Sním vašeho psa!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Potkali jsme se v New Yorku,kde jsem se chtěla prosadit jako začínající malířka. New York je multikulturní, báječný a nikdy nespí. A pak přišla pohroma, moje matka.

New York je multikulturní tavící kotel, ve kterém ledabyle rozmícháte všechny národnosti světa, okořeníte je 100 druhy náboženského vyznání, dochutíte 170 jazyky a rozlijete na plochu 800 km2.

V jednom jediném městě žije přes 8 mil. lidí, najdete tady největší čínskou čtvrť mimo území Asie a třeba k italské národnosti se tu hlásí 700 tis. Newyorčanů.

NY je barevný, nesourodý, nikdo neřeší barvu své pokožky, lidé žijí v komunitách, v různých čtvrtích města, kam si s sebou přinesli i část své kultury a kuchyně.

Když jsem přijela do NY jako začínající malířka, zvykla jsem si rychle. Mísení kultur jsem vnímala jako obohacení a mumraj velkoměsta mě naplňoval pocitem, že jsem jenom malá, drobná mušlička v moři plném dokonalých, barevných ryb.

Maorové, původní polynéští obyvatelé Nového Zélandu, prý říkají Evropanům „bezbarví“.

A přesně tak jsem si v NY připadala. Lidé s tmavou pokožkou mi přišli neobvykle přitažliví a plní energie, a já vedle nich vypadala jako neviditelný, neduživý červík.

Naštěstí mě moje kultura vybavila vrozenou dravostí, smyslem pro přežití a našlápnutým motorem, který mě pudí zvednout se ze země, roztáhnout křídla a proletět se nad mraky. Zkrátka, dívat se na život s nadhledem a humorem.

A pak jednoho slunečného červnového dne, přišla pohroma.

V NY mě navštívila moje matka.

Naprosto bezbarvá a vychovaná v kultuře, že když má někdo jinou barvu pleti, v podstatě nemůže být ani člověk. První velké obavy pocítila už při vstupu do letadla, kde si za sklem pilotní kabiny všimla dvou tmavých mužů, zřejmě pilotů a napadla ji děsivá myšlenka, že do Ameriky nemůže nikdy doletět.

Překvapivě doletěla, a dokonce ji po celou dobu letu obsluhovala letuška s výraznými asijskými rysy, jemná a sebevědomá, aniž by, jak je obvyklé, seděla za kasou večerky.

Na letišti v NY pak kabelkou prudce přetáhla po zádech tmavého muže, který jí chtěl pomoct se zavazadly. Česky na něj křičela, že ona se ani náhodou v Americe okrást nenechá, bojovně vystrčila bradu, pevně sevřela madla kufrů a vyšla ven z budovy.

Po příjezdu taxíku tvrdošíjně odmítala nastoupit do vozidla řízeného Indem, který měl interiér nazdobený barevnými praporky a květy ověnčenou soškou boha Šivy, ve kterém hlasitě hrála etnická hudba. Počká si na někoho normálního.

Po šestém mávnutí u ní konečně zastavil taxík, řízený blond dívkou. Matka si znechuceně odfrkla. New York a taková bída, přece se po takové štrece nenechá zabít v autě od ženský, ty vůbec za volant nepatří.

Po pár minutách se nakonec dočkala a spokojeně nasedla do vozidla, sice trochu delšího, než auta obvykle bývají, ale za to řízeného bílým mužem. Muž se jí anglicky zeptal, zda je paní Longeyová a matka, neovládající mimo ruštiny, žádný cizí jazyk, vesele přikývla. Jméno totiž znělo velice podobně tomu jejímu.

Když luxusní limuzína zastavila před honosným hotelem, na jedné ze známých ulic, odložila skleničku se šampaňským a česky zaječela na řidiče, kde že to jako jsou. Jasně mu přece řekla adresu.

A tiše utrousila, že tohle je sice velkoměsto, ale samý blbeček, kam se podíváš.

Strčila mu tedy přímo do ruky papírek s adresou. Muž protočil panenky a zřejmě vědom si svého omylu, ji rychle odvezl. Matka vyšla z vozu jako pávice, však se o sebe umí postarat, do okýnka mu strčila deset dolarů a špitla, ať si drobné nechá.

Tušila jsem, že návštěva asi neproběhne jen tak. Za prvé, pár měsíců jsem už žila s Tammym a za druhé, nechtěla jsem, aby to věděla. Nedokázala jsem Tammymu vysvětlit, že moje rodina zřejmě nebude mít pochopení pro partnera z jiné etnické skupiny.

Tammy zvedl pravé obočí. „To vážně nechápu, nejsem dost hezký?“

Nechtěla jsem vypadat jako kráva, když mu řeknu, že je hezký až dost, ale poněkud tmavší. A tak jsem se přiklonila k milosrdné lži a přiznala, že rodiče mi dovolí bydlet s přítelem jen v případě, až si budou jistí, že si mě vezme.

Tammy chápavě přikývl hlavou, jiný kraj, jiný mrav. „A jak to chceš udělat? Teď, když spolu bydlíme.“

Naštěstí, sousedka bydlící na konci chodby, odjela nedávno na tři týdny za dcerou, které se narodilo miminko a poprosila nás, abychom jí krmili papouška a zalévali květiny, po dobu její nepřítomnosti.

„Na těch deset dní se holt nastěhuješ k Marnie.“, usmála jsem se a zatahala ho za vlasy. „Budu tam za tebou v noci chodit.“

„No, tak to bude bezva.“, odpověděl Tammy a zašklebil se.

---------------------

„Holka, tady je to o strach. Samej cizinec, člověk, aby se pomalu bál vylézt z baráku.“, pronesla matka hned druhý den. „To tady nebydlí normální lidi?“

Vysvětlila jsem jí, že tady jsou normální úplně všichni.

Další problém byl, že matka vstávala strašně brzo a spát chodila v devět večer, tedy v době, kdy se v NY noční život teprve rozjíždí a všichni chodí ven. „O půlnoci ať jsi doma! Vážně nechápu, proč lidi nejdou chrápat a trajdají po ulicích. Já žrát takhle v noci, za měsíc neprojdu dveřma!“ Zatlačila si špunty do uší a přikryla si hlavu peřinou.

Také se seznámila se sousedy.

Irská dívka, žijící v přízemí, vytlačila ze dveří kočárek zrovna ve chvíli, když matka sešla po schodech a zářivě se na ni usmála. Matka pookřála, konečně někdo normální. A s úsměvem se naklonila ke kočárku, ve kterém blaženě dřímalo batole, tolik podobné svému otci, pocházejícímu z Ghany.

Pohoršeně kývala hlavou, když mi to vyprávěla. „Tady je to vážně na palici. Jako na nějaký planetě zmaru! Fuj!“

Ale pak ji pozval havajský tatér odnaproti na drink a matka pochopila, že by ho neměla urazit. Upekla tedy meruňkový koláč s drobenkou, silně ho pocukrovala a poprosila mě, ať ji doprovodím a překládám.

Muž se jmenoval Kekoa, což havajsky znamená statečný muž a anglicky uměl skoro stejně tak, jako moje matka. Bylo mu těsně po padesátce, byl prošedivělý a měl obrovské, masité rty. Ale míchal skvělé drinky, byl veselý a hravý. Matčina upjatá tvář se po třetím drinku uvolnila a řekla, že můžu jít domů, protože Kekoa jí teď naučí tancovat tradiční tanec hula hula a bude jí vyprávět havajské vtipy.

Mrštně jsem zamířila za Tammym do bytu Marnie, abych potěšila jeho osamělé tělo a srdce.

Nevím, jak dalece se moje matka uvolnila, ale když jsem se v půl páté ráno kradla do svého bytu, spatřila jsem ji na chodbě, jak se snaží klíčem trefit do dírky dveří, které nebyly naše. Velice nahlas se zasmála, přitančila ke mně neznámou taneční variací a ukázala mi kolem kotníku čerstvě vytetovaného motýla s lidským obličejem a obrovskými rty.

Začínala si na NY zvykat.

A jednoho rána, právě když se vracela zvenku, z procházky s mým mopsíkem, na schodišti potkala vysokého, dlouhovlasého muže - Tammyho. Pes se mu radostně vrhnul do náruče, náruživě mu oblízal celý obličej, hystericky štěkal a trošinku se mu i přičůrnul na bělostnou košili, on to holt někdy tak dělá.

Matka psa energicky přitáhla k sobě a řekla: „Entschuldigung“.

Na to jí Tammy anglicky řekl, že to vypadá, jako by ho pes samou láskou nejradši snědl. A spiklenecky na ni mrknul.

Matka nevěřícně zamžikala očima, švihla ho taškou s čerstvým pečivem dvakrát po zádech a vykřikla: „Svině!“

A svižně vyběhla schody nahoru.

„Představ si, teď jsem na chodbě potkala jednoho chlápka a ten řekl, že sní našeho psa! Měla bys zavolat policii!“, hlásila mi s očima navrch hlavy.

„To byl asi Xuan ze třetího patra, ne? Pracuje ve vietnamské restauraci. Asi si z tebe dělal srandu.“, zasmála jsem se a matka pokrčila rameny.

V noci mi Tammy po třetím milování zašeptal, že v domě potkal moji matku. „Tys mi jí nechtěla ukázat, protože je blázen, viď?“, a chlácholivě mě pohladil po vlasech.

Zasmála jsem se jeho přesnému odhadu. „Ale ona není blázen, je jenom tak trochu roztomile cáklá.“

„No, nevím, praštila mě dvakrát taškou po zádech a vykřikla nějaké zaklínadlo.“

„To se mi nezdá, to je i na ni moc. Seš si jistý, že to byla moje máma?“

„Jsem si tím tak jistý, jakože ráno vyjde slunce.“, odpověděl Tammy, zívnul a usnul jako špalek.

-----------------------

Za pár dní matka zametala chodbu přede dveřmi a Tammy se právě vracel domů. Matka ho okázale ignorovala. Když však otevíral dveře od bytu na konci chodby, mopsík jí proběhl pod nohama a rychle běžel za svým páníčkem. Mrštně za ním vklouzl dovnitř.

Matku popadla panika. To je ten, co jí psy.

A se smetákem v ruce se vydala na křížovou výpravu, zaměřenou na krvežíznivé pohany, co žerou psy.

Koštětem rozrazila dveře a vstoupila do předsíně, kde se černý mopsík právě mazlil v náručí Tammyho. Vytrhla mu psa z ruky a prudce ho postavila na zem. „A domů, a dělej! Nebo tě ještě tenhle neznaboh sežere!“

A výhružně se podívala na Tammyho.

Ten samozřejmě česky neuměl, ale začínal toho mít už právě dost. A tak řekl jedinou českou větu, kterou jsem ho naučila, a o které bezpečně věděl, že potěší každou ženu.

„Miluji tě!“

Matka zalapala po dechu, usmála se a opřela smeták o stěnu předsíně.

„Nejsem sice žádná mladice, ale za hřích bych stála!“, řekla česky.

„Jsi fešák, ale nejdřív bychom se měli seznámit.“, a podala mu ruku. „Já jsem Hanka.“

Naštěstí jsem právě přicházela domů a uviděla mopsíka pobíhat po chodbě před Tammyho dveřmi.

Vešla jsem do otevřeného bytu. Matka v obývacím pokoji Tammymu právě ukazovala tetování kolem kotníku a ten se nezvykle nepříčetně smál.

„Tammy?“, řekla jsem vyděšeně. „Co se tady děje?“

„Myslím, že jsem se právě seznámil s tvojí matkou.“, odpověděl mi anglicky.

Matka se na mě otočila. „Našla jsem ti báječného fešáka, hele, je to indián, je s ním děsná sranda a psy prý nežere!“

„Však já už to dávno vím.“, zasmála jsem se a vklouzla do Tammyho náruče. Políbili jsem se.

Máma vyvalila oči.

„Promiň, já se bála, že ti bude vadit, že je to indián.“, řekla jsem omluvně.

„Vadit? Mně? Mně přece nevadí vůbec žádní cizinci, jak jsi na to přišla?“

Dnes, po mnoha letech manželství se tomu smějeme.

To, že jeden mele o koze a druhý o voze, se nezměnilo. Ale oba už si tak nějak zvykli.

Tammy si stále myslí, že je moje matka blázen a jediný pes, kterého s chutí sní, je Hot dog.

Moje matka si stále myslí, že je Tammy fešák a lepšího zeťáka by jen těžko hledala.

Naše tři krásné smíšené děti ji přesvědčily, že lidé se milují, co svět světem stojí, ať mají jakýkoliv odstín pleti.

Jsou to prostě lidi.

Howgh.