Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

O koloběhu života a jeho cyklech jsem vám už psala.

Indiáni jsou pozorní a všímají si drobných náznaků a nepatrných změn, které poukazují na neodvratnou změnu cyklu. A protože já indiánka nejsem, těchto indicií jsem si nikdy moc nevšímala. No co, však nějak bylo a nějak bude.

Jenže, když se nad svým životem zamyslím, on mi vlastně ukazoval, jak nejlépe mohl, co mě bude čekat. Nejdřív jen tak lehce, prstem a když jsem se tvářila stále nechápavě, pořádně se mnou zatřásl.

Samozřejmě, že mě nikdy nenapadlo, že se dám dohromady s Čerokézem. Vždyť jsem v životě žádného neviděla.

Když jsem ještě žila v New Yorku, mladá a naivní, měla jsem na mysli hlavně to, abych se uplatnila.

Uplatnila s tím jediným, co umím a to malováním.

Moje spolubydlící v malém bytě, si přes moje umělecká plátna přehazovala noční košilky, podprsenky a párkrát tam byly také přehozené pánské trenky.

Je pravda, že jako držáky oděvů alespoň našla svá skutečná a pravá uplatnění. Nikdo je totiž nechtěl.

A protože jsem žena činu, začalo mi to silně lézt na nervy. Mám toho dost, nikdo se mi neozývá, a když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.

Zabalila jsem jedno z pláten do balícího papíru, přidělala na něj režný provázek a vyšla do ulic New Yorku. Nevyšla jsem si jen tak. Měla jsem jasný cíl, a to udat svoje umění ať to stojí co to stojí.

Zamířila jsem k jedné výstavní galerii, kolem které jsem často chodila cestou k metru. Měla výrazně barevné výlohy, zářící abstraktními myšlenkami a madlo na dveřích ve tvaru tlustého Cé.

Do cé jsem zatlačila zadkem a vsunula dovnitř nejdřív jeho, pak svoje prsa a na závěr svůj dokonale zabalený obraz.

Galerií zněla jemná, skoro tantrická hudba a vonělo to tam jako v bytě, kde vám zrovna namontovali nový, dřevěný nábytek na barevné pozadí čerstvě vymalovaných stěn.

Pod tlumeným dohledem bodových světel jsem já a moje plátno zamířili k dlouhému pultu z šedého, naleštěného mramoru. Dívka za ním hbitě vyskočila.

„Co si přejete?“ řekla.

A já jsem řekla: „Nesu vám obraz.“ A ona řekla: „My žádné obrazy nechceme!“

Zaskočila mě. Rozhlédla jsem se pečlivě kolem sebe a pomyslela si, jsem přeci v galerii, nebo né?

Dívka sjela moje opřené plátno, zabalené v potrhaném balícím papíru, studeným pohledem. Už se ani nesnažila o úsměv a ledově sykla: „My jednáme jenom s agenty!“

„Já nemám agenta.“ Špitla jsem.

A dívka řekla: „Tak teda vypadněte!“

A tak jsme vypadli.

Svým zadkem jsem toho dne vábivě polaskala honosná madla vyhlášených galerií ještě několikrát.

Scénář nabídky a poptávky vypadal téměř podobně. Teda mimo té poslední.

Rtuťovitý chlapík, myslíce si, že udělá nějaký skvělý kšeft, zřejmě ten měsíc, možná rok, první, vyskočil ze židle tak rychle až ji překotil dozadu. A pak si všiml, že s sebou něco táhnu.

Nenávistně zúžil oči a koutkem úst vypustil tiché zavrčení: „Že vy si ze mě děláte srandu?“

A tak jsem rychle vycouvala ven.

Měla jsem toho právě dost.

Nemám agenta, nikdo ode mě nic nekoupí. Agenta neseženu, protože o mě skoro nikdo neví, a navíc na něj nemám prachy. Je to uzavřený kruh. Kruh nicoty a zmaru.

Jelikož nicota a zmar se nejlépe zabije jídlem, zamířila jsem si to ke stánku s hot dogami.

A protože nejsem troškař, chtěla jsem rovnou dva. Ne, že bych byla tak rozežraná, já se jen prostě nikdy nemůžu rozhodnout, jestli s kečupem, nebo hořčicí.

Obraz jsem si opřela o lavičku u stánku, potřebovala jsem přeci obě ruce.

A právě když jsem měla obě ruce plné, jednu s kečupem, druhou s hořčicí, a do jednoho jsem zrovna hladově kousla, prosmýkl se davem vychrtlý chlapík, popadl moje plátno a rozeběhl se rychle ulicí pryč.

Vyděšeně jsem valila oči a soustředěně žvýkala jídlo. A když se mi konečně podařilo polknout obrovské sousto, aniž bych se zadusila, hlasitě jsem zaječela: „Zloděěěěěěěj…..chyťte hoooooo!!

Aniž bych upustila oba hot dogy, což určitě chápete, protože levné zrovna nebyly, rozeběhla jsem se, a to je co říct, protože to dělám jen tehdy, když mi jde vážně o život, za tím zasraným zmetkem.

Naštěstí byl výborně viditelný, a plátno se mu dost proneslo. Můj balící papír svítil do dálky a já běžela a běžela a volala pomóóóc, zloděj, chyťte ho někdo!

A lidé se otáčeli a udiveně zírali nejdříve na něho, že běží s takovým nákladem a pak na mě, s pusou špinavou od kečupu, protože ten já mám prostě nejradši.

Myslím, že jsem běžela nejrychleji v mém životě.

Vítr mi vlál ve dlouhých vlasech a já měla pocit, že běžím nejméně olympijský závod, obtěžkaná dvěma štafetovými kolíky, které však nikdy nepředám.

Možná bychom takhle běželi tak dlouho, dokud by mi nevypadla prsa z podprsenky, protože k tomu se velmi schylovalo, ale naštěstí život pootočil ozubenými kolečky cyklu a řekl, koukej!

No a já se koukala. Na vysokého muže ve stříbřitě šedém obleku, s dlouhými lesklými černými vlasy, který vybočil z davu, jediným pohledem zhodnotil situaci a pak vysunul dlouhou nohu napříč chodníkem.

Můj zloděj o ni ve vteřině zakopl a s rukama ve vzduchu, snažíce se zachránit lup, udělal kotrmelec a zůstal ležet na horkém chodníku jak dlouhý, tak široký.

Vysoký muž s naprosto klidným výrazem ve tváři, jednou rukou vytrhl zloději plátno, a druhou rukou ho zvedl za límec do výšky.

A já konečně upustila oba svoje hot dogy na zem, abych muže objala a obtiskla mu pusu od kečupu na klopu drahého obleku. Ale bylo to z lásky a vděčnosti.

Muž mi podal plátno a zloděje si přitáhl těsně k obličeji, kde mu velice tiše cosi pošeptal do ucha. Zlodějíček vyvalil oči, zakýval vehementně hlavou a muž ho pustil na zem, na nohy, kde se mi s rukou na hrudi uklonil a velice laskavě omluvil.

Zírala jsem jako blázen.

Muž v šedivém obleku pevným hlasem řekl: „A teď běž!“

A pak udělal hlavou prudký výpad dopředu, na zloděje vycenil zuby a děsivě zavrčel.

Vychrtlý mužík povyskočil leknutím a rozeběhl se ulicí pryč.

Se zalíbením jsem si vysokého muže prohlédla. Všimla jsem si, že má na pravé straně dlouhých vlasů vpletené bílošedé pírko a na hřbetu levé ruky vytetovanou vlčí hlavu.

Poděkovala jsem a muž mi řekl, že se jmenuje Hanny, a jestli bych s ním nešla na kávu.

A já mu řekla, že ne, protože strašně pospíchám na sjednanou schůzku v galerii, která chce koupit můj obraz.

Ani vlastně nevím, proč jsem mu to řekla. Líbil se mi moc.

Dnes už samozřejmě vím, že mi soukolí života vehementně ukazovalo, co bude mým osudem. Indián. Ale tenhle to zřejmě ještě být neměl.

Muž pokýval hlavou a já se ho zeptala, jestli se mu můžu nějak revanšovat.

Usmál se. „Příště zase pomůžete někomu vy, a vzpomeňte si, že my indiáni, si vždycky pomáháme.“

A rukou s vlkem vzal tu moji, přiblížil ji ke rtům a lehounce políbil.

Když jsem tuhle větu zaslechla později mezi indiány v Severní Karolíně, kam jsme se s mým čerokézským mužem Tammym nakonec odstěhovali, musela jsem se smát.

Jako by Hanny nějakým zvláštním způsobem předurčil, že ať chci nebo ne, mezi indiány prostě za pár let žít budu.

Muž se nevěřícně zadíval na svoji klopu saka zamazanou od kečupu. Zavrtěl hlavou, usmál se, překročil na zemi dva ležící hot dogy a zmizel v davu.

Zálibně jsem se za ním dívala.

Stála jsem jako opařená. Sálal z něj takový klid a síla, že byste s ním, s infantilním úsměvem na rtech šli, co šli, přímo běželi, rovnou do pekla.

A pak jsem se vzpamatovala, lítostivě přejela pohledem párky na zemi a odebrala se na schůzku do galerie, kterou jsem neměla.

Moje cesta ulicemi New Yorku s obrazem v ruce byla nekonečná. Jenže pak jsem zahlédla kavárnu s roztomile kroucenými kovovými stolečky a židlemi venku a zamířila přímo k ní.

Už toho mám až po krk. Opřela jsem obraz na zem o židli a vyhlížela servírku. Potřebuji pořádný kafe.

A pak jsem uviděla ten velký plakát vyvěšený na skleněné výloze kavárny.

Byla něm nakreslená obrovská hlava indiánského náčelníka, se slavnostní vysokou čelenkou z orlích per. Tvářil se zarputile a nebezpečně. Měl úzké černé oči, veliký orlí nos a dlouhé vlasy mu splývaly až na prsa.

Nad jeho hlavou byl do oblouku vyvedený velký nápis „Výstava tradičního umění původních obyvatel – Galerie Breath of the Soul“.

A pod jeho hlavou seděl na kroucené židličce vysoký muž s krátkými vlasy a popíjel kávu.

Fascinovaně a zálibně jsem se na indiánského náčelníka dívala. To je určitě nějaká ruka osudu, vidět indiána hned dvakrát za ten samý den.

Muž pod plakátem si zřejmě myslel, že civím na něho. Odkašlal si a pravým okem na mě mrknul.

A pak se zvedl a líným krokem, za který jsem ho pak další dva roky nenáviděla, protože se táhnul jako smrad, došel ke mně, zakopnul o roh opřeného obrazu a rozplácl se na stolečku přímo přede mnou.

Natáhl ke mně ruku. „Jmenuji se Jason. A co to tu máte opřený za krám.“

A moje plátno nakopnul špičkou boty.

Mělo mě to varovat. Jenže já byla unavená, hladová, a tak jsem jako vždycky přehlédla prst osudu, který mi úpěnlivě ukazoval na plakát. Ne na muže pod ním.

Protože já si myslím, že jinak bych na tu indiánskou výstavu určitě šla. A třeba bych tam už tenkrát potkala Tammyho.

I když Tammy se dodnes dušuje, že tam rozhodně nebyl. Chodil v té době totiž s vysokými dvojčaty Amy a Emily, a to rovnou s oběma najednou. Prý to bylo stejně jedno, byly naprosto stejné. Akorát Emily měla takovou roztomilou tmavou pihičku, v záhybu přímo pod zadečkem, zasnil se.

Myslím, že jsem ho v tu chvíli nezabila jen proto, že mám v podstatě milou povahu. Ale zabít jsem ho chtěla.

Jenže tenkrát v kavárně mi bylo úplně jedno, že Emily má rozkošnou pihu pod zadkem, a že Jason právě necitlivě nakopl moje umělecké dílo. Stejně za moc nestálo.

Zasmála jsem se a řekla, že obcházím galerie a snažím se prosadit. Ale nikdo mě nechce, protože nemám agenta.

A Jason rozbalil obraz, balící papír stlačil do malé koule a nakopl ho směrem do ulice. Byl to prostě vždycky rebel.

Pak si pečlivě prohlédl můj obraz Manhattan v noci a řekl, že vůbec nejsem marná a že to má sílu.

Ta samá slova pronesl přesně za týden v mém setmělém bytě, když si přes velké plátno přehazoval trenky Emporio Armani a uviděl moje plná nahá, česká prsa.

Což já samozřejmě vím, že svoji sílu mají, akorát se to musí dobře načasovat, nejlépe po dvou lahvích vína a musí být přítmí.

Zasmála jsem se a líně si lehla na postel, na břicho. Pro jistotu. Mám totiž ještě jeden trumf.

Jason jediným pohybem roztáhl žaluzie, prohlédl si obrazy opřené o zeď a můj dokonale oblý, slovanský zadek.

A pak mi poprvé řekl, že ta galerie s indiánskou výstavou – Breath of the Soul, patří jemu. A ještě další tři.

Když to vezmu kolem a kolem, indiáni mi vlastně odbyt mých obrazů zajistili.

Odteď jsem vystavovala pravidelně a Jason mi sehnal i agenta. Kolečka života zapadla na svoje místa.

Akorát se tedy musela trošinku přeskupit a začít otáčet jiným směrem.

Směrem k Tammymu, který zatím vesele a bezstarostně brousil po New Yorku.

Brousil nejen pohledná dvojčata, ale i Jessicu, Marnie, Jenny, a Lindu, a nebojím se říct, že prostě téměř všechna ženská jména, která najdete v kalendáři.

Tammy říká, že se jen připravoval na mě. Trénoval, aby byl dokonalý muž. A to dlouhé čekání na mě, si přece musel nějak zkrátit.

Myslím, že ho stejně jednou zabiju. Čerokéz nečerokéz.

Jednou, to už jsme měli děti, jeli jsme do New Yorku na premiéru muzikálu.

Usadili jsme se v páté řadě, a právě když jsem si upravovala úzký pásek přes kotník u nových bot, otočila se k nám z řady před námi, hnědá hlavička s krátkými vlásky na ježka, a překvapeně zaječela: „Tammy…miláčku!“

Miláček vedle mě ztuhnul.

A pak se na nás otočila ještě jedna naprosto stejná hlavička, ostříhaná na ježka, úplně stejná jako ta předtím, a stejně laděným vysokým hláskem zaječela: „No né, já padnu, Tammy!“

Nevím, která z nich byla Amy a která Emily, s dráždivě půvabnou pihou pod prdelí, ale podívala jsem se v tu chvíli na Tammyho tak nenávistně, že určitě zapomněl, že se jmenuje Tammy.

Vyskočil okamžitě na nohy, a špitnul, že musí na toaletu. A nikdy už se nevrátil.

Po půl hodině jsem vyšla ze sálu a uviděla, jak stojí opřený o pult šatny. Tak tady je!

A povídá si s nějakou ženskou. Napruženě jsem k němu zamířila, abych uviděla velmi starou, indiánskou ženu s dlouhými bílými vlasy, na druhé straně pultu.

Usmála se na mě a řekla, že Tammy si lépe vybrat nemohl. Za ta léta už ho viděla s mnohými kráskami, ale já jsem pro něho ta jediná pravá.

V tu chvíli jsem úplně zapomněla na dvojčata i na sexy pihu, položila jsem hlavu Tammymu na rameno, a on mě tisíckrát zopakovaným a naučeným pohybem přitisknul k sobě.

A pak jsem koutkem oka zahlédla, jak na babku mrknul.

Já vím, že si to zřejmě asi nacvičili, protože indiáni si vždycky pomáhají. Ale je mi to jedno.

Však sama dobře vím, že jsem pro něho ta jediná a pravá.

Howgh.