To červnové ráno jsem radostně vylétla z domu jako na zádech okřídleného Pegase. Neměla jsem však v úmyslu vzlétnout až do oblak, ani se opovážlivě vyrovnat bohům a nechat se zanést na horu Olymp. Ten den měla vyjít moje kniha.
To červnové ráno jsem radostně vylétla z domu jako na zádech okřídleného Pegase.
Neměla jsem však v úmyslu vzlétnout až do oblak, ani se opovážlivě vyrovnat bohům a nechat se zanést na horu Olymp, kde bych si společně s nimi pochutnala na ambrozii, pokrmu, jenž je činí nesmrtelnými, a pak se nechala bavit Apollonovým zpěvem a hrou na lyru.
Však dobře vím, jak to dopadlo s Bellerofontém, miláčkem lidí, kterého za jeho pyšnou opovážlivost rozezlený Zeus srazil z Pegasova hřbetu na zem, při pádu na hlavu ztratil rozum a pomatený, až do smrti, bloudil po světě.
Chtěla jsem se jen radostně a s rozkoší prolétnout po dvoře a nad terasou, a možná jenom lehounce zakroužit na domem a korunami stromů. Chtěla jsem vykřičet svoji radost do světa.
Ne k lidem, jen ke stromům, větru a k modré obloze. Ke slunci a k ptákům, bezelstným a nesoudícím. Pak opatrně přistát do vlhké trávy, Pegase pohladit po krku a zašeptat: „A teď si leť!“. Poodstoupit o pár kroků vzad, na tváři vnímat mohutný závan jeho křídel, zastínit si oči hřbetem ruky a dívat se jak nádherný a vznosný, stoupá vysoko do oblak.
Jenže Pegas už je jen souhvězdím na obloze, anebo se možná poklidně pase na pahorku Múz, každopádně jsem ten den před domem potkala jen matku v rozčochtaných botách a s košíčkem plným vajec.
„Víš, co je dneska za den?“, vykřikla jsem radostně.
„Ne, nevím.“, odpověděla matka.
„Dnes přece vyjde moje kniha!“
„No, vidíš, úplně jsem zapomněla. Já jenom doufám, že se ta kropenatá slepice vzpamatuje, jinak jí táta odpoledne usekne palici! Udělám na sobotu vývar.“
A zašla do domu.
Rodina vás vždycky podpoří, když ji nejvíce potřebujete. Nenechá vás zpychnout, ani se radostně vyšvihnout do hřbetu Pegase, aby vás vyvezl na Olymp branou z oblaků, kde nikdy nefouká vítr, neprší, ani nepadá sníh a celá hora tone v nádherném nadpozemském světle, kde se jeho božští obyvatelé radují navěky.
Sláva je zkrátka jen kropenatá slepice.
A tak jsem začala obvolávat knihkupectví.
Chtěla jsem svoji knihu, to dítě porozené v krutých bolestech, pochybách a marnosti, že jsem jako matka úplně k ničemu, prvně přivinout k nalitým prsům lásky a hrdosti. Rozechvěle ji sevřít, pohladit, otevřít, přičuchnout, pomazlit. Prvně se na ni usmát a říct jí: „Já jsem tvoje matka a budu tě navždy milovat a chránit, ať už jsi jakákoliv.“
A kniha na mě oddaně zamrká stránkami a bezmocně ke mně přitiskne jemný, laminovaný hřbet.
Rozechvění mě však opustilo rychle.
„Dobrý den, prosím vás, máte knihu od Danky Štoflové, Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí?“, zeptala jsem se.
„Já se vám podívám, jakže jste říkala, že se to jmenuje?“, řekl příjemný, mužský hlas v Kosmasu.
„Jak jsem rodila….“
„Panebože, co to je za debilní název, děsivě dlouhý.“, řekl muž společensky, odfrknul si a oznámil mi, že knihu nemají.
Jenže já se nevzdám tak rychle. Zavolala jsem do další pobočky Kosmasu, do větší.
„Ano, já se vám podívám….tak ji ještě nemáme, asi ji přivezou až v pondělí, když dneska vyšla.“
„A kolik budete mít kusů, prosím vás?“
„Deset.“
„A není to málo?“
„Na takovouhle knížku je to až až!“, řekl mladý mužský hlas a zavěsil.
Odevzdaně jsem zavolala mimo Prahu, do Litoměřic. Tam si snad autorky budou vážit víc.
„Ne, tak ji ještě nemáme. Zboží přivezou až v úterý.“
„A kolik jich budete mít?“
„Dostaneme dvě.“
„Já jen, aby mi ji nevykoupili.“, řekla jsem rozšafně.
„To se rozhodně nemusíte bát, ta tady bude hodně dlouho.“, odpověděla prodavačka.
Bradička mi poklesla, ramínka se schoulila a přísahámbůh, že kdybych se v tu chvíli podívala do zrcadla, uviděla bych kropenatou slepici se schlíplým hřebínkem, ubohou, dodělávající a s jiskrou v oku vyhlížející milosrdnou otcovu sekyrku.
Přála jsem si umřít. Rychle a humánně.
Ovšem přátelé vás humánně pojít nenechají.
Celé odpoledne na terase domu vašich rodičů dělali jakoby nic, a pak, chvíli po sedmé, se jeden z mých kamarádů zaraženě zadíval do mobilu, podrbal se v rozkroku a vyhrkl: „Hoď na sebe rychle šaty, knížku mají v Luxoru na Hlaváku! A dělej, mají jen do osmi a je 7,22.“
S mokrými vlasy z vířivky a s oranžovou omáčkou kolem koutků úst od večeře, jsme rychle naskákali do auta, já řídila.
„To nemůžeme nikdy stihnout,“ řekla moje mužská opora na sedadle spolujezdce, pesimisticky zavrtěla hlavou a hlasitě se vysmrkala do kapesníku.
„Ale stihneme, v 7,48 tam jsme!“, odpověděla jsem optimisticky. Kdo jiný taky.
„Kudy to jedeme, tady to vůbec neznám?“, přítel se rozhlédl po neznámé ulici.
„Beru to zkratkou, je to mnohem rychlejší!“
Zkratka měla jeden pruh neprůjezdný kvůli opravě kanalizace.
V 7,48 jsme zastavili pod parkem u Hlavního nádraží a rychle vysprintovali kopeček k jeho vestibulu.
Vběhli jsme do knihkupectví. „Máte, prosím, knížku od Danky Štoflové…Jak jsem rodila?“, vykřikl můj sportovně nadaný a vytrénovaný přítel, protože jako jediný mohl popadnout dech.
Tmavovlasá dívka kmitla pohledem k plnému vozíku nových knih, poklidně zaparkovanému mezi tichými regály. „Myslím, že jsem ji viděla tady, já vám ji vyndám…“
S povzdechem z vozíku odebrala na stranu desítky pevných, majestátních, důstojných a zvučných knih, a dole pod nimi se krčil malý štosík zabalený v igelitu. Můj štosík.
„Tady je!“
Přitiskla jsem rychle jednu pevně k prsům a zašla mezi regály, kde jsem se pod vážným a němým dohledem velikánů nadepsaných na knižních obálkách, tiše rozplakala.
„Tak kolik jich mám koupit?“, křikl na mě Pavel a rychle běžel ke kase. Z amplionu se ozvalo: „Vážení čtenáři, přesně za pět minut zavíráme, těšíme se na vás zase zítra.“
„Jenom jednu! Vždyť dostanu nějaké z nakladatelství, ať jim tady něco zbude!“, řekla jsem a tu svojí láskyplně zasunula do regálu, kde prodavačka rychle udělala volné místo. Regál měl název česká beletrie a místečko dole v regále, těsně nad zemí, bylo malé, temné a utiskující.
Dívala jsem se na svoje knihy a pocítila hluboký stesk. Nemůžu je tady přece nechat, takhle samotné, malé, sotva čerstvě narozené. Bez matky. Budou se cítit opuštěné, odstrčené, opomíjené, nemilované a budou se bát.
Popadla jsem všechny do náruče a zatvářila se zarputile.
„Ty vole neblázni, tolik peněz sebou nemám!“, řekl kamarád a opatrně mi je lehounce vysunul z paží.
Obezřetně se rozhlédl po liduprázdném knihkupectví, které se mělo za dvě minuty zavřít.
A pak na horním regálu, nasvíceném, zářícím, rychle přeskládal sebevědomé a hrdé obálky v tvrdé vazbě a pár výtisků Mornštajnové a Třeštíkové odsunul stranou. Do prázdného prostoru vsunul moje sirotky v měkké vazbě, zato s klopami.
„Dlouho tady nevydrží, ráno je najdou a dají zase někam dolů, kde je nikdo nenajde. Ale aspoň přes noc se budou vyhřívat na výsluní.“, špitl a pokrčil bezmocně rameny.
A pak mě obejmul pevně a nekompromisně kolem zad, já se naposledy ohlédla po svých chudých nočních košilkách, hovících si nevěřícně na regálu výsluní a vyvedl mě ven do vestibulu nádraží, hemžícího se spěchajícími lidmi. Za námi hlasitě zaklapla kovová mříž.
Mezi těmi stovkami lidí jsem stála v bílých šatech, dlouhé vlasy volně spuštěné po zádech, zářící, nadpozemská a realita kolem mě přestala existovat. Knihu jsem si přitiskla k prsům, hrdě a láskyplně, a pak ji otevřela a zabořila do ní nos. Nádherná vůně papíru a vazby mě naplnila klidem a dojetím.
„Radši si mákni, dole nám dávají na auto botičku. A obávám se, že je tímhle exemplářem jako úplatkem asi moc neohromíš...“, zaslechla jsem udýchaný hlas.
Sláva je jen kropenatá slepice.
Za pár týdnů mi přišel mail od vydavatele audioknih. Rádi bychom vydali vaši knihu v audio verzi.
A já na to, audio verzi bych si moc přála a pokud by ji namluvila Vilma Cibulková, byla bych ten nejšťastnější člověk na světě. Vydavatelství řeklo, že paní Cibulková je velmi zaneprázdněná, ale udělají, co bude v jejich silách. Podepišme tedy smlouvu.
Představila jsem si, jak paní z produkce shání Vilmu Cibulkovou, která má momentálně divadelní prázdniny. Volá jí a nemůže ji sehnat. Jede za ní tedy na chalupu, uprostřed hlubokých lesů, nádherných luk a polí, kde ji uprosí, aby se uvolila a jela s ní do Prahy, namluvit moji báječnou knihu. A Vilmě se zrovna moc nechce, přeci jen má prázdniny a odpočívá. Snad to počká. Ale tak, přeci jen nakonec sedne do vozu a rozechvěle spěchá do Prahy, do studia.
Koncem prázdnin bude kniha v éteru.
Zasnila jsem se a spokojeně usmála. Všechno klape.
Ale radši ještě napíšu do vydavatelství, kdy asi tak audio verze vyjde.
Odpověď přišla obratem.
„Vydání by určitě spadlo do roku 2024, ediční plán na letošek už je plný. Dáme vám vědět, až budou nějaké novinky a budeme vědět kdo vůbec knihu namluví.“
Vilmo, můžeme zatím obě klidně spát.
Sláva, je totiž jen kropenatá slepice.
