Skřípněte jim vejce!

Vzala jsem si Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů a žijeme na půdě, která indiánům po staletí patří, pod vrcholky Great Smoky Mountains, v Severní Karolíně. Indiáni si volí svého náčelníka jednoduchým způsobem. Provázkem

Rodilou příslušnost k určitému kmeni či národu, vyjadřuje jedna jediná věta.

Slyšela jsem ji mnohokrát a indiáni ji vyslovují s tichou úctou, dojemnou hrdostí, až vám srdce v hrudníku neklidně poskočí.

„Já jsem Čerokéz.“

V této jediné větě je obsaženo úplně všechno a věřte mi, že vůbec nikdo z „normálních“ Američanů nepochybuje o tom, co vyjadřuje.

Okamžitě si představíte vysoké, dlouhovlasé, štíhlé muže s bradou hrdě vztyčenou, ušlechtilé, nelítostné, po generace do posledního dechu bojující o svobodu a přežití svého národa.Také si představíte les a zvířata a jejich srdcervoucí splynutí, které znamená to největší bohatství na světě. Uslyšíte hlasité praskání ohně pod jiskřivou oblohou plnou hvězd, ucítíte vůni a táhnoucí se kouř indiánské dýmky, doprovázející tiché vyprávění, které vám jemně a zároveň drsně ukáže, že ten nejobyčejnější život, je ten jediný správný.

Úcta, kterou indiáni chovají ke svým předkům, hrdost na svůj původ a potoky krve, které zaplatili za svoji svobodu, je hluboce vrozená, vdechují ji svým dětem nenásilně formou příběhů, osobním příkladem a přístupem k životu.

Zkusila jsem si vyslovit nahlas. „Já jsem Češka.“

A vzadu v hlavě mě trošinku bodlo a ucítila jsem i trochu studu.

Proč tuhle větu nedokážu říct hrdě a nahlas, a ještě se u toho cítit úžasně a skvěle?

Zalovila jsem v paměti a snažila si vybavit svůj národ, aniž bych si představila ohnuté vychcánky, snažící se „nějak“ přežít všechno, i za cenu ztráty sebeúcty.

Musím si vzpomenout na svoje předky. A usilovně jsem vzpomínala na prapradědu legionáře, v zimě a mrazu přecházející Sibiř na cestě domů, za ženou a dětmi. Na Sibiři zůstal o pár let déle, v opuštěné vesnici bez mužů, u ruských žen a rodině pak tvrdil, že upadl do zajetí.

A taky na svého dědu, hospodského a později zelináře, obchodujícího se vším, snažíce se jakkoliv očůrat režim a konečně vydělat pořádné peníze.

Tudy cesta nepovede. Musím si vzpomenout na české velikány, které zná celý svět. Krále, učence, skladatele, spisovatele, stavitele, vizionáře, vynálezce, badatele a Járu Cimrmana.

A pak jsem se ohlédla na Tammyho, který se mi podíval do očí a trochu mu v nich zajiskřilo.

Došlo mi, že indiáni žádné velikány, v tom pravém slova smyslu, vlastně nemají.

Nemají krále, skladatele ani spisovatele. Mají jen zástupy obyčejných lidí, kteří se právě tou svojí obyčejností, láskou ke svým lidem, přírodě a hvězdné obloze, stali těmi velikými. Tiše umírali s touhou po svobodě v očích na bojišti, nebo pod stromy v lese, které je láskyplně, šepotem větví, chlácholivě objímaly.

„Tammy, jak si indiáni v minulosti volili svého náčelníka?“, zeptala jsem se svého muže.

Ten se hlasitě zachechtal a pokrčil rameny „Skřípli mu vejce.“

Zamumlala jsem něco o blbečkovi a pohoršeně zavrtěla hlavou.

„Když jsem byl malý, dokonce jsem to i viděl.“, řekl Tammy.

Mezi indiány je to prosté.

Indiánským náčelníkem může být jen ten nejodvážnější, nejstatečnější bojovník, nejbystřejší, zkrátka ten, který miluje svůj lid, udělá pro něj cokoliv, je pro všechny vzorem, lidé si ho váží a přáli by si být jako on.

Někdy se stane, že si to o sobě myslí rovnou muži dva. Což nebývá tak často, ale stane se.

Indiáni tvrdí, že láska k národu se pozná tak, že jste za něj ochotni položit svůj život, kráčíte vstříc nebezpečí, život a prosperita většiny, je pro vás víc než život osobní. Což ve skutečnosti dokáže málokdo.

Muži, kteří se unavení vraceli z boje, nebo z lovu, vystoupili z lesa, v dálce spatřili svoji vesnici a v tiché úctě se zastavili na prahu lesa. Dívali se na úzké sloupky kouře vystupujících z ohňů, na skromná obydlí, zaslechli smích a skotačení svých dětí a jemné hlasy svých krásných žen. Z očí jim zaplála láska a uprostřed hrudníku se jim rozhořel mohutný, svíravý plamen. Jsou doma.

Ale jen jeden z nich se díval očima, trošičku jinýma.

Byl to jejich náčelník.

Díval se starostlivě na nebe, zda nepřinese divokou bouřku a vítr, který zničí jejich vesnici. Poslouchal zvuky a hlasy svých lidí, zda jsou šťastní a spokojení, jestli netrpí. Díval se na hloučky dětí a přál si, aby neonemocněly a šťastně si hrály. Díval se na ženy, krásné a tiché, broukající si u vaření na ohni, tklivé melodie. Díval se na svoje muže, silné a odvážné, odhodlané položit vlastní životy a uchránit svůj lid, před nepřáteli, či nepřízní přírody.

Cítil, že k sobě všichni, spojeni srdcem, neoddělitelně patří.

Dojetí, které ucítil, jej bolestivě zasáhlo, až pevně stiskl rty a sevřel víčka. Uslyšel hlasitý zvuk, byly to údery jeho srdce, které se mu chystalo vyskočit z hrudi ven. Otevřel oči a podíval se na své muže, kteří na něho tiše a vážně hleděli. Pokynul jim a jako první vykročil do vysoké trávy. Tohle je náčelník.

Někdy však náčelník zemřel, nebo byl zabit, anebo byl zkrátka příliš starý.

Volil se nový a rozhodovalo se mezi dvěma muži.

Oba byli téměř stejně staří, stateční, chytří, milovali svůj lid a byli to ti nejlepší bojovníci.

Koho však zvolit.

A protože ty nejjednodušší věci nejlépe fungují, indiáni mají rituál, který rozhodne, který z mužů opravdu miluje svůj lid a řadí ho nad svoje osobní blaho.

Nevím, který z našich prezidentských kandidátů by byl ochoten tento rituál podstoupit, on totiž potře, a to dost důkladně, jeho ego.

Oba kandidáti na náčelníka musí přede všemi, vystrčit svoje vejce. Penis, je jim provazem přivázán k tělu, aby nepřekážel. A potom se slabým provázkem provede speciální smyčka a úvaz, který se mezi varlaty a kolem nich utahuje k uzlíku, který je tam pečlivě a po generace uvázán. Je to dokonalý ukazatel lásky k národu a sebezapření.

Ráda bych zde uvedla několik postřehů, které mi Tammy popsal.

Za prvé: Už jen to, ukázat celému kmeni svoje nádobíčko, které nemusí být naleštěné, výstavní a chlubivé, je výborný ukazatel osobního ega.

Za druhé: Bolest při utahování provázku kolem varlat a mezi nimi, je tak příšerná, že může dojít i ke ztrátě vědomí, což se také stalo. Tato slabost je bohužel, důvodem k okamžité diskvalifikaci.

Za třetí: Kandidáti nesmějí vydat žádnou hlásku, ani syknutí. Musí mít ledově tvrdou tvář a myslet jen na to, že všechno podstupují pro blaho svého lidu.

Za čtvrté: Provázky se utahují současně u obou kandidátů a to synchronně, takže je to napínavé, zhruba tak, jako zápas v ringu. Diváci divoce skandují a vyzývají svého kandidáta ke statečnosti.

Za páté: Láska ke svému lidu musí být opravdu obrovská. Lidská statečnost a rozhodnutí být náčelníkem musí dosahovat nebeských výšin. A sebeovládání těch pekelných.

Za šesté: Skřípnutí vajec je samozřejmě nehumánní, bolestivé a kruté. Ovšem, dá jasně a jednou provždy poznat, kdo si opravdu náčelníkem přeje být.

Za sedmé: Náčelník si nikdy nebude myslet, že je něco víc než ostatní. Ukázal svému lidu, že je a vždy bude, jedním z nich, zažil totiž tu největší bolest na světě.

Toto zajímavé klání, končí buď ztrátou vědomí, nebo výkřikem bolesti jednoho z uchazečů.

A namočením, vajec obou, do škopku s ledovou vodou.

Já neříkám, že se jedná o demokratickou volbu, ale našim českým kandidátům na prezidenta, bych ji doporučila v druhém kole jako rozhodující.

Přímo mě vzrušuje, jak jeden z nich, hysterický a křičící, vyndá svoje nádobíčko a u toho ječí, že mu tam podstrčili něčí jiné, a že to on vlastně bolestí nekřičí, jen si to vymyslela média.

Věřím, že druhý by zatnul zuby, opotil se a díval se statečně všem do očí. 

Ale také by to mohlo být úplně jinak.

Jenže, je to jen moje představa a je to nehumánní.

Přála bych si jednou říct jako indiáni, hrdě a beze studu: „Já jsem Češka.“

Skřípněte jim vejce!

Howgh.