Když jsem se vdala za indiána z kmene Čerokí a začala žít na jihovýchodě Spojených států, na úpatí Appalačského pohoří, musela jsem pochopit spoustu nových věcí. Například děti. Víte, jak poznáte, že máte šťastné indiánské dítě?
Když jsem se vdala za indiána z kmene Čerokí a začala žít na jihovýchodě Spojených států, na úpatí Appalačského pohoří, pod přísným dohledem Velkých kouřových hor, musela jsem pochopit spoustu nových věcí. Například děti.
Vždycky jsem si myslela, že všechny děti jsou stejné. Jsou bezstarostné, chtějí si hrát, a hlavně uniknout povinnostem a dohledu rodičů. Čehož lze docílit jen tím, že jste prostě celý den venku.
To jsem si myslela já.
Moje přítelkyně z města, si to zjevně nemyslely.
„Je to příšerné, Samuel by nejradši s herní židlí, vjížděl i do sprchy. Přijde ze školy, obloží si psací stůl jídlem a pitím, zatemní okna a hraje. Ven ho nemůžeme dostat, prý, co by tam dělal. Nuda. Jsem strašně nešťastná, myslím si, že jsem porodila upíra, nebo tak něco, miluje jen tmu a virtuální svět. Má bílou pleť a krhavé oči.“
„Naše Betty přijde ze školy, rozsvítí všechna světla v pokoji, pustí tři kamery a usadí se na posteli, plné růžových polštářů. Komunikuje takhle s kamarádkami. Jenom se nakrucují, malují a češou, a to ještě k tomu každá zvlášť, doma. Ani se nesejdou. Chovají se jako blbky. Venku je buď zima, nebo vedro, ale nic mezi. Oblečení má plné dvě skříně, ale fňuká, že nebude chodit takhle příšerně oblíkaná a pomalu se stydí vyjít ven z domu. Přitom si všechno vybrala sama. Nejí vůbec nic, maso je fuj, mléko je fuj, po těstovinách se tloustne, žije asi jen ze vzduchu, neviděla jsem ji jíst asi dva roky. Kdybych každou sobotu nevymetla z pod postele patnáct lahví od coly, myslela bych si, že snad ani nepije.“
Musela jsem se smát.
Indiánský svět je tak jiný.
Jsem šťastná, že je jiný. Pochopte, záleží totiž na tom, co svým dětem ukážete.
Ano, já jsem také holka z města. Ale vím, že nejlepší na světě, je lítat celý den venku s partou dětí, hrát šipkovanou, schovávanou, houpat se na klandrech a zvonit na zvonky paneláků. Ale také vím, jak chutná čerstvý chleba s máslem a rajčaty, osolený a opepřený, a jak božskou chuť má uříznutý flák ze štangle Vysočiny nebo Lovečáku.
Když jsem tohle sdělila svým americkým přítelkyním, zatvářily se vyděšeně.
„Chleba s máslem a rajčaty? Myslíš, chléb žitný, nebo pohankový? A máslem nemyslíš, doufám, ten mléčný výrobek, co obsahuje 80 % tuku. Nedokážu si představit, že by Betty něco takového polkla, ani já, neprošla bych dveřmi. Na rajčata máme všichni alergii. A ten salám, myslíš, zřejmě nějaký puntíkatý, co má v sobě 60 % tuku. Fuj, takhle se snad už dneska nikdo nestravuje.“
Musím říct, že po tom prvním létě, co u nás Samuel a Betty strávili, jedli úplně všechno. Ono totiž venku dost vytráví. Colu nekupujeme, pijeme ledovou vodu z pramínku v lese. A Betty zjistila, že nejlepší je být celý den venku, v legínách a tričku, s vlasy svázanými do culíku, a Samuel překvapeně pochopil, že dokonalá střílečka se dá udělat i mezi stromy v lese, vypadá naprosto reálně, a skoro líp než na monitoru.
Ano, genetické dispozice tu samozřejmě hrají také velkou roli. A místo, kde žijete. No, a když tam přímo nežijete, snažte se tam jezdit co nejvíc.
Pro nešťastné rodiče jsem sepsala pár bodů, jak vypadá život šťastného indiánského dítěte.
Vaše dítě už totiž indiánské je, nebojte se. Jen to ještě neví.
A vy, jste byli v dětství také špinaví indiáni. Věděli jste o každém stromě, kde dozrávaly třešně, jablka a hrušky, nohy a krk jste si u babičky umyli jen večer před příjezdem rodičů, byli jste šťastní, už jen z toho, že svítí slunce, a televizi vám pouštěli jen večer, když dávali Fantomase.
Nebo Angeliku. Dodnes si pamatuji, jak jsem bratrancům opakovala: „Jsem Angelika Sán Sé du Món Te Lů. A bratranci mě hodili k slepicím do hnoje, že jsou to moje rodné sestry.
Ať to byly mé rodné sestry nebo ne, a moji bratranci pitomí, vždycky mi u jídla nechávali točící talíř, který každý chtěl, a baňatý, bílý hrnek na čaj, se zlatým proužkem, o který se vždycky prali.
Myslím si dodnes, že to bylo proto, že mě měli rádi, ale prý ne. Prý jsem jenom vždycky, řvala jako kráva.
Jak neomylně poznáte, že máte šťastné, indiánské dítě?
Za prvé: Indiánské dítě se doma cítí stísněně
Moje dcera Anežka klečí na zemi, obličej má zabořený do síťovaných dveří od terasy a smutně pozoruje, jak venku prší. „Mami, já tady dneska asi umřu, proč musí pršet. Včera jsem zahlédla dvě úplně malá liščata, děda Ben říkal, že už pomalu začínají lovit a já chci být u toho. Představ si, že to jedno má úplně dlouhý ocas. Takový jsem ještě nikdy neviděla. Budou číhat u zaječí nory, nechápeš, jak to dokážou, upřeně zírají na díru a ani se nehnou. A jak zajíc vystrčí hlavu, skočí po něm, a vypadá to, jako by tančili na zadních, jako nějaký zvláštní rituální tanec. A vždycky ho uloví. A taky už dozrávají borůvky. Na ty taky chodí. Minule jsem viděla, že mají úplně modrá hovínka. Nasbírala jsem si je do kabelky, a až ztvrdnou, udělám si z nich v pokojíčku výstavku. Mami, kdy myslíš, že přestane pršet. Taková škoda, to je děsný, být zavřená doma. Jako vězeň, za mřížemi.“ Řekne, rozkopne síťované dveře a v ponožkách vyběhne na terasu. Roztáhne ruce, zakloní hlavu a otevře pusu. „Mami, pojď to ochutnat, ten déšť chutná úplně stejně, jako když mi minule Khunda načůral do talíře.“
Za druhé: Indiánské dítě potřebuje zvláštní věci
Vaše dítě vběhne do domu a ječí: „Mami, kde máme takovej ten tlustej, hrubej provaz? Jo, už vím, v tom košíčku na schodech do sklepa. Prosím tě, připrav mi zatím ten největší nůž, co máme doma a trochu ho i naostři. Jo, a ztratila jsem kecky, ale to nevadí, stejně už byly starý a děravý. Rozkousal mi je medvěd, když jsem byla na stromě.“
Strnu.
„Ale neboj, Ben tam seděl se mnou a říkal, ať jsem úplně zticha, ale já se děsně uprdla, Ben se leknul a málem spadnul ze stromu.
Vyděsím se. „A kde je děda Ben teď?“
„V lese, běžel za tím medvědem, on mu totiž ukradl i vak s jídlem a s věcmi.“
„A na co potřebuješ ten nůž, proboha?“
„Děda říkal, ať ho vezmu, kdyby toho medvěda náhodou chytil, tak ho prý i rovnou vyvrhne.“
„A děda nemá svůj vlastní nůž?“
„Ne, nemá, ukazoval mi, jak se hází, zabodl ho vysoko do stromu a teď ho nemůžeme sundat.“
Za třetí: Indiánské dítě mluví jinou řečí než vy
Procházíte se v lese, užíváte si ticha a klidu, a vaše dítě najednou zvláštně nastaví hlavu a ztichne.
„Co se děje? Něco tě bolí?“ zeptám se.
„Maminko, maminečko, vlci jsou zamilovaní. A jak krásně si šeptají. Myslím, že za dva měsíce tu budou nová mláďátka. Víš o tom, že už běžím skoro stejně tak rychle jako vlk? Teda bosa. Minule jsem mu už málem stíhala, ale děsně mě škrtily kraťasy a řezaly mě do zadku. Ben mi je rozříznul nožem, ale trochu mě píchnul a vlci ucítili krev. Musela jsem si lehnout do potoka a hlasitě zpívat. To prý vyděsí každého, říkal děda. Mami, myslíš, že kukačka kuká podle hodin? Prý jo, Ben říkal, že odbíjí umíráček, vždycky, když zakuká, chytne jí liška a sežere ji. Ještě jsi naštvaná, že jsem si ráno nechtěla čistit zuby? Děda říkal, že stačí, když si je několikrát denně v lese přejedu zralou malinou. Je to prý mnohem lepší a zdravější, a nestojí to vůbec nic. Půjdu se vyčůrat. Víš, že ve stoje se čůrá mnohem líp, než v sedě? Nechytneš klíště a nepokoušou tě mravenci. A taky je nezabiješ ostrým proudem, chudáci se pak topí a volají o pomoc. Úplně mě z toho pak bolí uši, jak hlasitě křičí.“
Za čtvrté: Indiánské dítě se neustále shání po jídle
Rozrazí se dveře od terasy a vaše uřícené dítě vběhne do kuchyně.
„Mami, už jsi upekla ty tvarohový buchty? Kolik jich máš? Jsou to dva pekáče? Nacpu si je za tričko, potřebuji volné ruce. Ne, nemastí, to se vypere. A hned začni péct další, večer přijdu i s klukama od tety MaryJoe, teda až splasknou. Představ si, že jsme se snažili vylákat úplně všechny divoké včely z úlu, abychom si mohli nasbírat čerstvý med. Jenže kluci jsou děsně pomalí a nestihli to k potoku. Věděla jsi, že včely zpívají jinou písničku, když jsou doma a jinou, když lítají a jsou venku? A namaž mi sebou taky dva chleby se sýrem, ale hodně tlustý, jinak to nemá žádnou chuť. Ty poslední dvě jablka jsi snědla? Chci je vzít srnkám, no nic, budu jim muset rozdrobit buchtu. Taky už jsme dlouho neměli lívance se skořicí, víš, ty pořádně omaštěný, myslím, že jsi poslední dobou nějaká líná. Pořád mi kručí v břiše hlady. Zítra budeme mít ten jelení guláš, že jo? Doufám, že s knedlíky, po rýži mám hned za chvíli hlad. Tak já běžím. Kdyby se tu stavěl děda Ben, řekni mu, ať po tobě neloudí buchty, že mu dvě schovám pod trojcípým pařezem, on už bude vědět, ať si tam dojde.“
Za páté: Indiánské dítě si v pokoji schovává zvláštní věci
„Mami, prosím tě, kdyby tě napadlo uklízet, tak ke mně do pokoje nechoď. A hlavně neluxuj a nestel mi postel. Mám tam zastlaná čtyři malá vajíčka, měla by se v nejbližších dnech vyklubat. Jenže nevím, co z nich bude. A pro jistotu tam mám i mravenčí larvy, nějaký červíky a jikry. Aby, až se ptáčkové narodí, neměli hlad. A ty barevný kamínky pod postelí taky nevyhazuj, jsou to kouzelná hovínka. Ne moje, nejsem prase. Liščí. A ta pověšená pracička, co tak děsně smrdí, teprve vysychá, tak měj trpělivost a hned nevyváděj. A hlavně neotevírej okno, ať není průvan. Mám po zemi vyskládaný ptačí pírka, chci si z nich udělat slavnostní čelenku. A hlavně neotvírej skříň, mám tam dvě zaječí miminka, jsou to sirotci a teprve jim hledám novou, zaječí rodinu. Ještě se mi ale žádnou nepodařilo přemluvit. A nešlápni na brouky, můžou si chodit, kde chtějí, moc se jim u nás líbí.“
Za šesté: Indiánské dítě nesmrdí, jen voní lesem
„Nechápu, proč jsi tak napružená a pořád mě nutíš, abych se koupala. Vždycky mi umyješ vlasy a navoníš mě tak, že o mě okamžitě vědí všechna zvířata v lese. Děsně jim to vadí a smějou se mi. Ty zacuchaný větvičky tam chci mít, nevyndávej mi je, je to maskování. A nemám špinavý nohy, to je barva země a lesa. Jsou to ty nejkrásnější barvy na světě. A nesmrdím, voním jako stromy v lese, jako kytky a jako zvířata. Voníme všichni stejně. Teda zvířata víc, když zmoknou. Tatíííííííí, máma je zlá, drhne mi krk, jako bych se vyválela s tchořem. To bolíííííí! Ne, nevezmu si čistý tričko, na tomhle mám otisky všeho, co jsem dneska jedla, jen se koukni, borůvky, maliny, jahody, med, ostružiny a divoké višně. Všichni kluci mi to tričko závidí. Proč, jako prase? Spíš krásně barevný.“
Za sedmé: Indiánské děti nepotřebují televizi
„Ne mami, nepůjdu se s vámi dívat na film, právě se mi narodilo asi milion malých pavoučků. A představ si, někteří jsou i roztomile chlupatí. Musím jim nachytat mušky a nakrmit je. Navíc, až se setmí, jdeme pozorovat světlušky. Děda Ben říkal, že zná louku, kde jich je stejně tak, jako hvězd na nebi. Stojíš, díváš se a nevíš, kde je nebe a kde je zem. Vytvářejí úplná souhvězdí. Ben říkal, že si můžu některá i sama pojmenovat. Ale prý dlouho nevydrží. A pak najednou, jako když tleskneš, všechno zhasne, a ty vidíš jen úplnou tmu a světla hvězdiček už jenom na obloze. Jasně, že se vykoupu až přijdu, ale nechápu proč, když budu úplně čistá. Myslím, že už to vážně přeháníš.“
-------------------------------
A tak to vidíte, děti potřebují jen les, volnost, fantazii a jídlo.
Hodně jídla. A hodně volnosti. A hodně lesa.
O fantazii strach nemám, té mají všichni dost.
Dopřejte svým dětem všeho požehnaně, a uvidíte, že to ocení. Jen jim to stačí ukázat a říct, že tohle všechno se prostě smí.
Ano, budou špinaví a budou smrdět. Ale zažijí věci, jaké v přítmí svého zatuchlého pokoje, za mihotavé záře velkého monitoru, určitě ne.
Howgh.
