Viděla jsem vraždu, bylo mi 6 let. A děda se radil s čertem. Dnešní doba si žádá příběh, ale není dušičkový.
Je to šokující. Ale díky bohu, paměť je milosrdná. Obrousí hrany vzpomínek, krev je méně červená, rohy možná nebyly rohy, a ta useknutá ruka, možná nebyla ruka. Ale věřte mi, když je vám šest let, krev je sakra opravdová a já dodnes na jazyku cítím její kovovou příchuť...
Děda sedí u stolu, kašel mu bublá v plících a balí si cigaretu. "Radím se s čertem", utrousí a pomněnkovým okem mrkne po mém výkresu. Je na něm bílá postava, ruce a nohy se povalují kolem a utápí se v červené barvě. "Taky jsem jednoho viděla", špitnu a pokračuji v kresbě. Dochází mi červená.
Děda si odchrchlá, "Měl rudý oči?". "To neměl", řeknu zklamaně.
" No tak vidíš", zatahá mě za culík a jde kouřit na balkón.
Jenže já vím svoje. Od té doby už nikdy nespím klidně. Matka mi vyhrožuje, že mě dají do blázince, když budu každou noc zvracet. Strachy.
"Z čeho prosím tě?", vzteká se matka a převlíká mi pyžamo.
"Prý bude atomová válka, říkali ve škole.", zalžu pohotově a zapínám si kabátek.
"Ale hovno bude", matka je pragmatická.
Cestou se školy se ohlížím a rychle zaběhnu do vchodu paneláku. Vyběhnu tři patra a zamykám na dva západy. Rychle pustím desku Hurvínka, nemám ráda doma ticho.
"Kníže Krok měl tři dcery, Kazi, Tetu a Libuši, podle nich se jmenují jejich hrady" říká Spejbl, "Kazi Kazín, Teta Tetín a Libuše....".
"Vyšehrad"...chechtá se Hurvínek. " A taťuldo, čí dcera je Kokořa?"
Směju se také, ale jen do doby než se tiše zachvěje závěs z plastových ornamentů. Je zavěšený místo dveří do obýváku. Vyskočím a rychle se schovám za sedačku. Tady mě nenajde. Strachy sotva dýchám, uklidním se až když uslyším otočení klíče v zámku.
Táta se převléká do montérek. Dvakrát týdně navečer chodí sekat trávu do školek a na sídliště. "Jdeš taky?", volá na mě a utahuje si šňůrku v pase. Jenže já už nikdy nejdu. Chybí mi to. Zvuk tátovi sekačky, a sladká vůně růží, kterými jsou osázeny záhony podél plotu školky. Růže božsky voní, nejvíc ty růžové a žluté. Běhám mezi růžemi a představuji si, že jsem růžová víla. Ke každé se skláním a saju její vůni.
Každou pohladím, usměju se na ni, jsem přece jejich víla.
Slyším v dálce zvuk tátovi sekačky, uklidňuje mě.
Mám pro sebe všechny houpačky, prolézačky. Jsem úplně sama na světě.
Sekačka utichne. "Jdemeeeeee", volá táta a měníme stanoviště.
Začínáme u vysokého věžáku. Hraju si v keřích, které jsou vysázeny podél domu. Jsou tady, aby lidé v přízemí měli dost soukromí. Sedám si do křoví a dělám si z nich křesílka, mám krásný obývák. Trhám bílé kuličky z keřů, trochu smrdí, jenže tak krásně praskají. Sekačka se vzdaluje, ale mám ještě chvíli čas. Začnu si zpívat, jsem doma ne.
"Nemůžeš si jít vyřvávat někam jinam Viktorko?, křičí na mě paní z prvního patra.
Má květovaný župan a na hlavě natáčky. "Jdu na noční proboha!".
Rychle běžím na druhou stranu věžáku, udělám si křesílka tam.
Procházím podél balkónů a strkám hlavu mezi tyčky zábradlí. Sekačka v dálce tiše přede. Až bude daleko, budu muset běžet. Prohlížím si zblízka věci na balkónech. Děda říká, že jsem zvědavá jak opice. Tady mají červený kočárek, asi holčička. Šňůry plné bílých plen. Další balkón, dvě basy piva, rozpadlá skříňka a zaprané prádlo na šňůře. Z okna slyším hlasitý smích a zvuk sportovního přenosu. Přeběhnu k dalšímu.
Úplně prázdný balkón. Je špinavý, v rohu nad dveřmi je hnízdo vlaštovek a zdi jsou plné bílých cákanců. Všude na zemi ptačí hovínka. Okna jsou šedivá, záclony potrhané. Zastrčím hlavu mezi tyčky zábradlí a špicuju uši. Balkónové dveře jsou pootevřené a záclona je kousek odhrnutá. Zírám přes špinavé sklo do malé mezery. Obraz obývacího pokoje se mi objevuje pozvolna. Vidím hnědý koberec, kousek křesla, na zdi polička se zlatými poháry a diplomy. Vysunu hlavu a zastrčím ji mezi tyčky o kousek dál. Do mezery vidím z jiného úhlu. Vidím bicí hodiny, šišky na šňůrách se pohupují. Vedle visí obraz divočáka. Můj pohled upoutá cosi na zemi. Leží tam bílé tělo. Jeho bělost se odráží na tmavě hnědém koberci.
Najednou se něco zablýskne a ruka v zápěstí odskočí a hupne ke křeslu. Zírám do mezery a můj šestiletý mozek naprosto jasně chápe co vidí a nemůže se odtrhnout. Znovu zablýsknutí a odskakuje chodidlo, všude je jasně červená barva, vsakuje se do koberce. Nemůžu se nabažit toho kontrastu barev a upřeně zírám. Cítím něco kovového na jazyku, chutná to stejně, jako když olizuji zábradlí.
Najednou se mihne pohyb a v mezeře se objeví obličej. Oči se dívají přímo na mě. Všimnu si, že ten obličej je zvláštní a obtiskne se mi na zornici. Prudce cuknu hlavou a odřu si uši o rezavé tyčky zábradlí.
Metelím za zvukem sekačky.
"Já už jdu domů", volám na tátu.
Nečekám na odpověď a běžím k našemu baráku. Prudce rozrazím vchodové dveře.
"Měl rohy", zašeptám nevěřícně nahlas a vyběhnu schody po dvou.
"Umyj si ruce", volá na mě matka, ale já neposlouchám a vběhnu rovnou do kuchyně. Vyskočím na topení u okna, sednu si a vyhlížím kuchyňským oknem dolů. Není tam pořádně vidět. Musím si stoupnout na parapet, opřít se obličejem a oběma rukama o sklo.
Je tam. Stojí u popelnic a kouká na mě nahoru. Jen se klidně dívá. A já vím, že už nikdy nebudu mít klid. Nikdy. Viděla jsem totiž vraždu.
To be continued...
