Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Poznali jsme se v New Yorku, kde jsem se chtěla stát slavnou malířkou. Slavnou jsem se nestala, ale porodila jsem Tammymu děti. A ukázala jsem mu svoji rodnou zem.
Talent byla kdysi dávno starověká jednotka hmotnosti, užívaná převážně na Blízkém východě a v Řecku. Její hodnota se silně měnila podle místa i času, a tak se vlastně jednalo o jednotku neurčité velikosti. Talent však byla i peněžní jednotka, kdy jeden talent odpovídal přibližně ceně 60 kg zlata nebo stříbra.
My, dnešní smrtelníci, jsme už samozřejmě 60 kg zlata nebo stříbra nikdy neviděli a neumíme si ho představit. Slovo talent používáme ve spojení skrytý poklad, hluboce ukrytý, který v lidech dřímá, někdy je nalezen a někdy ne.
Já měla odmalička talent očividný a dost k ničemu.
Dnes by se to nazvalo monitorovací zařízení první kategorie, vyladěné na nejvyšší citlivost, ale tehdy, před lety, jsem byla prostě jen dítě na zabití. Špicovala jsem uši, všechno jsem věděla a uměla to převyprávět do nejmenších podrobností. Samozřejmě tam, kde to vůbec nebylo potřeba. A tak jsem měla zadek často zmalovaný od prchlivé matky, která neměla k ráně daleko a notýsek ve škole plný černých puntíků od učitelky, která byla netrpělivá, tichá a vážná.
O prázdninách jsem však křídla svého talentu mohla rozvinout naplno, aniž bych riskovala výprask. Babička žijící na vesnici byla mírná, mohla jsem jít spát se špinavýma nohama, čistit si zuby jen občas a tahat si koťata do postele. K obědu bývaly lívance nebo palačinky a k večeři chleba se sádlem. Večer jsme s dědou mastili karty a těšili se, až hlasatelka v televizi vážným hlasem nastaví zrcadlo kapitalistické společnosti a začne Fantomas.
Svůj talent jsem rozvíjela tím, že jsem často visela na brance a pozorovala cvrkot na ulici.
„Babi, jde k nám pan Hora!“, přilítla jsem do kuchyně.
Babička pantoflí nakopla slepici ven ze dveří. „Svině jedna!“, a do hadru sebrala čerstvé hovínko.
„Pan Hora, říkáš? Divný, ve středu jezdí vlakem do města nakoupit. Tak já rychle postavím na kafe.“ A přiložila do kamen pár dřívek.
Vyšplhala jsem znovu na branku. Pan Hora přešel kolem jako by se nechumelilo a pokračoval ulicí dolů. „Pane Horáááá….vy k nám nejdeteee?“, zahulákala jsem.
„Je středa, děvče, to jedu vlakem v 9,36 nakoupit.“, a zvedl hnědou koženou tašku do výšky.
„Ale babička na vás už čeká!“, zahulákala jsem znova.
„A co mi chce?“, zastavil se.
„Já nevím, ale asi něco důležitého, už vaří kafe!“
„Tak ještě, že jsi mě odchytila. Pojedu teda pozdějším vlakem.“
Otevřela jsem branku, koukla mu do tašky a zatahala ho za prázdný rukáv zastrčený do kapsy. Pan Hora totiž neměl levou ruku.
„A jak to tam máte zakončený, nahoře, to jako na uzlík?“, ukázala jsem k jeho rameni.
„Chceš to vidět? Ale je to strašidelný.“
Kývla jsem. Pan Hora si sundal sako, rozepnul košili a stáhl levý rukáv.
„Hmm… do uzlíku. Takhle přesně vypadalo hovínko, co nám vysrala slepice v kuchyni na podlahu.“
„Skoro.“, zasmál se a vstoupil do kuchyně.
„Prý už na mě čekáte?“
„No jeje, právě včas, akorát jsem zalila kafe!“, řekla babička a naskládala na malý talířek pár dlouhých, placatých sušenek.
Usedli ke stolu a zvědavě se na sebe zadívali. „Tak co nám nesete?“, zeptala se babička.
„Ani nic, jedu do města nakoupit.“, řekl pan Hora.
„Však je taky středa.“, podotkla babička. „Divila jsem se, že k nám máte cestu.“
„No neměl jsem, ale přišel jsem.“
„Tak to je dobře, vezměte si sušenku a povídejte, co je nového.“, řekla babička a spokojeně se usmála.
Až v dospělosti jsem pochopila, že můj talent je lidi spojovat. Co lidi…národy.
A tak jsem svého indiánského muže, ušlechtilého a klidného, vzala k nám do Čech, aby se podíval, jak si tu žijeme.
Naši malou zemičku, krásy naší přírody, hory, řeky a usměvavé lidi s velkým srdcem jsem mu popsala slovy tak vzletnými a dojemnými, že mu nádhera pohoří Great Smoky Mountains připadala jen jako slabý odvar a indiáni jako ubozí packalové k ničemu.
Přiznávám, že Tammy má svoji první návštěvu v Čechách dosud zahalenou v mlze, protože ho můj otec a bratranci po celou dobu pobytu udržovali ve stavu silné opilosti, řka, že ohnivá voda je dobrý sluha, ale zlý pán. A to se tady, pod jejich odborným dohledem, nemůže nikomu stát.
Ale dobře si vzpomínám na jeho druhou návštěvu, to už jsme měli Anežku, dlouhovlasou blond holčičku se zelenýma očima, jako má její matka a s indiánskou duší po svém otci.
V letadle, kde jsme bohužel nedostali sedadla vedle sebe, letuška podala Tammymu do ruky skleničku se šampaňským a přinesla mu jídlo z první třídy. Potom se zvonivě rozesmála, srovnala si umně vytvořený uzel na hlavě a seznámila ho se svým rozpisem letů na další měsíc.
Mě, sedící o dvě řady dál, okázale ignorovala a lakomě zvedla obočí, když jsem požádala o vodu. Když se Anežka na vratkých nožkách vydala uličkou a vysápala se na otcův klín, letuška mu ji odebrala z náručí se slovy, aby neobtěžovala spící cestující a vrátila se zpátky ke své rodině. Při odchodu z letadla podala Tammymu výtisk denního tisku s okatě napsaným telefonním číslem a srdcem proklatým opeřeným šípem.
Cesta to byla dlouhá a úmorná, a když jsme konečně vstoupili do letištní haly v Praze, uslyšela jsem od zavazadel hlasitý mužský hlas: „Hele, Maruš, vopravdickej indián, no já padnu.“
Tammy, vysoký, štíhlý, oblečený v bílé košili s ohrnutými rukávy a černých džínách, ještě nerozuměl česky, a tak se jen široce usmál a mrknul pravým okem.
„A koukni na ty náramky, já vím, kdo to je, to je teeen…noo..jeden americkej herec, ty vago, jak se jmenuje…mám to na jazyku, noo…Maruš…hrál v Posledním mohykánovi! A nečumte na něj tak. Ať nevypadáme jako telata!“
K Tammymu přistoupil malý chlapec a zatahal ho za kalhoty. „Pane, vy jste vopravdickej indián?“
Anežka rychle objala tatínka kolem kolen a česky řekla. „Ne, to je můj táta!“
Tammy, odpočatý a v letadle hýčkaný, pohodil dlouhými, černými vlasy, spadajícími mu po zádech až k pasu a zívnul. „Myslím, že jestli si do pěti minut nelehnu, tak usnu vestoje jako kůň!“
„Čenda by měl přijet každou chvilku.“, řekla jsem a nasměrovala nás k východu.
„Až uvidí, kolik toho s sebou táhneme, tak to s ním švihne.“, řekl Tammy společensky, posadil si Anežku za krk a popadl kufry za madla.
Švihlo to však málem s námi, protože kamarád Čenda, vědom si neobvyklé a vzácné návštěvy, nám chtěl udělat radost a jako milovník aut veteránů, přijel ve vytuněném a nablýskaném Trabantu, přímo před letištní halu.
Tammy zalapal po dechu. „Co to je?“, a rozesmál se.
„To je rozzuřený vysavač neboli nejúžasnější auto na světě“, řekl Čenda, rychle nás nacpal do vozidla a několikrát naprázdno zatůroval až se kolem nás rozprostřela šedomodrá mlha.
„Má jenom dva takty a na společenském žebříčku je to něco mezi bicyklem a Maluchem, ten má takty čtyři.“, dodal pyšně a láskyplně pohladil volant.
Tammy, vystudovaný inženýr a automobilový designér, tvořící a sledující nejnovější trendy, se nevěřícně rozhlédl po interiéru vozidla. „Ne, to není možný. To jsem ještě nikdy neviděl. Tady se vůbec nemyslelo na pohodlí pasažéra.“, a pozorně ohmatal stěny a sedadla.
„Je to čistě účelové, skromné a bez rozmařilých zbytečností. V jednoduchosti je krása.“, zasmál se Čenda. „A narveš sem úplně všechno.“
Cesta Prahou se zdála být stejně dlouhá, jako letadlem z Ameriky. Tammy měl dlouhé nohy pokrčené těsně pod bradou a snědou pokožku v obličeji úplně sinalou. „Bojím se o naše životy víc jak v letadle.“, řekl a pevně mě chytil za ruku. „Myslím, že střechu by prorazilo i ptačí hovno.“
Čenda kývl hlavou. „Máma se vás nemůže dočkat, povlíkla nejlepší povlečení, z damašku, dostala ho jako svatební dar, a ještě nikdy ho nepoužila. Tak si toho važte.“, řekl a zajel do průchodu otřískaného domu staré zástavby. „Jo, a táta se vloni uchlastal, takže alkohol vám nedá určitě.“
Tammy se vysoukal z Trabantu a protáhl si nohy a ruce. „Připomeň mi, až budeme zpátky doma, abych tomu chudákovi poslal trochu víc peněz, v tomhle se leda tak brzo zabije.“
Z domu vyběhla malá, kulatá žena v zástěře. „To je mi vzácná návštěva!“, a vřele mě objala, popadla holčičku do náruče a dvakrát se s ní zatočila dokola. Potom ji opatrně postavila na zem a chytila Tammyho za obě dlaně.
„Ten se ti povedl, je úplně nádhernej!“, prohodila směrem ke mně. „Úplnej Vinetúúú.“
Zálibně si Tammyho prohlížela, kroutila nevěřícně hlavou, ale pak se vzpamatovala. „Tak pojď na vdolky, ty.. kluku indiánská..“, a odvedla nás do bytu.
Vdolkům Tammy rozuměl dobře a osmý jsem mu už musela vykroutit z ruky. „Bude ti blbě, neblázni.“
„Proooč? Nebude…já mám vdolky rád.“, zahučel a napil se z velkého hrnku kakaa.
Ozvalo se zabušení na dveře. „To budou asi holky.“, řekla paní domu a zvedla se od stolu.
Do místnosti přivedla několik žen ve svém věku. „Holky, to je Vinnetú, můžete si na něj šáhnout, ale opatrně.“, koukla na Tammyho. „Můžou si na tebe šáhnout, že jo?“
Tammy nerozuměl ani slovo, a tak prostě přikývl. „Prosím tě, co znamená to divný slovo…Vinnetú, slyšel jsem ho už několikrát.“, obrátil se na mě.
„Česky to znamená krásný a ušlechtilý.“, řekla jsem pohotově a Tammy se potěšeně usmál.
Jedna z žen, s trvalou jako ovečka, před něj na stůl položila plastovou krabičku a vetkla se mu do náruče. Odevzdaně mu položila hlavu na prsa a zavřela oči. „To jsem si vždycky přála udělat, už jako holka.“, a blaženě vzdychla.
Tammy rychle mrknul do krabičky. Byl v ní jahodový dort. Přivinul si ženu pevně na prsa.
Podíval se k zástupu ostatních starších dam, každá v ruce svírala krabičku. „Začíná se mi tady docela líbit.“, prohodil směrem ke mně a zasmál se.
„Tak další…“, řekl a odevzdaně doširoka roztáhl ruce.
Tammymu samozřejmě v noci blbě bylo. Několikrát se vyzvracel do hliníkového kbelíku u postele a sváteční damaškové povlečení vzalo také za své.
„Maminko, proč tatínek pořád slintá na koberec?“, zeptala se mě Anežka.
„Protože je Vinnetú.“, sykla jsem tiše a Tammy po mně zašátral rukou.
Nahmatal moje prsty a láskyplně je stiskl.
„To bylo určitě to kakao. Kdybych umřel, nech mě převést do Ameriky.“, řekl krásný a ušlechtilý, a hodil okem po vyžraných plastových krabičkách poházených po stole. „Ale ať mě necpou do Trabantu.“, a sklonil hlavu zpátky ke kyblíku.
Druhý den přišel o prohlídku historické Prahy, protože celý den vyčerpaně prospal. Když jsem s Anežkou přišla zpátky, ležel v posteli s Čendou po boku a pouštěli si všechny díly Vinnetoua.
Tammy se strašně smál. „Škoda, že to nemůžou vidět naši.“, řekl zklamaně a kousnul si do vdolku. „Francouz v paruce a jugoslávská prérie. Tady je opravdu možný všechno, začínám už chápat i toho Trabanta.“
Po příjezdu zpátky do Ameriky, Tammy poslal Čendovi peníze. Slušné. Ať si koupí nějakou lepší káru.
A Čenda si koupil dalšího Trabanta. Úžasného kombíka, vždycky o něm snil.
Spojovat lidi mě baví, jak jinak by se i indiáni, žijící pod vrcholky Great Smoky Mountains, dověděli o Trabantu, Pierru Briceovi a jugoslávských prériích, které tolik milujeme.
Howgh.
