Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem se koupala víc než Angelika

Vana je pro mě svatý grál všech lenochů, ztraceným rájem Šangri-La a varhánky na dlaních a chodidlech, z hodin a hodin strávených ve vodě, jsou pro mě důkazem, že nebe na zemi skutečně existuje. A indiáni, ti by Angeliku trumfli.

Pokud bych měla říct, co dělám nejraději na světě, tedy po sexu, odpověděla bych, chodit bosa a koupat se. Jak říká Evžen Huml v Chalupářích o svém zeťákovi, koupe se víc než Angelika a celá Želivka by mohla téct jen pro něj. Tak to je můj případ.

Nevím, jestli s tím nějak souvisí, že jsem narozená ve znamení Ryb, protože ve skutečnosti mě hluboká voda děsí a plavec jsem více než špatný.

Dokonce tak špatný, že jenom vzpomínka na hodiny plavání na základní škole, je moje trauma a abych byla upřímná, nejenom moje. Nikdy, opravdu nikdy, bych dobrovolně neskočila do bazénu z bloku, i když mě z něj tahaly učitelky z vody za ruce a já při tom hlasitě řvala. Splývat jsem se nenaučila a hlavu bych nepotopila pod hladinu, ani pod pohrůžkou smrti. Nutno říct, že až po velmi dlouhé době výcviku jsem pochopila vychytávku, že prsa se plavou s prsty pevně sevřenými k sobě.

Možná, že to má co do činění s geneticky předaným strachem z vody po otci, kterému kartářka v mládí předpověděla, že se utopí. Což se málem vyplnilo na vojně, kde se topil pod jezem a celý život mu v jedné jediné minutě proběhl před očima. Historku s mnoha variacemi, jak se s ním voda točila a bojoval o život, ale nakonec se vzepřel osudu a mocnými tempy jako hrdina vyplaval nad hladinu, jsme slyšeli tisíckrát, a mojí důvěře příliš neprospěla.

A tak jsem strávila celé dětství v bezpečné náruči smaltované vany, kde jsem sála žínku.

Neptejte se mě, proč jsem to dělala, protože to netuším, a dokonce to nebude ani ten důvod, který mi předestřel Tammy, že jsem intuitivně prováděla sací výcvik, hodný každé správně vychované manželky.

Jenže Tammy je někdy vážně pitomeček a žínku viděl leda tak na obrázku, natož aby pochopil, jakou skýtá zábavu, například, ve snaze ji napustit a udržet v ní vodu.

Každopádně, vana je pro mě svatý grál všech lenochů, ztraceným rájem Šangri-La, a varhánky na dlaních a chodidlech, z hodin a hodin strávených ve vodě, jsou pro mě důkazem, že nebe na zemi skutečně existuje.

Indiáni, aniž by znali svatý grál nebo Šangri-La, by Angeliku trumfli všichni.

Ne, že by se koupali za účelem mytí, však to jsem nedělala ani já. Průzračná jezírka, potůčky, říčky a vodopády, jsou místem společenského setkání, her, dovádění i intimního spojení, a všichni do jednoho, ať mají jakýkoliv věk, se tu mění ve šťastné děti. Voda lidi spojuje, očišťuje nejenom tělo, ale i duši.

Indiáni věří, že voda očišťuje mysl, odplavuje špatné myšlenky, ladí nás a harmonizuje. Voda je ve stálém spojení se Zemí, Sluncem i nebem, v neustále se opakujícím a nikdy nekončícím koloběhu, nestárne a podporuje život bez jakýchkoliv podmínek a předsudků.

Voda tady byla odpradávna a stále ta stejná co pijeme nyní, pili i dinosauři, odpařovala se a znovu padala dolů z nebes, aby naplnila říčky, jezírka i podzemní rezervoáry. Voda má paměť, laská nás i hýčká, osvěžuje naše vyprahlé rty, udržuje naši existenci, je lahodná, probouzí v nás rozkoš i touhu po životě.

Voda se chová ke všem stejně, napojí krále i chudáka, osla i tygra, osvěží orchidej i kořínek plevele, v jasné symbióze s poselstvím pro všechny: „Žij!“

Možná, že bych žínku ve vaně sála dodnes a myslela si, že je vrcholem balneologie, ale chvíli po tom, co jsme se nastěhovali do domu poblíž indiánské rezervace, Tammy mě uprostřed noci vzbudil a kupodivu nechtěl sex. Tedy chtěl, ale ne doma.

Zašeptal, že mi chce něco ukázat a vytáhnul mě za ruku jemně z postele.

Nebudu předstírat, že jsem vyskočila jako laňka, pohodila dlouhými vlasy a ruku v ruce jsme se bosky rozeběhli vlhkou trávou směrem k lesu.

Sice jsem vyskočila, ovšem ne jako laňka, ale spíš s grácií poníka spícího vleže, vlásky jsem pohodila a myslím, že i mrzutě zařehtala. A pak jsem pindala celou cestu lesem, kdy jsem nechtěla běžet, zábly mě nohy, noční košile se mi mokře ovíjela kolem stehen a já Tammyho nenáviděla.

Ten byl však ve svém živlu. Pevně svíral moji ruku, nesl se jako hřebec, úspěšný plemeník, mimořádně atraktivní, s výjimečným genetickým potenciálem a původem po obou rodičích, dobře si vědomý unikátního zbarvení s mnoha zajímavými ornamenty. Několikrát cestou pohodil krásnou jemnou hlavou, s dlouhou lesklou hřívou, jeho tělo se vábivě lesklo a bylo připraveno předat své geny všem úžasným klisnám. A když říkám všem, myslím tím, skutečně všem.

Já vedle něho podupávala jako Shetlandský poník, malý a silný, s pevnými kopýtky, který v sedle uveze i dospělého muže. Snažila jsem si udržet dobrácky mírný výraz a předstírat houževnatost a temperament, být na pohled plnohodnotným společníkem úžasného hřebce, ačkoliv je zřejmé, že jsem spíše vhodná do zápřahu a uplatním se i ve vozatajském sportu.

Jenže, jak už to tak bývá, energie a krása vás strhne, ovine vaše chlupatá kopýtka a široká plece zahalí milosrdným závojem měsíčního třpytu, který zakryje skutečnost a nasvítí zajímavé prvky.

A tak Tammy neviděl vedle sebe klusáčkovat poníka, ale zajímavou klisničku s dlouhou blond hřívou, lehce opoceným chřípím a vztyčenými bradavkami, pohupujícími se v rytmu běhu.

Já neviděla exkluzivního hřebce, ale pana Harapese, v nejlepších letech, vznášejícího se po baletní scéně na špičkách, svlečeného do půli těla, s kalhoty od pyžama zavázanými v pase. Vypadal tak nádherně urostle a sexy, až jsem si začala myslet, že vypadám stejně, a kdo jiný nežli já, by se tu měl vznášet po jeho boku.

Doběhli jsme lesem na břeh jezírka, do kterého dopadal ze skály vodopád a tříštil se na tisíc úlomků po jeho černé hladině.

Tammy mi přetáhl přes hlavu mokrou noční košili, její ozdobný okraj mi vyrval z ucha náušnici po babičce, kterou už jsme potom nikdy nenašli. Já se marně snažila zkřehlými prsty rozvázat uzlík na šňůrce jeho kalhot od pyžama. Po chvilce zápasení ji Tammy netrpělivě přetrhnul a nejsem na to pyšná, ale už jsem mu ji pak nikdy v životě nevyměnila. Kalhoty mu potom několik let velice vratce a rozverně spočívaly samovolně na bocích, a kdykoliv se v ložnici pro něco ohnul, odhalily mu zadní úsměv a já na něho z postele zavolala: „Ku-ku!“

Jenže teď jsme samozřejmě na tyhle úzkoprsé malichernosti nemysleli, vlastně jsme nemysleli vůbec, což byla moje velká chyba. Tammy totiž náhle objal moje stříbřitě nasvícené tělo, pokryté husí kůží i na očních víčkách, pevně ho sevřel a skočil se mnou do vody.

Bylo to moje poprvé v mnoha prožitcích. Poprvé v životě jsem si potopila hlavu, vdechla vodu nosem a na kůži pocítila teplotu vody nižší, než je 27 stupňů. Byl to takový šok, že jsem okamžitě věděla, že se rozvedu, že ho zabiju a že většího kreténa jsem v životě neviděla.

Také jsem si vzpomněla, že můj otec se pod jezem vlastně nakonec neutopil, takže se jeho prokletí zřejmě přenese na prvorozenou dceru.

Věděla jsem zcela jistě, že mým osudem je umřít přímo tady, pod vrcholky Great Smoky Mountains, uprostřed lesa, kam se pomoc nikdy nedostane včas. Nikdy v životě neporodím dítě, nikdy nepocítím, jaké je to sevřít jeho drobné prstíky ve své dlani, neuvidím ho vyrůstat a nikdy mu neukážu svoji rodnou zemi, kde ho česká babička nacpe krupicovou kaší a škubánky.

A pak jsem ve vodě otevřela oči a podívala se do Tammyho rozzářené tváře. Kolem hlavy se mu vznášely dlouhé vlasy, oživlá chapadla krakatice, a miliony drobných bublinek rozpustile zamířilo vodním výrem nahoru k hladině. Vypadal jako kosmonaut plující ve vesmíru a vesele se na mě šklebil.

Měsíční paprsky dopadaly šikmo do vody a nasvěcovaly bok skály, ponořený do jezírka. Tammy na ní ukázal prstem a táhl mě blíž k její stěně.

Skála byla posetá barevnými kamínky, které ve světle měsíčních paprsků lehounce zářily. Vypadaly jako drahokamy. V kamenné stěně byly malé otvory, Tammy do jednoho z nich sáhl a ponořil ruku až po rameno. Vytáhl malý, převázaný uzlíček a vypádloval se mnou nad hladinu, kde jsem se konečně nadechla.

Než jsem mu stačila vynadat, usmál se na mě široce jako dítě a do ruky mi vložil vylovený uzlíček.

„Myslel jsem si, že už tam ani nebude, ale teď je tvůj.“, a rozverně na mě mrkl.

Sevřela jsem ho v dlani a ucítila jemné zabrnění.

Tammy mě políbil, chytil se jednou rukou okraje travnatého břehu, druhou rukou mě podebral pod zadkem, přitiskl k sobě a prudce do mě vnikl.

Držela jsem ho pevně kolem ramen, brnění z uzlíčku v dlani se osmělilo, nejdříve ostýchavě a pak nedočkavě, proplulo po nervech ruky do celého těla. Připadala jsem si jako připojená k elektrickému napětí.  Všechny nervy jsem měla vyburcované k té nejvyšší citlivosti, měla jsem pocit, že jsem nadupaná sopka těsně před explozí.

Cítila jsem všechno tak jako vždycky, ale tisíckrát, milionkrát silněji. Všechny smysly se mi zostřily.

Slyšela jsem zvuky lesa, jako by všechna noční zvířata seděla na břehu, těsně za mojí hlavou. Slyšela jsem tiše ševelit stromy kolem sebe, ale byla jsem zároveň jedním z nich. Vnímala jsem mízu, životodárně proudící v mém těle, cítila jsem kořeny, pevně spojené se zemí, a větve, lehce se pohupující v mírném vánku.

Cítila jsem na těle chlad vody, ale přitom jsem sama byla vodou, byla jsem součástí jejího koloběhu, odpařovala jsem se a současně padala z mraků do náručí země.

Byla jsem voda, byla jsem skála, byla jsem příroda, byla jsem měsíční svit, a to všechno v jednom jediném okamžiku.

Uzlíček v mé dlani zesílil brnění a v tu chvíli jsme s Tammym dosáhli vrcholu.

Šťastně jsme se rozesmáli a objali.

„Otevři ten balíček.“, zašeptal Tammy a opatrně mi rozevřel dlaň.

„Není v tom, doufám, nějaká mrtvolka, nebo kostička?“, řekla jsem tiše.

„Je to kámen, ale je zvláštní a dá se najít jenom v jezírku. Skála ho někdy sama pustí na dno, ale kdybys ho chtěla z její stěny vydolovat, nedokázala bys to ani za tisíc let. Našel jsem ho jako kluk a schoval do skály. Víš, my indiáni věříme, že voda podporuje život v jakékoliv formě. A tyhle kameny mají zvláštní schopnost. Když ho těhotná žena sevře v dlani, ukáže, jestli čeká chlapce, nebo holčičku. Jenže funguje jen v tomhle jezírku.“, pronesl klidně.

Zalapala jsem po dechu.

„To je tady jako nějaké jezírko plodnosti, jo?“, řekla jsem nevěřícně.

Ve vodě sebou plácla větší ryba.

„Je, jen se koukni, jak jsou tu ryby velké a tlusté. Jsou přežrané spermiemi.“, Tammy se hlasitě rozesmál.

„Fuj, když si vzpomenu, že jsem si dvakrát lokla!“, a plácla jsem Tammyho přes hrudník.

Můj muž mě sevřel pevněji.

„Nepodíváš se, jakou má kámen barvu?“

„Nebude mít žádnou, protože určitě tady po tom vodním šoku, nikdy v životě neotěhotním!“, zasmála jsem se.

„Otevři to a koukni se. Tmavě zelená znamená holka a žlutohnědá, že to bude kluk.“

Opatrně jsem rozbalila balíček a nakoukla dovnitř. Opravdu tam byl oválný, lesklý kamínek.

„Sevři ho v dlani, já zavřu oči. Ať mám překvapení.“, řekl Tammy.

Kamínek začal vydávat slabé brnění.

Ponořila jsem ruku do vody a stiskla ho pevně v dlani.

„Tak jo, koukni se, určitě to bude kluk.“, zašeptal Tammy se zavřenýma očima.

Pootevřela jsem dlaň a v náhlém popudu vyhodila kamínek vysoko k obloze, přímo nad naše hlavy.

„Co blázníš?“, vystartoval Tammy a napřáhl paže do výšky, aby ho zachytil.

Jenže dolů nic nespadlo. Ani na nás, ani do okolní vody, nebo trávy.

Vypadalo to, že ho navždy pohltila noční obloha a stal se součástí světýlek tam nahoře.

„Popravdě, ani to vlastně vědět nechci. Já na tyhle vaše blbostičky prostě nevěřím.“, a cvrnkla jsem Tammyho do nosu.

Nikdy jsem nepřiznala, že jsem při výhozu koutkem oka zahlédla tmavě zelený záblesk, nádherně zelené malé mihnutí, při odlesku Měsíce.

Anežka se nám narodila přesně za devět měsíců.

Howgh.

 

Autor: Danka Štoflová | čtvrtek 8.2.2024 8:41 | karma článku: 44,68 | přečteno: 6399x
  • Další články autora

Danka Štoflová

Bukake salónek po Magnesia Litera

Přípravy na vyhlášení cen Magnesia Litera byly velkolepé. Chtěla jsem zářit, vypadat krásná a štíhlá, zkrátka jako bývají hollywoodské hvězdy na červeném koberci, ačkoliv nejsem ani jedno.

6.5.2024 v 9:55 | Karma: 40,17 | Přečteno: 5376x | Společnost

Danka Štoflová

Strach po indiánsku

Strach je náš věčný průvodce. Je to náš společník, spává s námi, sedí nám po boku, svírá nás a objímá. Není krutý ani zlý, jen trvalý. Indiáni mají svůj způsob, jak se s ním vyrovnat.

24.4.2024 v 8:45 | Karma: 44,02 | Přečteno: 4463x | Společnost

Danka Štoflová

Žeton štěstí od šamana

Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.

5.4.2024 v 9:27 | Karma: 43,00 | Přečteno: 3553x | Společnost

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma: 43,50 | Přečteno: 4550x | Společnost

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma: 45,36 | Přečteno: 8153x | Společnost
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Další vlna míří na Moravu

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  20:35

Přes Česko prochází velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Další vlna míří na Moravu

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  20:35

Přes Česko prochází velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Nejbohatší britská rodina dostala čtyři roky vězení za vykořisťování služebnictva

21. června 2024  20:11

Členové jedné z nejbohatších britských rodin dostali několikaleté tresty vězení za vykořisťování...

Jak Češi a Poláci rozhodli boj o Bílý dům. Vytočil je Fordův úlet

21. června 2024

Premium Amerika se chystá na první prezidentskou debatu dvou starců, a tak v médiích ožívají vzpomínky na...

Pavel se sejde s Fialou, Babišem a Havlíčkem. Budou řešit bezpečnost

21. června 2024  19:57

Prezident Petr Pavel v úterý v poledne přijme na Pražském hradě premiéra Petra Fialu (ODS). Podle...

  • Počet článků 117
  • Celková karma 42,40
  • Průměrná čtenost 6818x
Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Dopisuji knihu pro děti -
INDIÁNSKÉ POHÁDKY NA (NE)DOBROU NOC
Příběhy jsou lehounce strašidelné, zábavné, trochu výchovné a snažím se v nich předat to, co často zapomínáme - lásku k přírodě, k lesu, úctu k vodě a životu samému. Děti jsou největším bohatstvím každého národa, hýčkejme je.


Třetí dotisk mojí knihy je 31.5.2024 - moc si vážím Vaší přízně. A moc krásně mi píšete, jen nestihnu všem odpovědět, ale přísahám, že se k tomu dostanu.

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha
INDIÁNSKÝ EROTIKON
vyjde v ZÁŘÍ 2024, těším se moc!
Právě pracujeme na korekturách.
Píšu pro vás další knihu, ráda bych ji do konce roku odevzdala. Je o indiánských kněžkách žíjících v současnosti, které jejich poslání, ať chtějí nebo ne, vždycky dohoní..

 

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Seznam rubrik