Na návštěvě u příbuzných

Šimpanze, gorily a orangutany, nejbližší příbuzné lidí, známe ze zoologických zahrad. Vydali jsme se za nimi tam, odkud pocházejí.

Lidé patří spolu s orangutany, gorilami a šimpanzi do stejné skupiny zvané hominidé, lidoopi. Máme s nimi DNA shodnou asi z 98 %. Podobají se nám v mnoha ohledech, přitahují nás tím a nemůžeme se na ně vynadívat.

Šimpanzi a gorily žijí v Africe, orangutani dnes již pouze na asijských ostrovech Sumatra a Borneo. Společné mají všichni to, že jsou ohrožování ztrátou svých přirozených prostředí, lovem, pytláctvím a prodejem do soukromí.

Východoafrická Uganda, jedna z deseti zemí světa ležících na rovníku, předvádí mimořádnou škálu přírodních scenérií. Nachází se v ní většina z tzv.velkých afrických jezer, včetně největšího z nich – Viktoriina, které je skoro tak velké jako naše země. Z Viktoriina jezera (neboli jezera Ukerewe) vytéká pramen Nilu. Mezi další ugandské přírodní pozoruhodnosti patří několik fantastických pohoří, kráterová jezera, vodopády, tropické deštné pralesy, a zasahuje sem Velká příkopová propadlina s rozsáhlými savanami.

Koncentrace zvěře je tu obrovská a škála afrických zvířat, která lze v Ugandě potkat, nesmírně široká. Vyskytují se tu i africká zvířata výjimečná – dva druhy lidoopů v jejich přirozeném prostředí: šimpanzi, a největší primáti na světě – horské gorily. Na ně i na celou Ugandu nám zůstaly báječné vzpomínky.

Ugandský národní park Kibale je krajina s typickým horským lesem a tropickým listnatým lesem. Největší zdejší atrakcí jsou ŠIMPANZI – inteligentní společenští tvorové, kteří se dorozumívají širokou škálou zvuků a postojů, a mají nejbohatší mimiku ze všech živočichů. Umí používat nástroje a také si je umí vyrobit. Žijí v tlupách o 20–100 jedincích, vedených nejsilnějším samcem. Šimpanzi a jim blízcí, ovšem povahově neskonale kladnější bonobo, žijící ve střední Africe (někdy zvaní také šimpanzi bonobo), jsou nám lidem příbuzní nejblíže. S lidmi mají společných skoro 99 % DNA. Lidem se podobají šimpanzi i v tom, že to nejsou vždy jen přátelští tvorové. Jak ke členům jiné tlupy, tak i k lidem.

Pod dozorem strážců národního parku Kibale jsme procházeli divokým porostem a šimpanze ve volné přírodě opravdu několikrát zahlédli. Jenže se míhali mezi stromy a fotografie za moc nestály. Ve chvíli, kdy jsme si řekli, že už toho máme dost a že se vrátíme, přes lesní cestu blízko nás postupně přeběhlo několik členů šimpanzí tlupy.

Zato jsme se důkladně s nimi mohli potěšit v Šimpanzí záchranné stanici na ostrově Ngamba na jezeru Victoria. Od roku 1998 je útulkem pro šimpanze vytržené z jejich původního prostředí – týrané, kupované a prodávané, často určené na maso do kuchyně, ale zachráněné organizací Uganda Wildlife Authority. Většinou vykoupené od překupníků zvířat.

Jsou zde umístěni jedinci, kteří ztratili šanci na přežití v divočině. Na ostrově porostlém deštným lesem žijí zcela svobodně, a svobodně a rádi si přicházejí několikrát denně na pravidelné krmení ovocem a zeleninou k plotu, přes který jim ošetřovatelé potravu hází. Prostor pro personál, vědecké pracovníky a návštěvníky je oddělen od šimpanzů vysokým drátěným ohradníkem pod proudem, protože šimpanzi na rozdíl od goril nejsou žádní „dobráci“, vzhled klame. Ale takhle z dálky, jak jsme je mohli pozorovat, byli kouzelní.

Před sto lety žily v pralesích a na savanách Afriky asi dva miliony šimpanzů. Dnes jich žije v původním prostředí méně než desetina a jejich počet se neustále snižuje. Ve spojitosti se šimpanzi se nelze nezmínit o Jane Godallové, anglické bioložce, která se proslavila výzkumem šimpanzů v jejich přirozeném prostředí. Je nejznámější z Evropanů a Američanů, kteří výzkumu a ochraně šimpanzů zasvětili svůj život. Je autorkou několika knih, a i přes svůj věk (narozená roku 1934) je trvale aktivní. Českou republiku navštívila několikrát – naposledy v květnu 2024, kdy se stala kmotrou gorilí samičky narozené v pražské zoo. Vybrala jí jméno Gaia, kterým je v řecké mytologii nazývána bohyně Země i samotná planeta Země.

HORSKÉ GORILY žijí pouze ve dvou národních parcích – v NP Bwindi, který patří Ugandě, a v národním parku na hranicích Ugandy, Rwandy a Konga, který se v Ugandě jmenuje Mgahinga. V každém z nich žije několik set jedinců.

Poznámka: gorily, které známe ze zoo, jsou jiný a menší druh – gorily nížinné. Pocházejí z jiných částí Afriky – z Afriky západní a střední.

Do národního parku Bwindi za horskými gorilami jsme jeli až do samého jihozápadního cípu země, do městečka Kisoro na úpatí nádherného vulkanického pohoří Virunga (na seznamu světového dědictví UNESCO). Uganda se o něj dělí s Rwandou a Kongem. Kisoro leží jen pár kilometrů od hranic s oběma státy.

Cestou jsme přejeli přes rovník ze severní polokoule na jižní, minuli mnoho vesniček a pár jezer, a už se před námi rýsovaly sopky pohoří Virunga.

(Mimochodem – víte, jak na místě s přesností na metr poznáte, že jste na rovníku? Musíte mít lavor, v jehož středu je vyvrtaná dírka. Lavor držte nad zemí a nechte vodu z lavoru vytékat ven. Pohybujte se a uvidíte, že vír se na sever od rovníku točí na jinou stranu, než na jih, a že úplně na rovníku voda teče přímo dolů a vír se vůbec netvoří.)

V Kisoru rozhodně stojí za zmínku hotel Travellers Rest v koloniálním stylu, místní legenda. V šedesátých letech 20. století tu často pobývala Dian Fosseyová – a kdo by zase o ní neslyšel, když se jedná o horské gorily! O hotelu, s jehož majitelem byli dobří přátelé, říkala, že je jejím druhým domovem.

Americká bioložka Dian Fosseyová se po18 let se zabývala studiem horských goril. Zde v pohoří Virunga v roce 1967 založila výzkumnou stanici Karisoke a vedla kampaň proti pytláctví a za záchranu goril. Dne 26. prosince roku 1985 byla ve své chýši nalezena zavražděná. Vražda zůstala neobjasněná. Její kniha Gorily v mlze vyšla dva roky před její tragickou smrtí a podle knihy byl roku 1988 natočen stejnojmenný film. Roli Dian Fosseyové v něm ztvárnila Sigurney Weaver.

Národní park Bwindi (na seznamu UNESCO) se nachází na jedné z nejsouvislejších lesních oblastí východní Afriky. Žije v něm asi polovina světové populace horských goril. Druhá polovina v nedalekém výše zmíněném národním parku na pomezí Ugandy, Rwandy a Konga.

Odborníci k roku 2018 odhadli, že žije zhruba 1000 jedinců horských goril, z nichž přibližně 60 % je pohlavně zralých. Díky ochraně populace horských goril vzrůstá. Gorila horská byla dlouho dobu považována za kriticky ohrožený druh, ale od roku 2018 ji Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) řadí mezi „pouze“ ohrožený druh.

Tlupy horských goril, které jsou zvyklé na pravidelné návštěvy lidí, dobře prospívají a obavy, že jsou rušeny, nejsou na místě. Gorilí turistika naopak velmi přispěla k jejich ochraně. Vysoké poplatky za návštěvu horských goril jdou přímo organizaci Uganda Wildlife Autority na ochranu a výzkum goril. Dvacet procent vybrané částky dostávají místní komunity (to platí pro obyvatele všech národních parků po celé zemi), a jsou tak k ochraně goril motivovány. Pytláctví skoro vymizelo. Místní lidé si uvědomují, jaký mají ve své zemi poklad.

Horské gorily tvoří uzavřené rodinné skupiny o 2–35 zvířatech, které vždy vede dominantní samec, označovaný podle barvy srsti na zádech „silverback“ (“stříbrný hřbet“). Bývá otcem většiny nebo všech mláďat.

Gorila je největší a nejmohutnější druh primáta. Je to velmi jemné, inteligentní a společenské zvíře, které – není-li vyrušováno, vede klidný a mírumilovný život. Je býložravec. Gorily horské jsou výrazně mohutnější než nám ze zoo známé gorily nížinné. S lidmi mají gorily společných až 98,5% genetického materiálu. Prý se umí také smát. Jen mají jinou kulturu, chování a způsob života.

V NP Bwindi byly v době naší návštěvy účastníkům „gorilích safari“ k dispozici 4 gorilí rodiny – skupiny goril, které si na přítomnost návštěvníků zvykly. Uklidňuje je zřejmě i to, že turisty doprovází jejich stálí „ošetřovatelé“, které už dobře znají. I tak ale pro návštěvu goril platí dlouhý seznam velmi přísných pravidel. Počet návštěvníků, kteří mohou jednu gorilí rodinu v jeden den (nanejvýš na 1 hodinu) navštívit je omezen na 8 osob. Pro návštěvu goril (tj. návštěvu konkrétní rodiny) je proto třeba si měsíce předem zakoupit povolenky k návštěvě. Jejich cena je logicky proto hodně vysoká.

Za „naší“ rodinou jsme šli přes 2 hodiny (někdy prý to trvá výrazně déle, protože gorilí rodiny se stále přemisťují), a to cestou-necestou divokým porostem šikmo svahem po strmých kopcích. Pěkný záhul, ale všechny útrapy byly v momentě, kdy jsme k nim konečně došli, rázem zapomenuty.

Gorily si nás nijak zvlášť nevšímaly, nebo to aspoň dělaly. Občas ale bylo vidět, že se dívají, jestli se díváme. Mladší jedinci a samice lezli po stromech, mohutný samec, který na strom nevyleze, něco zarputile dobýval z kmene stromu. Druhý samec ležel v křoví opodál, občas se na nás podíval a pak vstal, prošel těsně okolo nás a zmizel v hustém porostu. Podobně prošly jak tety zabrané do hovoru metr od nás dvě samice, jako bychom nebyli. To pak těžko dodržujete stanovený minimální odstup!

Byly to senzační chvíle a všichni jsme se shodli na prvotním pocitu po příchodu ke gorilám, že jsme chtěli podat ruku první gorile a představit se.

ORANGUTANI v současné době žijí již jen na dvou ostrovech jihovýchodní Asie – na Borneu a Sumatře. Dlouho odděleně, a proto existují dva různé druhy – orangutan bornejský a orangutan sumaterský – které se od sebe v některých rysech liší. Životním prostorem obou jsou pralesy, o které masovým kácením stále více přicházejí.

Tři čtvrtiny ostrova Borneo, po Grónsku a Nové Guinei třetího největšího ostrova na světě, patří Indonésii. Indonéská část strova Borneo se nazývá Kalimantan. O zbytek Bornea se dělí sultanát Brunej a malajsijské státy Sabah a Sarawak. Po celém Borneu se nachází obrovská škála rostlin a živočichů, z nichž mnohé jsou endemické. Těmi jsou i bornejští orangutani. Všechny přírodní krásy ostrova, včetně její zvířeny, jsou v ohrožení. Cenné tropické dřevo mizí nejen kvůli vlastní tržní hodnotě, ale také zde, jako v sousedních zemích, kvůli jiné ekonomicky lákavé záležitosti – palmě olejné. Borneo je navíc bohaté na ropu, zemní plyn, uhlí, zlato či diamanty.

Na počátku 19. století byli orangutani terčem masových odstřelů, koncem 20. století nastal zase hromadný odchyt živých orangutanů, protože se stalo módou mít je jako domácí mazlíčky. Dospělé zvíře bylo těžké zajmout, a proto lidé zabíjeli matky, jichž se mládě pevně drží. V zajetí se orangutani dožívali nízkého věku, anebo proto, že v dospělosti byli těžko ovladatelní, bylo třeba „mazlíčky“ neustále doplňovat. Tento způsob odchytu se nelegálně praktikuje dodnes – žádaní jsou v asijských zemích a také v USA.

Některé z domácností odstraněné či jinak získané orangutany se podaří zachránit a vrátit do přírody. K tomu je ale třeba je pak několik let převychovávat a často i léčit v záchytných a rehabilitačních střediscích. Také orangutanům turismus přispívá přežít. Nejen ekonomicky, ale také šířením osvěty.

Setkání s orangutany byla kouzelná, vůbec se nám od nich nechtělo. Geneticky jsou nám lidem sice nejblíže šimpanzi a orangutani o zlomek procenta DNA méně, ale zato mají mnohé lidštější projevy. Stejně jako lidi nemají na zadku ztvrdlou kůži. Umí se rychle učit, umí hvízdat, páří se čelem k sobě a mají při tom rádi soukromí (což jsme k našemu překvapení pak dokonce mohli potvrdit – viz dále). Stejně jako šimpanzi se umí smát či vyrábět si některé nástroje.

Na Kalimantanu jsme se postupně vydali do dvou středisek, která se věnují rehabilitaci orangutanů - do Camp Leakey a do Pondok Tangui. V obou je po prodělaném traumatu připravují na návrat do pralesa.

Většina dopravy na Kalimantanu se odehrává na řekách. Z říčního přístavu městečka Kumai, kam naše malá parta dojela po jedné z mála silnic, jsme dále pokračovali lodí zvanou klotok. Jedli a spali jsme na palubě, v podpalubí nám posádka velmi chutně vařila. Našim cílem byl národní parkTanjung Puting. Sama cesta do něj byla skvělá.

K té vší kráse kolem dokola jsme ještě měli štěstí, že jsme při průjezdu rozsáhlým mangrovým porostem zahlédli jiný bornejský endemit – opice jménem kahau nosatý. Samičky mají nosíky malé a špičaté, zato dospělí samci mohutné a převislé. Samičky upřednostňují samce s co největším nosem, jsou pro ně sexuálně přitažlivé.

Rehabilitační středisko Pondok Tangui. Orangutani žijí volně, ale jsou pravidelně přikrmováni, a proto se na místa přikrmování ochotně dostavují. Pro potěchu svou – i přihlížejících návštěvníků. Nejprve se vždy nakrmí zdejší dominantní samec, pak teprve to dovolí ostatním. Krmení právě začalo a na scéně je samec.

Postupně se trousili další orangutani. Jedna samička kupodivu zamířila do našeho středu a dala najevo, že by si dala kokosové mléko. Okamžitě jsem úslužně přiskočila a nádobku s mlékem jí podala. Pro jistotu s ní vyšplhala nahoru.

Najedený velký samec tam stále seděl, po jídle se protahoval a zdálo se, že se nudí.

Netušili jsme, že budeme svědky dramatického příběhu. Přišla samička s mládětem, které chvilku skotačilo po stromech a pak se matce uvelebilo na zádech. Samička s mládětem se zdvořile přiblížila k potravě a tím k samci, který však na rozdíl od ní byl už najeden a přišly na něho zcela jiné touhy. Po samičce se začal sápat. Dítě ji bránilo a my jsme trnuli strachy, aby se mu nic nestalo, protože mu samec občas nějakou ubalil. Nakonec samici, které se dítě stále drželo, za nohu odvlekl do křoví. Byli jsme svědky evidentního znásilnění. Samec se pak za praskotu větví odebral jinam a samička s mládětem se konečně šla najíst.

Další úžasné zážitky s orangutany nás čekaly v rehabilitačním středisku Camp Leakey, které roku 1971 založila litevská vědkyně Birute Galdikas. Orangutani hlídkovali už od přístavního mola a cestou na místo, kde se chystalo pravidelné přikrmování, se snažili upoutat naši pozornost. Potěšení ze setkání bylo na obou stranách.

O kousek dál nás pyšná matka přesvědčovala o tom, že její dítě je to nejkrásnější a nejchytřejší na světě. Dítě stačilo být neustále v pohybu a ještě k tomu občas usrknout tu zleva, tu zprava.

Blížila se doba pravidelného přikrmování a společnost orangutanů narůstala. Monumentálně z lesa vstoupil na scénu samec zvaný „Král“. Nejprve se pozdravil se svou družkou, a pak se usadil opodál. Během čekání na jídlo se oba okázale nudili.Tento den se oběd zpozdil, čekalo se na příjezd šéfky střediska.

Konečně toužebně očekávaný signál k jídlu.

Indonéský ostrov SUMATRA, který také protíná rovník, je šestý největší ostrov světa. Příroda je na Sumatře velice bohatá. V druhém největším indonéském národním parku Gunung Leuser se nachází jedno z posledních útočišť sumatránského tygra, nosorožce, slona, gibonů a dalších zvířat dříve hojných po celé Sumatře. Včetně druhého druhu orangutanů – ORANGUTANŮ SUMATERSKÝCH.

V provincii Severní Sumatra na okraji uvedeného národního parku jsme navštívili středisko pro záchranu orangutanů u městečka BOHOROK. Od roku 1973 pomáhá osiřelým či ochočeným orangutanům v návratu do přírody. Sumaterští orangutani jsou výrazně plašší než bornejští. Nikdy nesestupují na zem, protože tady na rozdíl od Bornea mají mnoho nepřátel-predátorů. K pracovníkům záchranného střediska, které znají a na které jsou zvyklé, si pro vylepšení svého jídelníčku postupně přišly tři samičky. Přikrmování probíhá dvakrát denně, také zde vždy ve stejnou hodinu.

Prosím, už nikdy nemluvte o šimpanzích, gorilách či orangutanech jako o opicích. Nejsou to opice, jsou to hominidé, jako my lidé. Jsou to naši příbuzní.

Všechny fotografie jsou vlastní. Použity úryvky z knih: „Příběh černé Afriky“ a „ O rájích a peklech jihovýchodní Asie“.