Srdce bolí při pohledu na záběry z Marrákeše a z rostoucího počtu obětí. Kvůli poničeným cestám se pomoc dostává jen pomalu do blízkosti epicentra zemětřesení v pohoří Atlas. Přináším vzpomínku na dnes těžce zkoušené Maroko.
Ve středu země leží města Fes, Meknes a Marrákeš, která spolu s přímořským Rabatem tvoří čtyři královská města, sídelní města vládců marockých královských dynastií. Jsou centrem marocké historie a marockého kulturního dědictví. Na jihu a na východě země začíná nekonečný prostor Sahary.
Vnitrozemní horská pásma pohoří Atlas obývají Berbeři, původní a dodnes majoritní marocké etnikum (Arabové jsou početně až druzí). V horách se nacházejí četné oázy, vesnice s medínou (staré město), hliněná opevnění – kasby (opevněné obytné domy) a ksary (opevněné vesnice s hradbami). Právě tato do nedávna kouzelná místa jsou zemětřesením nejpostiženějšími částmi země.
Také ve městech jsou medíny s hradbami, věžemi, branami (báb) a citadelami (kasba). Kasby ale jsou odlišné od berberských a postupně se z nich staly paláce. Městské domy se nazývají riády neboli dary – z ulice mají pouze vchod, uprostřed centrální nádvoří a vnitřní zahradu.
Zatím nevíme, jak dopadla jedna z nejkrásnějších berberských vesniček v pohoří Atlas Ksar Ait Benhaddou, kdysi postavená na staré karavanní cestě do subsaharského Mali a později zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Či proslulá kasba Telouet, oáza Skúra, kasba Taúirt u Varzázatu, oáza Tinerhir. A další, mnohé malebně obklopené palmovými háji.
V předhůří Velkého Atlasu nedaleko Marrákeše, s výhledem na zasněžené vrcholky jsou další nádherné partie jako údolí Urika, či kaskády Uzúd, nejvyšší vodopády v Maroku (110 m).
Marrákeš (na seznamu UNESCO), město okrové barvy s výhledem na vrcholky Vysokého Atlasu, bylo založené v 11. století jako poslední ze čtyř marockých královských sídelních měst. Nová část města odolala zemětřesení mnohem lépe. Starší vidíme v televizních záběrech bohužel značně poškozenou.
Něco milého, když už je tak smutno: Marrakéš má mnoho zahrad. Proslulá a hojně navštěvovaná je zahrada Majorelle. Tu založil a vytvářel po desítky let francouzský malíř Jacques Majorelle (1886–1962) a později ji zakoupil a na její údržbu dohlížel slavný francouzský návrhář Yves Saint Laurent.
Zemětřesení ničilo Maroko i dále od epicentra, v různé míře po celé zemi.
Casablanca je největší město Maroka a druhé největší město Afriky. Celkové poškození tohoto města bude menší i proto, že Casablanca v dnešní podobě vznikla až na počátku 20. století. Je to bílé moderní město s ohromnou mešitou Hassana II., druhou největší po mešitě v Mekce. Byla postavená v roce 1993 u příležitosti 60. narozenin tehdejšího krále Hasana II. Král si přál, aby jeho mešita měla nejvyšší minaret na světě – a stalo se! Měří 210 metrů. Z televizních záběrů je vidět, že stále stojí.
(Jako celoživotní filmový fanda mám jméno „Casablanca“ navždy spojeno se slavným stejnojmenným kultovním filmem. Kouzelné „hlášky“ z filmu z roku 1943 žijí dodnes. Více nejen o dramatických okolnostech filmu a doby, do které byl jeho děj zasazen, ale vůbec o Maroku, poskytuje kniha „Příběh Arábie“. Z ní pochází i mapka na začátku článku.)
Další královské město jménem Fes (na seznamu UNESCO), založené v 9. století, později významně ovlivnili imigranti z andaluské Córdoby a z tuniského Kairuánu – tehdy dvou nejvýznamnějších měst islámského světa. Obě skupiny sebou přinesly prvotřídní řemeslný um, obchodnickou zkušenost a všestrannou kulturu. Město se rozvíjelo i za všech následných marockých královských dynastií.
Ve 14. století vytvořila židovská komunita ve Fesu první mellah (židovskou čtvrť) v Maroku. Židovská komunita byla a je významnou součástí marocké historie a kultury. Židé se sem dostali v několika vlnách. První byli uprchlíci z Judeje po protiřímských povstáních let 70–135. Další velká byla vlna španělských Židů, vyhoštěných po roce 1492 dekrety Izabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského po pádu Granady. V řadě profesí dosáhli vysoké úrovně od lékařů po řemeslníky. Během druhé světové války marocká monarchie zachránila statisíce Židů, jak marockých, tak příchozích uprchlíků, před deportací do vyhlazovacích táborů v Evropě.
Medína ve Fesu je největší marockou medínou a jedním z největších funkčních středověkých měst na světě. Proslulé jsou zejména zdejší barvírny a koželužny, výroba koberců, zpracování kůží.
V medínách měst se bydlí, žije, pracuje, obchoduje. Kéž tomu tak je brzy opět !
Rabat je hlavní město Maroka. Leží na obou březích řeky Bou Regreg, v jejím ústí do Atlantického oceánu. Kolem zdejší medíny se táhnou hradby s mnoha branami, pod hradbami hřbitov námořníků. Dominantou města je Hassanova věž ze 12.století.
Královské město Meknes v podhůří Středního Atlasu bylo hlavním městem země jen 55 let, po dobu vlády svérázného sultána Muláje Ismaila, který ovšem zemi sjednotil a z Meknesu vybudoval nádherné město. Hradby města s monumentálními branami byly dlouhé 25 km, stáje pojaly 12 tisíc koní. Inspirován byl popisem Versailles svého současníka Ludvíka XIV.
Volubilis (UNESCO) bývalo po 200 let hlavním městem římské provincie Mauretania Tingitana. I po vydrancování mramoru jeho budov v 17.století kvůli stavbě paláce Muláje Ismaila v Meknesu, zůstaly – a doufejme, že i po zemětřesení – poměrně zachovalé ruiny římského města se všemi náležitostmi římských měst, a s krásnými mozaikami.
Moulay Idris je posvátné a nejvýznamnějšího poutní místo Maroka, kde je pohřben zakladatel první dynastie panovníků Maroka. Muláj Idrís byl pravnuk proroka Mohameda. Koncem 8. století uprchl z Medíny před pronásledováním Abbásovci, kteří se v té době zmocnili chalífátu a přesunuli jej z Damašku do Bagdádu. Idrís se usadil ve Volubilisu, kde místní obyvatele přivedl k islámu a stal se jejich vůdcem.
Město má v krajině velmi malebnou polohu a leží na dvou pahorcích. Z vyššího je výhled dolů na nižší, jehož hlavní součástí je mauzoleum se zelenou střechou. Vstup dovnitř pouze pro muslimy.
Posledním místem, o kterém se zmíním v souvislosti s marockou katastrofou, je Rissani, protože odtud pochází dynastie Alavitů, která vládne dodnes. Má tu i své vlastní výzkumné středisko. Ze zdejší zawíje (klášter), která je dnes národní svatyní, zahájila dynastie Alavitů svůj mocenský vzestup. Zajímavostí města je, že čtvrtina zdejších obyvatel žije v obrovském ksaru ze 17.století.
Maroku držíme palce, aby se s touto strašnou pohromou co nejdřív vypořádalo, přestože to nebude vůbec jednoduché. Bohužel to nejcennější – lidské životy – vrátit nelze.
Současně totéž je třeba přát Libyi, rovněž severoafrické zemi, jejíž pobřeží Kyrenaiky (část země na východ od zálivu Velká Syrta s centrem Benghází) jen o pár dní později postihla jiná otřesná katastrofa – ničivé záplavy s počty obětí v mnoha tisících. Denně bohužel čísla stoupají. (Libyi jsem věnovala jeden loňský článek zde na blogu, stále ke zhlédnutí.)
