18. století získali Barmánci trvale vedoucí postavení mezi zdejšími etniky. Místo, kde zvítězili nad Mony, nazvali Yankoun (konec boje). Britové mu později říkali Rangún (dnes je to Yangon) a ustavili jej hlavním městem. Na jezeru Kandawgyi trvale kotví královská loď.

Pagoda Botataung s Buddhovými vlasy je zlatá, až oči přechází. Uvnitř je dutá a lze jí celou projít. 

Symbolem Yangonu  je pagoda Shwedagon, obklopená mnoha svatyněmi. Pagody jsou v Barmě obecně rozlehlé, ale tato svou rozlohou nemá obdoby. Její komplex zabírá celý velký kopec. O životě zdejších lidí, kteří sem míří zejména odpoledne a navečer, mnoho vypovídá.

Vysoko v horách na jih od Yangonu se nachází hlavní barmské poutní místo – Zlatá skála – pozlacený viklan, na jehož vrcholu stojí zlatá stúpa. Podle legendy udržuje viklan svou rovnováhu díky přesně uloženému Buddhovu vlasu ve stúpě. To, co jsme tu viděli, bylo za dne úchvatné, večer pak naprosto strhující – za svitu mnoha ohňů jako nějaký prastarý pohanský obřad. Natové nechyběli.

Tři anglo-barmské války v letech 1824–1885 ukončily nezávislost Barmy. Ještě ale během druhé se na barmský trůn dostal král Mindon, nejpokrokovější barmský panovník, který vešel i do legend. Založil poslední královské hlavní město Mandalaj (UNESCO), rovněž na břehu největší řeky Irrawáddy (jako Bagan). Z mnoha zdejších pokladů:

Pagoda Kuthodaw z 19. století byla se 729 kamennými deskami a na nich zapsaným celým buddhistickým kánonem známá jako „největší kniha na světě“. Pro každou „stránku“ byl postaven jeden domeček. V roce 1913 ji trumfla pagoda Sandamuni „ještě větší knihou“ = 1774 pagodkami s kamennými deskami a buddhistickým kánonem na nich.

Pagoda Mahamuni je slavná kvůli velice staré soše Buddhy, kterou od 18. století všichni příchozí pokrývají stále novými zlatými plátky. Tím narostla na objemu o 15 cm na všechny strany. Každý den přibývají další a další lístky a socha stále více boubelatí. Plátky zlata proložené speciálním papírem, aby se neslepovaly, se prodávají po 100 kusech.

 V okolí Mandalay se nachází tři historická královská města: Amarapura, Sagaing a Inwa (kdysi Awa). V Amarapuře (UNESCO) mají přes kilometr dlouhý most U Beins pro pěší z 1060 týkových sloupů přes mělké jezero Taungthaman,  

 Sagaing (UNESCO) je další duchovní centrum země. Kamenná schodiště vedou okolo stovek stúp, chrámů a klášterů, a okolo meditujících mnichů na Sagaingskou horu s mnoha úchvatnými objekty.

 Inwa (UNESCO) byla postavena na umělém říčním ostrově a jezdí se po ní jen koňskými povozy. V dřevěném klášteru na 267 mohutných týkových sloupech Bagaya Kyaung odpočíval v zahradě malý Buddha.

V Heho v Šanském státě byl trh jak ráj etnografa. Kromě vlastních Šanů, druhého nejpočetnějšího etnika v zemi, tam bylo mnoho lidí dalších etnik (v Barmě je celkem 135 oficiálně uznávaných etnik). 

Cestou k jezeru Inle jsme se stavili v dřevěném klášteruShwe Yaunghwe Kyaung s unikátními výzdobou v cihlové svatyni.

 Jezero Inle (22 km dlouhé a 11 km široké, ve výšce 875 m) je jedno z nejkouzelnějších míst v Asii jaké znám. Je obklopené Šanskými horami se stovkami buddhistických svatyní a se 17 vesnicemi etnických Inthů („dětí jezera“). Inthové dále žijí ve vesnicích na jezeru, v dřevěných domech na vysokých pilotech. Na plovoucích ostrovech vytvořili z vodních hyacintů, půdy a bahna úrodná pole, ke dnu připevněna bambusovými tyčemi.

Jako rybáři prosluli Inthové veslováním nohama. Vestoje lépe do mělké vody vidí na ryby i na podvodní řasy a hyacinty, do kterých by se loďka a sítě mohly zamotat. Ryby chytají pomocí sítí na bambusových rámech.

Výhled z jezerní hotelové chatky na kvetoucí lotosy.

Projeli jsme po jezeru řadou vesnic na vodě a viděli, čím vším se tu lidi živí. Jenom tkalcoven je na jezeru asi 200. Některé zpracovávají vlákna ze stonků lotosu. Náboženský komplex pagody Phaung Daw Oo ve velké vesnici Ywama je asi nejposvátnější šanský buddhistický objekt. Uchovává 5 sošek (již k nepoznání nabobtnalých polepováním zlatými lístky), které se jednou ročně během zdejšího nejvýznamnějšího svátku plaví po jezeru na zlatých lodích.

Byli jsme svědky začátku iniciačního obřadu mladého chlapce. Pro chlapce, který se má stát v klášteru novicem (na nějaký čas jako každý muž či natrvalo), uspořádá jeho rodina velkou slavnost, při které jezdí po okolí a navštěvuje všechny příbuzné.

Moc nás potěšila návštěva rodiny etnika Palaung z etnické skupiny Kajaové, jejichž ženy jsou proslulé „žirafími krky“. (Četla jsem v našich časopisech mylnou informaci, že „dlouhokrcí“ jsou Karenové. Ti se ale zdobí zcela jinak. Spletlo je asi to, že Kajaům se někdy říká „Red Karenni“ – nikoli ovšem „Red Karens“. Důkladně jsem to na místě konzultovala).

To byla vzpomínka na nádhernou zemi Barmu-Mynamar, která teď moc trpí. Držme ji palce! Vždyť přece všechno je to jeden svět, náš svět.