Možná vás to taky někdy napadlo. Popral se s tygrem, potápěl s velrybami a kluzký jako úhoř se prosmýkl každým nebezpečím. S odhalenou hrudí se prohání na koni, má moc a sílu. A já vám řeknu, proč nikdy neukáže plosky svých nohou.
Marija Ivanovna si pohladí obrovské vypouklé břicho. Dítě už přijde brzy. Cítí to. Pevně sevře napnutou kůži oběma rukama a tiše se pomodlí. Z očí jí stékají slzy a padají na vyhublý hrudník. Tohle dítě už zemřít nesmí, udělá proto všechno.
Za úsvitu se tichounce vykrade ze dveří a běží ztichlými ulicemi. Většina trosek už je odklizena a Leningrad vstává z popela pomalu a s nadějí jako pták Fénix. Její kroky míří k pravoslavnému kostelu.
Počkala až manžel odejde do práce, nesmí to vědět. Je zarytý komunista a její hluboká víra ho popuzuje do nepříčetnosti. Jenže o dvě děti už přišli a ona teď udělá to, co má.
Cesty jsou prašné a plné popela. Už byly stokrát uklizeny, ale popel z rozpadlých budov je stálou připomínkou jejich utrpení a statečnosti. Torza domů se tyčí nad ulicemi jako bolavé spálené prsty a jejich obnova bude trvat desetiletí. Ale jednou bude Leningrad zase překrásné místo.
Píše se 7. říjen 1952.
Pravoslavný kostel už má nadohled. Je poškozený, všechny vitráže jsou vymlácené a nahrazeny obyčejnými skly. Přesto působí pevně jako skála, monumentálně. Je důkazem tříleté vytrvalosti a součástí jejich děsivého příběhu, kdy víra byla jediné, co jim zbylo.
Proklouzne dovnitř bočním vchodem.
Otec Borzoj už ji čeká. Je Veps, stejně jako ona a mluví nářečím, které oba dobře znají. Je to směsice maďarskofinských slůvek, a i kdyby je někdo špehoval, nebude jim rozumět. Otec Borzoj pochází ze severní oblasti Ruska, z národa Čudů, odkud pocházela i její matka. Vyznačují se výraznými mongoloidními rysy, a jejich obličeje jsou zvláštně půvabné a milé.
„Jsi rozhodnutá?“ zeptá se tiše kněz a vezme její obličej do dlaní. Zadívá se jí pevně do očí.
„Ano.“ Vydechne Marija Ivanovna bez rozmyšlení.
„Nuže, jdeme.“
Kněz ji chytne za loket a odvede ji do útrob kostela. Odhrne prošlapaný vyšívaný kobereček v uličce u třetí lavice. Objeví se veliká dlaždice s ornamentem stromu, který má korunu propletenou do tvaru sepjatých rukou. Kněz vydechne a stiskne zvláštní místo v koruně stromu. Dlaždice odskočí a Borzoj ji odtlačí do strany. Objeví se temný otvor.
Kněz vezme do ruky svícen a posvítí do temnoty. Marija zahlédne kamenné schodiště, poklidně se stáčející do podzemí. Odhodlaně vykročí na první schod.
Tiše počítá kamenné schody. Sedmdesát jedna, sedmdesát dva. Jsou hluboko, vzduch je chladný a od úst se jim v záři svíček míhají obláčky páry. Schodiště náhle končí a otevírá se do vysokého sálu, vytesaného do skály.
Na protější stěně se něco zaleskne.
Kněz dlouhými kroky přejde sál. Marija se dotkne zdi, je chladná a vlhká. Rozhlédne se kolem sebe.
Otec Borzoj stojí v průčelí sálu a svícen mihotavě osvětluje prastarý artefakt. Je pohodlně usazený do bezpečí skály.
Kněz si připraví potřebné předměty na kamenný kvádr. Tiše se pomodlí. Pak se obrátí k artefaktu a v jeho spodní části zapálí svíci.
Marija Ivanovna prudce vydechne. Je to nádherné.
Temnotu sálu osvítí překrásné světlo a její oči se rozzáří teplým hřejivým svitem.
Světlo se line z Vesmírného stromu. Je vysoký, mohutný a celý ze zlata, posázený drahokamy. Je zasazený do modrého kamene, který jemně září. Strom má majestátní korunu propletenou do tvaru sepjatých rukou.
Strom protíná Zemi a Nebesa. Má v sobě otvory, kterými prosvítá nebeský oheň, Slunce, Měsíc a hvězdy. V koruně stromu mají svá místa bohové, blahosklonně a trpělivě shlížející dolů ze své nadpozemské výšky. Níže mají své místo démoni a hrdinové, oči jim rudě planou odhodláním a netrpělivostí. Nejníže, na Zemi, jsou lidé a zvířata. Pod kořeny stromu žije drak Sárkány, ostražitým zrakem pečlivě sleduje vesmírný strom a je připraven v okamžiku vše živé nadobro zničit.
Strom se tiše otáčí dokola.
Marija Ivanovna přistoupí k artefaktu a rukama obejme modrý kámen, znázorňující Zemi.
Ruce ji začnou jemně vibrovat a vibrace se jí po nervech přenášejí do celého těla.
Otec Borzoj k ní přistoupí, v ruce má sošku orla s roztaženými křídly, který v mohutných spárech svírá zlatou kouli. V druhé ruce má zlatý kalich. Marija Ivanovna natáhne pravou ruku a kněz do ní orla opatrně vloží.
Orel ihned začne vibrovat.
„Vzývám tě, Istene, bohu nebes, světla a války. Povstaň ty jediný, který jsi bojovník proti démonům a zlým silám.“ Pronese pevným hlasem kněz.
Zlatý orel otevře oči.
Marija Ivanovna z orla nespouští zrak a ruka se jí jemně třese.
„Vzývám tě, Hadore, bohu světla a bojovníku proti temnotě!“ pokračuje hlasitě Borzoj.
Orlí zobák se rozevře a sálem se ozve sytý zvuk ptačího křiku, který se nekonečně odráží od stěn skály.
„Vzývám tě, Nemere, bohu bouře.“ Zakřičí kněz.
Sálem se ozve mohutné zaburácení a strop prokřižují odlesky blesků.
Marija Ivanovna ucítí, že vibrace v jejích rukou stále zesilují.
Strom se přestane otáčet a všechno ustrne v jediném pohybu.
Dítě se v ní nespokojeně zahýbe a břichem jí projede palčivá bolest.
Pak začne otvory ve stromě vytékat tmavá hustá tekutina a lepivě obemyká kmen stromu.
Kněz pohotově přiskočí a natáhne ruku s kalichem do výšky. Hustá tekutina stéká po stranách kalichu a na otcově ruce naskakují rudé puchýře. Vzduchem se nese zápach spálené kůže.
Marija Ivanovna nemůže dál vydržet tupou neutichající bolest a pustí z ruky zlatého orla na zem. Kněz ho zachytí špičkami prstů a obsah kalichu mu potřísní roucho. Ozve se syčivý zvuk a z propálené látky se line úzký proužek dýmu.
V tu chvíli svíce ve stromě zhasne a vše se ponoří do naprosté tmy.
Kněz odloží posvátné předměty zpět na kamenný kvádr a rozžehne svícen.
Marija Ivanovna dychtivě zírá na zlatý kalich. Tekutina v něm je temná a plná příslibů. Života i smrti.
Kněz zvedne kalich do výšky.
„Vzývám tě, veliká Boldogasszony, bohyně mateřství, života a síly, vlož svoji moc a sílu do lidského plodu, který je připraven ke zrození a k prvnímu nádechu. Obdař ho zdravím, mocí a silou!“.
Tekutina v kalichu se rozzáří modravým světlem a její hladina se jemně rozčeří.
Kněz podá kalich Mariji Ivanovně a ta ho s úctou přijme do svých dlaní.
Pozdvihne kalich a hltavě se napije zářivé tekutiny.
Prudká bolest v podbřišku ji srazí do předklonu. Upustí kalich z ruky a modravá tekutina se rozlije po kamenné podlaze, která ji lačně vsakuje do sebe.
Marija Ivanovna cítí, že je něco špatně.
Opře se rukama o kamenný kvádr a hlavu položí na jeho chladivou hladkou plochu.
Ucítí mohutný stah a po nohách jí lehounce stékají teplé čůrky jantarové tekutiny. Zatlačí.
Uslyší mlaskavý zvuk.
Podívá se dolů a vykřikne.
Přímo pod nohama se jí utvořila veliká černá lesklá kaluž. Její bílý obličej se v ní milosrdně odráží a zmatňuje ostré hrany výrazu hrůzy.
V kaluži se cosi pohne. Marija Ivanovna se více nakloní a zaostří zrak.
Vidí bílá obtloustlá těla velikých červů, která se hemží a proplétají navzájem přes sebe. Žádostivě se tisknou k sobě jako těla milenců.
Ženě se udělá špatně a vyzvrací obsah žaludku přímo doprostřed kaluže.
Červi se ke zvratkům hbitě sbíhají, hltají je a nabývají na objemu.
Marija ucítí další mohutný stah. Bolest ji projede až ke konečkům prstů a žena nelidsky vykřikne.
Kněz ji tiše pozoruje, nemůže ji pomoct.
Žena zakloní hlavu a znovu šíleně zakřičí. Zvuk se odráží od kamenných stěn a nepřestává.
Dítě z ní s mlaskavým zvukem tichounce vyklouzne.
Z temné kaluže se vysunou ruce. Jsou plné zahnívajících boláků, vypadají jako opařené a odpadává z nich hnijící maso. Jemně dítě zachytí do bezpečí pevných dlaní. Dítě je dokonalé a je to chlapec.
Kněz přiskočí, nožíkem odřízne pupeční šňůru a zaváže na ní pevný uzel.
Vzduchem se line sirný zápach. Odporné ruce dítě naposledy pohýčkají a něžně je podají matce.
„Budeš Vladimir Vladimirovič, po svém otci a dědovi.“ Dojatě zašeptá Marija Ivanovna.
Zdvihne dítě do výšky a všimne si modrých vzájemně propletených obrazců, které má dítě na ploskách nohou. Dítě otevře oči. Jsou zářivě žluté.
Chlapec je zdravý, silný a vůbec nepláče.
Marija Ivanovna ho něžně zabalí do kusu látky a poklekne před Vesmírným stromem.
„Děkuji.“ Zašeptá vroucně a dítě si pevně přitiskne k prsům.
